Thomasovy narozeniny

Becherovka a já za chvíli odcházíme na párty;-)

Zdroj Bonn 2009 II

ip op

Včera jsem byla totální lemra: vstávala jsem přibližně v poledne, pak trochu cvičení venku a odpol jsem se pokoušela číst doporučenou literaturu, tzn. že jsem půl dne strávila nad vznikem EU.

Teď jsou přibližně tři hodiny ráno a já jsem se akorát vrátila z TabuBaru, tzn. naše koleje a ve sklepě je jedna místnost – bar. Na starosti ji mají studenti a otvíračka je docela vyhovující.

Každopádně tohle byla moje první návštěva TabuBaru. V deset jsem se sešla s Klimem (ein französischer ERASMUS-Student, der auch Geschichte studiert) a z trošku rozpačitého večera se nakonec ve výsledku stala velmi příjemná záležitost. Z velké části jsme rozebírali stereotypní představy a předsudky o jiných národnostech. Takže jsem Klimovi vyprávěla něco o francouzské eleganci a žabožroutech. Na oplátku jsem se dozvěděla něco malinkato o ČR, a to že ve Francii má Česká republika docela dobrý zvuk. No prostě zkraťme to a přeložme to do srozumitelné češtiny: „Čechy ?! Kde to je?!“ Taky jsme se s Klimem trochu bavili o hudbě a minulé párty, která byla ve stylu hip hopu. Miluju, když se mě Francouz ptá na to, jestli poslouchám: „ip op.“ Chvilka, přemýšlení... Ne, hip hop nemám ráda ;-) Pak následovalo moje seznámení s Ibrahimem (hmmmm, místní barový flyboy ;-) a rozprava s Poláky. Tak snad někdy brzo proběhne další společná párty;-)

A teď už fakt jenom postel!

Kevin

Jů, když na tím tak přemýšlím, tak jsem si ani pořádně nevzpomněla na to, že byl včera státní svátek. Tak doufám, že jste si všichni v Čechách užili volno uprostřed týdne. Volno?! To mi tady opravdu nehrozí. Nevím, kdo na FB rozváděl teorii a spoustě německých státních svátků, ale jeden byl 3.10. (sobota) a pak do školy nepůjdu až 7.12. A to jenom proto, že je den otevřených dveří, či co?! A pak další svátek 1.1.2010... nebo, tak nějak...

Jinak dopol škola a večer deutschkurs, tzn. super dlouhá a úmorná diskuze na téma Nationalgefül in Deutschland. Taky si do příštího týdne máme rozmyslet téma pětiminutového referátu. Nejlépe něco o Německu, německého... Někdo nějaké nápady?! Jo, a taky mám napsat úvahu na téma: typický Čech. WTF ?!?!?!

Po hodině a půl diskutování kneipentour s Kevinem. Upozorňuju, že „Kevin“, je prostě der bestimmte(!) Kevin. Krátké vysvětlení: přednáška s názvem Adenauerova éra; k tomu dvě doporučená tutoria, která vedou, jako pomocná síla, dva magisterští studenti – ano, K. je jedním z nich. OMG! Er ist super süß und super nett! Ale to vyslovila Pauline, ne já. Ale já dodávám: Er wirklich ist! Každopádně K. je pro mě ztělesněním všech všeobecných klišé a stereotypů o Němcích: něco jako beznadějně sladký blonďák... Jenom si nejsem jistá, jestli má i modrý oči :-))) Ale zpět ke kneipentour, kterou pro nás historii studující Erasmus-studenty K. zorganizoval. Moje skóre: čtyři bary / pět piv. Každopádně večer byl velmi, velmi příjemný. Schválně, kolik znáte německých seriálů? A francouzských? Zeptala jsem se K. na Karla Gotta. OMG!!! Biene Maja!!! On ho fakt zná!!! Já myslela, že božský Kája je populární jenom ve východním Německu a generačně tak plus mínus kolem 60 let! A ne 25?! Pak jsem si ještě nechala vysvětlit studijní systém bonnské uni, protože ani po měsíci jsem nebyla s to ho rozluštit. Jako bonus jsem se dozvěděla něco víc o zkoušce k Adenauerově éře. Věděla jsem, že mám psát nějakou klauzurní práci, ale moje naivní představa byla, že ta klauzurní práce bude o Adenaurovi. Omyl! Z mnohem větší části se bude týkat teorie historiografie a teorie dějepisectví a teorie blablabla – zkraťme to: prostě jsem si nemusela v knihovně půjčovat tu jednu jedinou knihu, kterou mám rozečtenou. Ale místo toho jsem si měla okopírovat a přečíst texty, které jsou v šanonu, které jsem si prohlídla a u kterých jsem si řekla, že to nepotřebuju, že to je prostě jenom teorie... chjo... Ok. Zítra zajdu na institut a napravím to...

song pro Šárku, Domi a Vráťu

aby vám to nebylo líto
hahaha :-))



Erinnert ihr euch ?! ;-)

ich bin dein Gummibär

speciální song pro Helenku, aby měla lepší náladu.
Sorry kotě...
hahaha... X-D



Ich bin dein gummibär
Ich bin dein gummibär
Ich bin dein gummi gummi gummi gummi gummibär
Ich bin dein gummibär
Ich bin dein gummibär
Ich bin dein kleiner süsser bunter dicker gummibär X-D !!!
Oh yeo

Ba ba bidubidubi jam jam
Ba ba bidubidubi jam jam
Ba ba bidubidubi jam jam
Drei mal darfst du beissen
...

hahaha :-)))) Mně ti Němci fakt příjdou ujetí!

Bramborák.

To už komentář nepotřebuje! haha :-))

A jinak škola a deutschkurs.

