Norsko: Geiranger vesnice, Gejranger fjord a fjordo-farmy

V obci Geiranger u Geiranger fjordu jsme nakonec strávili dvě noci. Nejdříve jsme se pokoušeli najít místo na spaní někde kus za vesnicí, ale na strmých svazích jsme nic rovného, trochu skrytého a tak trochu útulného nemohli najít, takže jsme se utábořili v kempu sevřeni z jedné strany hučící řekou a z druhé strany hladinou fjordu.

Jeden z mnoha potůčků

Klasická norská travnatá střecha

Nejlepší houpačka na světě :)

Jediný pořádný výlet, který jsme tam i navzdory deštivé počasí podnikli, byl výlet ke dvěma fjordo-farmám. (Pozn.: fjordo-farmy jsou lidská obydlí na svazích kopců u fjordů. Většina fjordo-farem byla postavena na přelomu 19. a 20. století a nejpozději v šedesátých letech byla tato stavení opuštěna. Důvodů bylo hned několik, ale asi ten nejrazantnější přišel v polovině padesátých let v podobě laviny, která smetla několik fjordo-farem do moře. Majitelé ostatních stavení se přestali na svazích cítit bezpečně, a proto se odstěhovali. Některé farmy zůstaly v soukromém vlastnictví a staly se z nich rekreační (eko)farmy, o jiné se starají různé spolky milovníků a zachránců fjordo-farem. Další zajímavostí je například to, že ačkoliv se majitelé/stavitelé pokoušeli vybrat ty nejrovnější plochy na svazích, ne vždy se to povedlo. U několika fjordo-farem se proto pro jistotu děti přivazovaly provazy, aby náhodou při hraní a pobíhání neuklouzly a nezahučely do fjordu. To co mě, ale na fjordo-farmách skutečně udivuje je to, jak špatně jsou dostupné. Většina fjordo-farem se nachází 300–500 m.n.m. Některé jsou i o něco výše. Silnice tam samozřejmě žádná nevede. Jediné spojení se světem představovaly loďky, které připluly k útesu, vyložily náklad a pak se tam musel objevit někdo, kdo s tím nákladem vyšplhal nahoru... A to ani nemluvě o tom, že se takhle musel dopravit i stavební materiál, nábytek, zvířata (umí si někdo představit, jak se šplhá s krávou na zádech?!), nářadí a jiné.)

Ukázka fjordo-farmy

Vodopád Sedm sester a farma Knivsflå

Jak už to v Norsku bývá, začali jsme výstupem do kopce. Nejprve jsme šli přes takovou malou loučku, pak jsme pokračovali neuvěřitelně rozbahněnou lesní stezkou. A stále jsme stoupali vzhůru a vzhůru. Následovala cesta zpevněná slizkými, mechem obrostlými kameny, vůkol které se zelenalo kapradí.

Pak jsme se najednou vyloupli z lesa na takovou malou mýtinku s něžně bublajícím potůčkem a první z fjordo-farem (Homlongster). Při té příležitosti jsme zjistili, že jsme vystoupali cca 550 metrů nad mořskou hladinu.

Po krátké občerstvovací pauze s výhledem na duhový vodopád jsme opět pokračovali a jak jinak než vzhůru.

Duhová nádhera. To pak člověk pochopí, kde se berou
pověsti o kouzelných místech s pokladem :)

Okolní krajina se pozvolna měnila. Nejprve jsme vstoupili do borůvkového háje, kde rostly borůvky sladké a velké jako můj palec. Takže za necelých 10 minut jsme byli modří až za ušima. Pak najednou začalo ubývat zeleně. Stromy řídly, zmenšovaly se a ztrácely jehličí. Naopak přibývalo lišejníků (pravý ráj pro lichenologa!) a krajina začala mít nezdravý šedobílý nádech, který zvýrazňovaly všude se povalující kameny a skáličky.

Nakonec zmizely všechny stromy a zbyla jen holá tráva a měkoučký zlatavý mech, po kterém jsme dohopkali k druhé fjordo-farmě Skagedalsætra (850 m.n.m)

Romantika fjordo-farem

Návštěvu třetí fjordo-farmy (Skageflå), která slibovala ten nejkrásnější výhled na fjord, jsme pro nadměrné množství bahna a nejasné značení cesty vzdali.

Duha podruhé při cestě dolů

Norsko: Cesta k fjordům

Následující ráno nevěstilo nic dobrého. Nebe bylo temně šedá a všude byl mlha tak hustá, že by se dala krájet. Rychle jsem pobalili naše (mokré) věci a tak tak jsme stihli autobus do Vågåmo. 