Vašek a EU

Dopol škola: první hodina cvičení k přednáškám o EU. Instituce EU a smlouvy. Přišla jsem tak akorát na začátek hodiny, takže na mě zbylo místo v první lavici vedle nějakého týpka. Začínáme nějakým stupidním kvízem. Týpek vedle mě toho o EU ví moc a moc. To se taky dalo čekat, protože nikdo normální si přece nesedne dobrovolně do první lavice. Chjo... už jsem se to učila v čj i v aj a stejně nic si nepamatuju... Bože! To je taky organizace! Sem tam během kvízu narazím i na něco nového. Třeba jako: Mr. GASP, Kodaňská kritéria. WTF? Pak se dostane na přetřes Lisabonská smlouva. Ano, ČR ji stále neratifikovala... Týpek vedle mě se rozčiluje, jak je to možné, že podle Kodaňských kriterií a blablablabla... a co na to Evropský soudní dvůr a blablabla... To jsem si zase vybrala místo! A Vašku, díky! Chjo... A pak už jenom otázka monetární politiky, Eura a zemí, které ho ještě nepřijaly...

Potom menza (konečně jsem narazila na německé jídlo, které je rozhodně lepší nejíst), seminář o terorismu a večerní lekce žonglování. Juhůůů! Dneska jsem se cítila jako pravý cirkusový klaun a už umím roztočit žonglovací talíř :-)

A zítra vařím!

Blízkovýchodní konflikt

Dnes jenom veselej zážitek z menzy aneb takové krátké setkání třetího druhu. Na obědě si ke mně přisedla jedna mladá muslimka, chvíli se dloubala ve špagetách a pak na kraj talíře odložila kousek čehosi. Pak to ještě chvilku pohledem zkoumala a nakonec se mě zeptala, jestli bych to „něco“ nemohla náhodou ochutnat a říct jí, jestli to třeba není maso, protože je vegetariánka a není si jistá, jestli o tom její špagety vědí... Tak jsem se obětovala... a... byla to kyselá houba... :-D

A taky jsem se dneska konečně dočkala přednášky s tématikou blízkovýchodního konfliktu. Myslím, že to byla docela dobrá volba. Protože další hodinu máme až za tři týdny a vyučující nás upozornil na to, že bychom měli pravidelně sledovat jeho webpage (nejlépe každou neděli večer), protože se klidně může stát, že nám nějaké hodiny odpadnou, jelikož to a protože čas od času musí odjet na delší dobu do zahraničí. Samozřejmě jsem se opět musela upsat na nějaký referát. Takže tentokrát to jsou: Média. Upřímně nemám nejmenší představu, jak tohle téma uchopit...Ale úžasným bonusem je můj referující kolega, protože (jestli jsem ho správně pochopila) několik let žil a pracoval v Pásmu Gazy jako novinář. (velký úúúúúdiv)

A na závěr věta měsíce:
„Sehr geehrte Damen und Herren, ich bin ERASMUS-Studentin und...“
(hihi, myslím, že ji používám skoro každý den... :-)

Tabu II

Ó můj bože! Myslím, že bydlení na koleji bude klíčový problém celého mého pobytu v Bonnu. Asi jsem příliš zhýčkaná (vzpomínka na milovaný byt v Modřanech...), ale asi si nezvyknu... Panelák, ve kterém je slyšet úplně, ale snad úplně všechno: klapot bot na chodbě, rozhovory, reggae z vedlejšího pokoje, arabské hitovky o patro výš a jako bonus vodovodní potrubí, které hučí jako parník... (A to jako vážně!) A kromě toho prostě nerada bydlím v přízemí nebo v prvním patře, když vím, že nade mnou jsou i další poschodí... A báječný zážitek z téhle noci: opilí (?) spolubydlící, kteří přibližně od půl čtvrté do pěti dupali po chodbě, třískali dveřma a vydávali dost hlasité zvuky v nějaké pro mě neidentifikovatelné řeči. A bavili se tak nahlas, že jsem měla pocit, že jsou u mě v pokoji a schválně mi křičí do ucha. Jediné, co mě uklidnilo, když jsem rozlepila oči a zkontrolovala místnost (a následně i čas), byla vzpomínka na to, že jsem zamkla dveře před tím, než jsem si šla lehnout. Bá-ječ-né! Doufám, že takhle budou vypadat všechny víkendy! (ironie) No ale vzhledem k tomu, že pravděpodobnost, že se přestěhuju někam jinam, je téměř nula, tak slibuju, že už si přestanu stěžovat. (A to jako vážně! :-)

Část dnešku jsem strávila produktivně: dočetla jsem text na úterý. Pak jsem se pokoušela vyhledat nějaké filmy a materiály k referátu. Sakra, neví někdo něco o ztvárnění ruského a světového anarchismu ve filmu?!

Jo a jinak bych vás všechny ráda upozornila na to, že balíček veselých a nevšedních zážitků, který jsem měla předpřipravený pro pobyt v Bonnu, se již téměř vyčerpal a bude následovat jiný balíček. A to exemplář s názvem: Super-truper studium. Každodennost už bude jenom šedá, stereotypní a bez lesku.... Aneb dopol přednášky, odpol knihovna a přípravy na další hodiny a večer dvakrát týdně deutschkurs...

pusu

Köln 2.0

Druhý výlet do Kolína: dóm, pravá kolínská voda, Curry Wurst a vzpomínky na SSSR v Museum Ludwig. Po návratu kakao v Mode-Kunst-Café.




2x Kölner Dom - draußen & drinnen


Curry Wurst


Museum Ludwig

Köln allgemeine

Zdroj Köln am Rhein

naše super super kakao

Zdroj Bonn 2009 II

Konvička, pračka & Lynch

V noci ze čtvrtka na pátek jsem se předávkovala kofeinem z mého nově zakoupeného černého čaje. Úžasné, ještě ve půl páté ráno jsem byla čilá jako rybička... Sakra, proč se mi tohle nestává o zkouškovém?!

Jinak mám za sebou první kontakt s erární pračkou. Mise úspěšně splněna! A večer návštěva Héloïs, koukání na Lynchovu prvotinu (nepochopeno) a pokus o hluboce sofistikovaný rozhovor v jazyce, který ani jedné z nás není vlastní.

Jo a zítra snad výlet do Kölnu! :-D

Hlavně neztratit hlavu!

:-))

Zdroj Bonn 2009 II

Pecka!

OMG! Včerejšek plný překvapení! Byla jsem ve škole, hodina se konala a dokonce to bylo i zajímavé. A nejvtipnější na tom všem bylo to, že jsem na té hodině narazila na spolužačku z pelhřimovského gymplu. Nemůžu si pomoc, ale přijde mi to tak absurdní: skoro tisíc kilometrů od domova a já jen tak potkám Petru Matějů... ?!?!?! Och Mensch! Die Welt ist sooo klein!

Pak návštěva knihovny a jedna vypůjčená kniha v batohu. Ano, včera jsem začala studovat! Snažila jsem se (velmi a intenzivně) a už jsem na stránce 8! (Sakra?! A to jsem nečetla předmluvu...) Připadám si jak v prváku na germanistice. Och Mensch!!! Podtrhávám každý čtvrtý slovo a následně ho hledám ve slovníku. Grrrrr!

Večer opět multikulturní. Tentokráte vařily Španělky a Korejka. Bože! Měla jsem úplně nejúžasnější salám s vínem! Slibuju, že až se vrátím do Čech, tak uvařím! Och Mensch, das war sooo lecker!!!

A dnes? Dopol přednáška o EU. K mé smůle jsem zjistila, že k této přednášce je i cvičení... Sakra o dvě hodiny týdně navíc :-/ Pak nákup a dilema s jogurtem. Sakra! Vůbec nevím, jakej si mám koupit. Minulý týden jsem otestovala jeden a ten skoro nebyl k jídlu. Takže dnes vyhrál jogurt tureckého původu. Bůůůů, moje oblíbená značka žije jenom v Čechách :-(


koláž ze španělsko-korejského večera ;-)

Zdroj Bonn 2009 II

Rozhřešení rozhlasového příběhu

Můj tip nevyšel:-(

Napadlo mě, že rodinní příslušníci ztratili pas... Ale bylo to trošku komplikovanější. Takže moderátorovo vysvětlení (posluchači neuhodli): Technik pracující na letišti nemohl najít svůj klíč od auta → nemohl přijet do práce → nemohl opravit tabuli s odlety/ přílety → manžel nešťastně zemřelé nevěděl, ze kterého gatu mu odlétá letadlo → nestihl svůj let do Itálie → nespatřil svou ženu → a ta po převozu do nemocnice osamoceně zemřela...
Taky mi to přijde trochu blbý... Ale co by člověk nechtěl ve tři čtvrtě na jednu ráno, že?

Oběd

Hned na úvod musím opravit jednu svou totální mystifikaci. Můj soused (domněle z Ghany) je vlastně z Guiney... Sorry... Oboje je západní Afrika... Ale už aspoň vím, jak se jmenuje a taky jak se to píše: Daoud. Ale Guinea-boy se mi líbí víc ;-)

Proč to tady vůbec jako řeším?! Dneska jsem pro mého souseda vařila český oběd, který jsem mu minulé pondělí slíbila. Moc jsem se neposnažila – z nudlí se zelím se stalo zelí s trochou nudlí. Ale Guinea-boy se tvářil, že mu to moc a moc chutnalo a odvážně snědl celý talíř, který jsem mu naložila. Během jídla jsem si vyslechla spoustu pěkných věcí, které jsem ale vůbec nechtěla slyšet: že jsem strašně hezká a milá; že jeho oblíbená barva je tmavě modrá, stejná jako moje oči... (ach, krásné, že? Taky si myslím...) Ale velké zklamání pro Guinea-chlapce: né, nechodím na diskotéku a taky se tam v nejbližší době nechystám! A ano, mám tady stále co dělat. Takže: So ein Pech!

---vsuvka---
Právě poslouchám nějaký rádio a mám pocit, že to svoje vyprávění dneska nedopíšu. Posluchači volají do studia a mají za úkol uhodnout událost, kterou si moderátor vymyslel. Je to strašně napínavý! Jedna z klíčových indicií je: Na základě ztráty osaměle zemřela.
A už víme (my, co poctivě posloucháme), že paní měla autonehodu, ale zemřela až v nemocnici a to proto, protože ztratila něco materiálního (rozhodně to není žádný orgán, ale spíše něco technického)
… Někdo nějaké tipy?!
---konec---

Odpol jsem byla ve škole. Hahaha... a seminář (o terorismu a jeho reflexi ve filmu) se konal. Unglaublich!

---vsuvka---
Žena zemřela v zahraničí. Právě jsme s členy rodiny zemřelé na letišti a přemýšlíme, proč nemohli odletět... Ztráta, ztráta, ztráta... Čeho, čeho... ??? (mám tajný tip! A vy? ;-)
---konec---

Už jsem se dokonce i upsala na jeden referát. A bude to vtipné. Téma mého referátu je: ruský a světový anarchismus... Nebo tak nějak. Každopádně jsme na tuto problematiku čtyři a máme prý intenzivně skupinově pracovat. (hahaha)

---vsuvka---
C'mon! Tak už to řekněte! Jsem strašně napnutá! Stejně mám pocit, že už je to tak napůl seznamka. Právě volá Thim původem z Vietnamu... A pořád se řeší, co za povolání má další posluchačka Valérie... Grrrr! Já chci rozluštění!
---konec---

Jediný háček tohodle předmětu je v tom, že ty filmy musíme vyhledat sami. Hahaha! Ale snad to nějak půjde, prý když budeme mít problém, tak se máme obrátit na asistentku a ona nám snad poradí.