Trocha toho nezbytného sušení (uprostřed Vågåmo)

Můžete zkusit hádat, kdo během našeho výletu balil batohy...

  

Z Vågåmo nás svezl jeden Nor (tak trochu suchar). Vyklopil nás pak u odbočky na Geiranger. Nutno říct, že uprostřed ničeho a nutno taky říct, že to bylo na naše přání. Bylo tam jen poloprázdné parkoviště a ohromné hory, ze kterých se valily husté krémové mraky. Ze začátku nám moc stopařské štěstí nepřálo. Pomalu jsme začali přemýšlet o možnosti přespání v tamějším vřesovišti. Ale moc se nám do toho nechtělo. To místo totiž vyloženě vypadalo strašidelně.

Nakonec se nás řidičům zželelo a v jeden moment nám zastavila dvě auta (italský obytný vůz a černé auto ruských mafiánů). Po letmém zkontrolování vzhledů a SPZ aut, jsme se raději rozhodli pro Italy (kolikrát za život můžete jet uvnitř obytňáku ;-). 

Cesta do Geirangeru byla fascinující. Vybavují se mi zatáčky, zatáčky, jezero s ledovými krami, zatáčky, zatáčky a mraky.

Asi po dvaceti minutách jsme zastavili na vyhlídce (a to už se pod námi rozkládal Geiranger) a za dalších dvacet minut jsme byli dole na parkovišti.

Ten starý italský pár, co nás svezl, byl neskutečně milý! Na oslavu toho, že jsme v pořádku docestovali do Geirangeru nám uvařili baječné italské kafe a obdarovali nás originálními benátskými sušenkami.

Norsko: Dobytí hory Besseggen

Probudili jsme se přímo do pohádkového rána. Slunce svítilo, svahy se zelenaly, hory se třpytily a jemný mlžný opar nad jezerem se pomalu rozplýval.

  

O pár chvil později jsme už seděli na lodi a směřovali jsme do srdce Jotunheimen.

Naše cesta na vrchol Besseggen začala u chaty Memurubu, kolem které protékala krásná a dravá řeka Muru. V prvním úseku na nás čekal strmý výstup vzhůru, který však byl doplněn řadou nádherných výhledů na modrající se jezero Gjende.  

Po hodině a půl stoupání jsme se konečně došli k prvnímu plesu z několika, které jsme za ten den minuli. Bylo maličké, ledové a vytékal z něj nenápadný potok.

O něco později jsme prošli kolem druhého plesa.

Nezaměnitelné jezero Gjende

Cestou jsem překonávali i nebezpečné ledovcové pole :)

Až jsme konečně došli k třetímu plesu – Bessvatnet. Toto kouzelné místo – úzký pruh horského masivu, které od sebe odděluje dvě jezera – nás přímo svedlo k malému pikniku.

Bessvatnet

Byli jsme v polovině cesty. Teď už nám jenom zbývalo vylézt na Besseggen a sejít zpět dolů k chatě Gjendesheim.

Vpravo hora Besseggen

Posíleni obědem jsme opět nastoupili na cestu. Nejprve nás čekal poněkud strmý výstup na předvrchol. Po jeho zdolání jsme cítili ohromnou euforii a rozhodně jsme neočekávali, že by nás terén mohl ještě nějak překvapit. Ovšem během chvíle jsme zjistili, že jsme se zmýlili. Najednou se před námi objevila kolmá stěna, po které bychom museli vyšplhat, kdybychom chtěli pokračovat. Stáli jsme před zásadním rozhodnutím – šplhat a riskovat naše životy nebo se 3,5 hodiny vracet zpět do Memurubu a tam potupně nasednout na loď a nechat se odvést ke stanu? 

Nakonec zvítězila naše kuráž a my lezli vzhůru. Cituji Lubova slova z našeho cestovního deník: „Krize přišla, když jsme se dostali pod nejvyšší štít, kde jsme zjistili, že budeme muset lézt po kamenité stěně. Vzduch už začal být nebezpečně řídký, strach naplňoval naše těla. Uvážlivě jsme kladli naše ruce a nohy a dělali si miniaturní pauzy, abychom popadli dech a svlažili naše vyschlá ústa. Pod námi byla jen neúprosná propast a jediná chyba by znamenala jistou smrt. Do tváří se nám opíral mírný vítr a ostré slunce. Na vrcholu jsme padli na zem. Všude kolem další zmožení turisté, kteří si užívali fakt, že zítra spatří další ráno. Ano. Dobyli jsme Besseggen.“

A pak už jen následovala pouť nehostinnou krajinou a velmi strmý sestup k základnímu stanu.

Další fotky ZDE.