---vsuvka---
Problematika demokracie v Německu a stravování v McDonald... Sakra, co má tohle diskuzní téma dělat s naším příběhem?!
---konec---

Večer další lekce žonglování. Dneska se to obešlo téměř bez dřepů. Trénovali jsem s diabolem.

Německý mýtus

Ano, dnes jsem odhalila největší mýtus o německém národě! Ať mi nikdo (nikdy) neříká, že Němci mají rádi pořádek! Je to fake! A Německo se rozhodně nerovná Ordnung!

Včera se mě Pauline večer ptala, jestli jdu taky v pondělí v 10 na úvodní hodinu k předmětu Adenauerova éra. Co?! O ničem nevím, tenhle předmět je až ve středu. Pauline psala minulý týden vyučujícímu, jestli může jeho přednášku navštěvovat. Prej jasně a ať přijde v pondělí 19/10 v 10 hod do učebny I na úvodní hodinu. Přišlo mi to teda trochu divný, protože čas, datum i místo jsem kontrolovala nedávno na internetu a odpovídalo to mým poznámkám, tzn. středa... Ale jestli to je fakt v pondělí, tak jsem naštvaná, protože mi žádný info o změně nepřišlo. Grrrr... Každopádně se s Pauline domlouváme na zítra: za deset deset před institutem. Jistota je jistota...

A výsledek: V deset hodin je v učebně I úplně někdo jiný, vyučující se ani nenamáhal přijít. A proč taky, když v pondělí přednáší až od dvanácti a něco, co se vůbec netýká Adenauera?! Grrrrr! To je opravdu tak těžký si zapamatovat, kdy/ co/ kde člověk vyučuje? Venku je zima, odcházím do knihovny, abych konečně babičce napsala dopis. A jsem tak naštvaná, že ani výhled na Rýn mě neuklidňuje!

Ve dvanáct hodin mi začíná další přednáška. Tentokráte s tématikou blízkovýchodního konfliktu. Minulý týden se nekonala, tak jsem strašně zvědavá, jaké to dneska bude.

A výsledek: Vyučující nějak zapomněl přijít. Email, že přednáška i tento týden odpadá?! Hahaha... nic! Nechápu! Jsem úplně strašně naštvaná. To jsem sakra ale vůbec nemusela dneska vstávat! Venku je stále zima, opět odcházím do knihovny.

Ve dvě hodiny jdu na další přednášku. O téhle naštěstí vím, že se skutečně koná! Jediný háček: přemýšlím o tom, že na ni asi nebudu chodit. To je ta s tou patnácti stránkovou písemnou prací...

Ach, není nadto strávit svůj den plnohodnotně, smysluplně a produktivně! (ironie)

Takže bilance pobytu: špatný zvací dopis na kolej; pomalí lemroidní zaměstnanci v kancelářích Správy kolejí a menz; bordel v kuchyni; tři pé přiblblejch formulářů čekající na vyplnění; nekonečné fronty na úřadech/ v bance; učitelé, kteří nevědí, co/ kdy/ kde učí, a pokud to vědí, tak tam stejně nechodí... Hmm... tak co bude příště?!

Schischabar

:-) stále jsem strašná lemra, takže nic moc nedělám... Když už nic jiného, tak jsem se dneska alespoň vykopala ven a zacvičila si. Každopádně večer sraz s holkama v centru a návštěva šiša baru. Sry, kvalita fotek nic moc...

Zdroj Bonn 2009 II

Godorf

pořízeno při našem vražedném výletu do IKEA ;-)

Zdroj Bonn 2009 II

Flohmarkt und IKEA (nochmals)

... aneb celý den na nohách.

Včera večer jsem zašla na svou druhou párty. Juhů! Samozřejmě se cítím trochu trapně, protože například Pawčo Majewski a Prezmek Krzemieniecki za sebou mají už asi 19 parties a to je dneska 17. … Ale já to prostě fakt nezvládám! Každopádně ta včerejší se moc a moc vydařila: pivo (teda třetinka piva) za euro, což je velmi, velmi příjemná cena, dále proběhlo seznámení s další spoustou lidí (jo, jména... haha...), pokec s Thomas (s Héloïs jsme se o něm dozvěděly některé pikanterie, které tady z pochopitelných důvodů nemůžu šířit. Anébržto bych byla příliš indiskrétní. Ale každopádně s holkami jsme to probraly dopoledne). Taky jsem na sobě trochu zapracovala, abych nebyla tak asociální vůči Čechům. A musím říct, že jsem ráda, že tu jsou a že jsou tak milí :-). No a v půl druhé ráno jsem byla doma jako na koni ;-)

Na dnešek jsem spala jenom pár hodin, protože dopol jsme měly sraz s holkama ve městě a měly jsem v plánu jít na poslední letošní bleší trh. Blešák je prostě akce, kterou si já nemůžu nechat ujít! Přeskakuju vyprávění o duze a o tom, jak jsem ten trh nemohly najít, protože se nekonal v centru, ale na úplně jiné straně Bonnu, a mířím rovnou k tomu, že ten trh byl úplně neskutečně velikej. Ale jako vážně! Strávili jsem tam víc než dvě hodiny a mohly jsme projít max 2/3. Byla jsem tak konsternovaná z toho množství věcí, hadrů a všech možnejch a nemožnejch krámů, že jsem si ani nic nekoupila. Ale na duben (to se koná první jarní trh) už budu duševně připravená! A určitě něco ulovím. :-) Sakra! Héloïs dneska sehnala úplně skvělou kabelku.

Pak chvilka oddechu a odpoledne jedeme do IKEA. Holky taky potřebují nakoupit nějaké drobnosti a já už znám cestu ;-) Takže na úvod: v Německu nikdy nejezděte v sobotu do IKEA. Protože to, že mají otevřeno do devíti, neznamená, že tam do těch devíti jezdí bus. No vážně! Prostě v Německu (stejně jako třeba ve Francii a Itálii) chybí takové ty super IKEA-busy, které vás poberou na zastávce MHD a vyplivnou vás přímo před vchodem. Grrrr. Takže jsem prostě vystoupily z vlaku a jdeme směrem k zastávce normálního linkového autobusu, které náhodou jezdí kolem IKEA. A překvapení dne?! Poslední bus jel před třemi hodinami. (Upozorňuji, že je něco málo po šesté hodině.) WTF?! Takže pěšky. Naštěstí je to asi jenom 15 minut. Pak nákup (přísahám, že už jsem si skoro nic nekoupila!) a cesta zpátky na vlakové nádraží. Frekvence vlaku je jednou za třicet minut a ten minulý jsme nestihly o šest minut. Zatraceně! No, nesněží nám tady, ale že by bylo nějak obzvláště teplo, to se říct nedá... O dvacet čtyři minut později: všechny jsme poněkud prokřehlé, Martina přemýšlí o tom, na kterou párty dnes vyrazí (jestli si myslíte, že já se taky někam chystám, tak jste na omylu, já se těším do postele), ale hlavně už jsme ve vlaku! Bohužel ne na dlouho. Dvě zastávky a pak musíme vystoupit. Nevím, nechápu. Dalších dvacet minut čekání na další vlak. Sakra! Jsem už zmrzlá jako rampouch! A přemýšlím o tom, jak je život v Čechách (obzvláště v Praze) jednoduchej a pohodlnej!

A konec příběhu: je za deset deset a já jsem se teprv teď dostala domů. Grrrr.




Rheinaue - místo konání blešího trhu





A další fota na: Bonn 2009 II

Mein Zimmer

Mám pocit, že nic lepšího se svým pokojem neprovedu. Takže... Tady bydlím!

Köln

Ráno jsem se z kolejí vypařila před desátou. Malíř/uklízeči mě zase nenechali vyspat. Pro změnu všechen nábytek stěhovali zpět do kuchyně. Ale kdybyste tu kuchyně teď viděli! Čerstvě vymalováno, nebývale uklizeno (ó můj bože! Někdo si dal práci a vydrhl troubu!). Říkám si, jestli bych náhodou neměla vzít foťák a dojít to vyfotit → jakože už tady žiju úplně normálně ;-)

Jinak dneska výlet do Kolína. Zima jako vždycky (haha, ale nesněží nám tady!). Moc jsme toho s Pauline nestihly projít, páč na rozdíl ode mě dneska měla nějakej seminář a musela se brzo vrátit do Bonnu. Rozhodně nevěším hlavu, protože do Kolína to vlakem trvá asi 30 minut. Takže jsme tu rozhodně dnes nebyly naposled. Každopádně jsme nahlédly do katedrály, prošly se po nábřeží a obchodní třídě (už se těším až za mnou přijede Vráťa a pojedeme do Kolína na vánoční trhy). No a výlet jsem zakončily obědem v imbisu. Neodolala jsem a konečně jsem ochutnala Curry Bratwurst!

Odpoledne jsem si za odměnu zajela do IKEA. Sakra! Nechala jsem tam takovejch peněz !?!? (jako vždy...) Ale už jsem téměř spokojená: mám lampičku svých snů, báječný přehoz na postel, tác, polštářky a spoustu další věcí (včetně naprosto úžasné červené skleněné mísy, kterou teda vlastně zas až tak úplně nepotřebuju... Ale! Ach... Prostě IKEA...;-)



2x Rýn


Curry Bratwurst mit Pommes ;-)

mehrere Photos: Köln am Rhein

Italský večer

Sakra! Helena mě odhalila! Ano, část z těch osmi hodin jsem opravdu strávila v knihovně. Ale když odtud je tak nádherný výhled na Rýn. A kdybyste viděli ty hory v dopoledním oparu... (musím to co nejdřív vyfotit!)

Večer jsem měly s holkama další z naší multikulturních večírků. A tentokráte vařily Italky ;-) Spaghetti carbonara. Mňam!

Každopádně dneska jsem podlehla a za hříšných 5 ojro jsem si koupila tablety s ginkgo. Bůůůů a v tý krabičce jich je jenom třicet. Ale to zásadní je na obalu: důležitý doplněk stravy pro mozek, nervy, na koncentraci a na paměť. Hohó, takže se uvi...



více na: Bonn 2009 II

Malíři

Je právě 8:08 a z chodby se line neskutečnej hluk. Dneska a zítra by u nás na patře měli uklízet. A já vždycky myslela, že uklízet se dá i potichu.... Všude visí letáčky s výzvou, aby studenti opustili své pokoje do 10 hod a nevraceli se před 18 hod, jinak budou platit nějaké penále. Na super! A co mám jako těch osm hodin dělat?!

Bližší zkoumání původu hluku mě zavedlo až do naší kuchyně. Ha! Malíř! Ani čaj si už nemůžu uvařit :-( To budu dneska celej den protivná! Grrrrr!

A zejtra na to kašlu, zejtra jedu na celej den do IKEA! Howgh!

Jonglieren

… mit allem. Mit Bällen, mit der Schule...

A pak že žonglování není kondiční sport! Mám za sebou asi dva a půl tisíce dřepů pro spadlé míčky.

Jinak jsem zjistila, že mám ještě tenhle týden volno. Čtyři z pěti přednášek mi odpadly. juch!

První školní den

Ve dvanáct mám mít svou úplně první hodinu na uni. Vyrážím trochu dřív, protože samozřejmě nevím, kde přesně se nachází třída. Podle mých poznámek by to mělo být kdesi na Lennéstraße. Tak uvidíme... Najít politologický institut není zas až tak těžké, horší je to se třídou. Nechápu. Do budovy se vchází přes garáž a uvnitř jsou jenom troje dveře. Jedny vedou do nějaké učebny, ale ta nemá to správné číslo. Další jsou zamčené a ty poslední se tváří jako čísi kancelář. Chjo... Klepu na kancelář. Otevírá mi nějaká slečna. Vysvětluju jí, že hledám místnost, ve které by měla být přednáška o blízkovýchodním konfliktu. Aha... Smůla. Přednáška začíná až další týden. No jistě, že to psali na netu! Další přednášku mám až od dvou. Venku je příšerná zima a fouká. (Proč já se pořád divím, že v Bonnu tak fouká, když kolem města stojí jedna větrná elektrárna vedle druhé?) Odcházím zkoumat univerzitní knihovnu.

O dvě hodiny později. Tentokráte sedím v učebně institutu východoevropských studií a čekám na seminář o sovětské zahraniční politice v letech 1953-82. Přednášející nám dává akademickou čtvrthodinku. Super, to alespoň vždycky stihnu přeběhnout z blízkovýchodního konfliktu. Prof. Dittmar D-něco je padesátník s ohromným pupkem a vypadá to, že jeho přednášky budou vtipné. Teda snad časem... Rozumí tak přibližně každému pátému vtípku. Ale je to spíš proto, že neznám německý společensko-kulturně-historický kontext za posledních plus mínus pět let a narážky na současnou politiku mi fakt nic neříkají... Kromě mě se semináře účastní další tři erasmáci a pak asi dvacet Němců. Ztrácím odvahu mluvit německy. Dittmar nám vysvětluje, jak si představuje hodinu a co musíme udělat proto, abychom kurzem prošli. Referát. (výborně! To se dalo čekat.) Vybírám si problematiku týkající se postoje SSSR ke KBSE (pevně doufá, že alespoň něco z toho později uplatním při psaní bakule). A zadruhé písemná práce (Hahaha! I my erasmáci) Prej stačí 15 stránek. Přemýšlím, kdy jsem naposled psala souvislejší německý text. Ve druhém/ třetím semestru na germanistice? Čtyři stránky... a celé jsem to opsala ze sekundární literatury... chjo. Pak už začíná vlastní hodina. Relativně rozumím (teda jenom v momentech, kdy se opravdu soustředím). Ale pevně doufám, že jsem to zásadní z dneška pochopila. Dokonce si jako jediná ze třídy vzpomenu na prvního sovětského ministra zahraničí. (úúúú! čekám potlesk! :-)

O další dvě hodiny později. Jsem na cestě domů. Je relativně brzo a dokonce mám pocit, že se malilinko oteplilo. Vážně uvažuji o tom, že bych si šla na chvilku ven zacvičit. Ok. Už jsem u kolejí našla místo, kde se dá relativně v klidu cvičit. Jeho největší výhodou je, že vidím každého, kdo se ke mně přibližuje. Zjistila jsem, že německý děti jsou fakt smradi! Grrrr. Mě nevadí, když na mě někdo kouká. Mě nevadí, když za mnou někdo přijde a zeptá se, co dělám. Ani mi nevadí, když mě někdo napodobuje a vydává při tom skřeky jako Bruce Lee v posledním tažení. Dokonce mi ani nevadí, když někdo mlátí klackem do betonu, popř. do zbytků veřejného osvětlení. Ale co mi vadí je to, když se někdo pokouší házet klacky do mého okolí. Prostě nechápu! Ale teď už je to jedno. Stejně hned po tom klacku utekli a já jsem měla svůj klid.

Poslední zážitek z dnešního dne je seznámení s jedním z mých spolubydlících. Jméno jsem zapomněla (jak jinak), ale chlapec je z Ghany. Náhodou jsme na sebe narazili v kuchyni. Ghana-boy mě dokonce chtěl pozvat na večeři, kterou si před chvílí uvařil. Smůla. Zrovínka jsem byla vprostřed příprav té svojí. Ale aspoň jsem ochutnala – rýže s pikantní rybí omáčkou. Každopádně jsem předběžně domluveni, že příští týden uvařím něco typicky českého, aby mohl ochutnat on. Sakra, co je typicky české a nepotřebuje to tříhodinovou přípravu jako guláš? A nepotřebuje to ani struhadlo jako bramboráky?

To je pro dnešek vše

P.S. Jak už jsem psala, nabídce sporů na uni je prostě úúúžasná. Dopoledne jsem se na jeden přihlásila. Na žonglování... A zítra mám svou první hodinu! :-))

fota z pátečního francouzského večírku

díky Anně ;-)

Zdroj Bonn 2009

neděle

prší...

Večer sraz s holkama v knajpě.

Výlet: Aachen, labyrint

Pořád se mi tu v noci špatně spí. Znervozňuje mě bydlení v prvním patře, to, že pořád slyším někoho chodit po chodbě, a pak taky dalších tisíc pět set devět set věcí souvisejících s kolejním životem. chjo :-( Pevně doufám, že si co nejdřív zvyknu! Jsem vzhůru už v pět hodin a poslouchám, jak venku prší. No super! Dneska nás čeká výlet do Aachen (Cáchy) s krátkou mezizastávkou v bludišti, které je na pomezí Nizozemí, Belgie a Německa. Miluju evropskou smyboliku! Každopádně sraz je ve tři čtvrtě na devět u Akademického uměleckého muzea. Následuje úplně klasické počítání a přerozdělování účastníků zájezdu. Naštěstí končím v tom samém buse jako Héloïs a Anna ;-) Vyrážíme na cestu jenom s malým zpožděním. Usínám a probouzím se až u...

labyrintu! Máme asi hodinu a půl na to, dostat se do středu labyrintu a zase ven. Hm... tak to jsem na nás zvědavá. Počítám s tím, že to nebude úplně lehké. Bludiště se na informační tabuli zdá docela velké a projít ho prý průměrně trvá 30 – 45 minut. No, já jsem většinou nadprůměrná... S holkama začínáme bloudit jako poslední, přeskakujeme louže a podivné (na podzim nepříliš vtipné) vodní překážky, každou chvíli narážíme na skupinky erasmáků (hmmm, proč jdou všichni opačným směrem?)... No prostě jsme úplně ztraceny!

Přiznám se, že nevím, jak dlouho nám (mně, Anně, Martině a Pauline) trvalo dostat se do středu... Ale mám pocit, že to nebylo 30 minut... že to nebylo ani 45... možná ani 50... A chudáček Héloïs se nám ztratila po prvních 15 minutách a netrefila. Nakonec jsem ale všechny ocenily, že se sama dostala ven! Každopádně euforie z toho, že jsem se dostala do cíle pominula v momentě, kdy mě do dlaně bodne vosa. Ano! Podzim v plném proudu, já mám na sobě svetr, tlustý ponožky a jsem zachumlaná v šále. Do toho prší a fouká studenej vítr. Sakra, neměly by vosy už spát a probudit se zase až na jaře ?! Odcházím zkratkou z bludiště a mířím do místního souvenir shopu. „Dobrý den,“ rovnou ukazuju prodavačce ruku. „Ona mě... (jo, kdybych jen věděla kdo a co...) … moucha … taková černá a žlutá...“ Bezradně ukazuju prodavačce natékající ruku. Sakra, ani na včelku Máju si nejsem schopná vzpomenout. Naštěstí je paní moc chápavá, sice mi něco říká a nevím co, ale pak mě předává svému kolegovi a ten mě odvádí do místní taverny, kde mě konečně zachraňuje číšník.

Takže malé lingvistické okénko (až mě v prosinci zase něco bodne):
včela ----> e Biene
vosa  ----> e Wespe
Prosím, pomozte mi, bodla mě vosa. ----> Bitte, helfen Sie mir, eine Wespe hat mich gestochen.

Cáchy mohly být ještě hezčí, kdyby tak nepršelo. Máme něco přes hodinu na to, abychom si prošli sami město, a v půl čtvrté nám začíná prohlídka s průvodcem. S Héloïs a Paline jsem se shodly na tom, že nemá cenu v dešti bloudit po městě, když nás stejně nemine organizovaná procházka. Takže hurá na oběd! Našli jsme nádhernou útulnou hospůdku a neodoláme místní specialitě Frommel nebojakseto... každopádně je to taková pizza se smetanou, špekem a cibulí. Mňam! Déšť neustává. V tomhle jako budeme chodit po městě? Ještě máme chvilku času do začátku prohlídky, tak se přesouváme do kavárny.

Sraz před infocentrem. Oblíbené přepočítávání a dělení do skupin. Sakra, jak je možný, že jsem v té skupině, kde je největší koncentrace Čechů? Grrrr. Vzdávám to! Asi bych neměla být tak asociální a nepřátelská... Paní průvodkyně je báječná a rozhodně lepší než ta, která nás prováděla v pátek po Cestě demokracie. Centrum Cách je taky tak malé a útulné jako bonnské. Vlastně pořád chodíme dokola kolem radnice a katedrály. Teda, dómu! Během války bylo zničeno asi 80% města (já mám z výkladu spíš pocit, že všechno kromě dómu), ale centrum se podařilo rekonstruovat (jo, docela jo). Co se týče dómu, tak byl jednou z prvních německých památek, které byly přidány na seznam UNESO. Vnitřek je jednoznačně impozantní. První, co upoutá pohled po vstupu do hlavní lodi, je obrovský měděný lustr, následuje arkádový ambit z červeného a bílého mramoru, který v sobě nezapře italský rysy, a relikviář Karla I. Velikého.

Je šest hodin a my se konečně vydáváme na zpáteční cestu do Bonnu. Gott sei Dank! Jsem zase úplně mrtvá. Ještě vyplnit formulář s hodnocením uvítacího týdne a pak spánek. V Bonnu mě budí Héloïs. Pauline s Annou a hlavně Martina mají v plánu jít na nějakou párty. Sry, já chci rozhodně postel. Hélöis je na tom podobně, takže se spolu ještě jdeme rozloučit s organizátory Welcome Week a poděkovat jim za super organizaci. Nakonec najdem jen Thomase. Je rád, že se nám WW líbil. Héloïs se ptá, jestli se s ním (Thomse) potkáme na uni. Prej ne, píše práci a tenhle semestr nemá žádné přednášky. Ale kdybychom ho ještě chtěly vidět, tak třicátého slaví narozeniny a tím to nás zve na svou párty. Hm, kdo ví, co bude třicátého... Ale zatím: proč ne? ;-)


bludiště ve Vaalserberg


Konečně v cíli!


Aachen

Aachen

Dóm v Cáchách

více na: Aachen 2009

Couscous

Tradiční problémy s ranním vstáváním... Nenaděláte nic... Dneska ale opravdu musím vstát a být včas na uni, páč mě čeká rozřazovací test na ten deutschkurs. Takže na úvod trocha té pravé německé organizace a můžeme začít testovat. Ve výsledku mi to přijde nějak podezřele lehké... No, uvidíme, ve které grupě skončím (výsledky za čtrnáct dní – tři týdny... chjo...). Pak nás čeká super interaktivní program na téma interkulturní komunikace, ale z holkama na to nějak nemáme nervy a nenápadně se ze sálu vytrácíme do města. Další procházka po centru a já opět ojevuju ulice, ve kterých jsem ještě nebyla (na to jak je centrum malé, mě to až překvapuje). Mimo jiné narážíme na další pro mě nebezpečný obchod... prohrála jsem svůj vnitřní boj a odnesla jsem si odtamtud moc pěknou fialovu brož (Héloïs se mi posmívá). Pak následuje oběd v menze a slunění (!) na louce před uni (neskutečné! asi na třicet minut zasvítilo slunce a nepršelo!). Následně se účastníme procházky s názvem Cesta demokracie. Zvláštní... čekají nás dvě hodiny pobíhání po vládní čtvrti a počasí se začíná kazit... Paní průvodkyně je hrozně akční. Vypráví nám o Bundestagu, Bundeskancléřích a Bundesprezidentech; o ministerstvech, která jsou ještě v Bonnu; o tom, proč se Bonn stal hlavním městem SRN; o tom, proč se asi nedostaví nový komplex budov pro OSN... Odcházím a moje hlava přetéká informacemi (mám pocit, že mi kapou ven i ušima...)

Už je pozdní odpoledne. Jsem na cestě na kolej a mám asi hodinu času, než zase budu muset vyrazit ven. Nejradši bych šla spát, ale domluvily jsme se s holkama, že si uděláme náš první soukromý multikulturní večer. (pozn. jídlo vaří Francouzky). Osobně jsem teda řešila dilema, jestli nemám spíš jít na infoschůzku pro nás Erasmus studenty, která se měla konat na Tabu II za účelem vysvětlit nám nováčkům, jak to tu funguje s pračkou, barem, čajovnou... Ale prostě nemůžu odolat pozvání na kuskus. Prostě ne! :-)

Závidím Pauline její pokoj na kolejích v Römerlage. Bůůů, má svou vlastní koupelnu a kuchyňský kout. A to ani nemluvím o okolí kolejí. Rozhodně si tam nemůže připadat jako v muslimském ghetu (už jsem psala o tom, že já si v Tannenbusch připadám jako v muslimském ghetu? To je pořád: Turek, Turek, černoch, ženská v burce, Turek...). Jinak večeře i večer se náramně vydařily. Příště prý vařím já. Ráda, ale nevím co. Palatschinken? Bramboráky? Guláš s knedlíkem? Někdo nějaké další tipy? Na kolej se vracím těsně před půlnocí. Kromě výše popsané infoschůzky se tu dnes koná i párty. Říkala jsem si, že bych zašla alespoň na chvilku. Hahaha... Tohle jsem si říkala v pět hodin odpoledne. Teď už fakt toužím jenom po posteli! A pevně doufám, že dneska se už konečně pořádně vyspím...

Jo a jinak si opravdu začínám myslet, že život v Čechách, co se týče nákladů na živobytí a studium, nemůže být o moc lepší. Při večeři jsme s holkama porovnávaly život a studium v ČR, Francii a Itálii. Paříž: 1000 €/ měsíc za 2+1, 400 €/ měsíc za byt cca 9 m2 :-O (v porovnání můj nájem v Modřanech 140 €/ měsíc). A když mi Pauline řekl, že minulý rok za studium zaplatila 8000 €, tak jsem málem spadla z postele... To jen tak na okraj... Jo a taky už konečně vím, jaký je rozdíl mezi espresem, cappuccinem, caffee latté, frappé... ;-)


moje nová brož :-)


na louce před uni - Héloïs a Martina


Anna a Pauline


UN-Campus, dřívější budova Bundestagu

Více fotek: Bonn 2009

Den kartiček

Je za minutu 19 hodin, sedím ve svém pokoji, poslouchám německé rádio a ze všeho nejraději bych šla okamžitě spát. Dnešek byl opět plný zařizování. Sakra, začnu už v Bonnu taky dělat něco jinýho?!

Ale po pořádku:

Ráno se vůbec nemůžu vykopat z postele a málem nestíhám schůzku s Pauline. Máme v plánu zajít na sekretariát historického institutu a zjisti co a jak. Historický institut sídlí nedaleko hlavní univerzitní budovy, takže hledání není zas až tak náročné. Rozhodně co je náročnější, je vyjít schody k sekretariátu. Ten má být ve druhém patře, ale podle počtu schodů bych to klidně tipla na páté. Sekretářka je moc milá a trpělivě nám vysvětluje vše, co potřebujeme vědět, udělat apod. Potom vyrážím s Pauline do menzy. Už to tam od včerejška známe, takže zařídit kartičku a najít ten správný pult, kde nám vydají jídlo zvládáme úplně bez problémů. A já si tak dopřávám svůj první letošní eintopf za sympatické 1 € :-)

V půl jedné máme sraz na uni s dalšíma erasmačkama. Jsme tam s Pauline trochu dřív a nechce se nám čekat venku, protože v Bonnu je fakt strašná kosa, takže jdeme hledat aulu, kde by měly být dnes informační stánky pro zahraniční studenty. Nakonec se to ukáže jako skvělý nápad, protože tu narážíme i na Héloïse. Domlouváme se na tom, že každá si zjistí informace, které potřebuje, a pak spolu půjdeme do města. Zbytek erasmaček nějak zapomněl dorazit... Héloïs s Pauline se ještě nebyly přihlásit na městském úřadě, nebyly v bance a německou sim-kartu taky nemají. Takže jim nabízím, že jim se zařizováním těchto věcí ráda pomůžu. No co si budem namlouvat, už to mám za sebou, takže můžu dělat velký ramena a můžu radit! ;-)

Nejdříve vyrážíme pro sim-kartičky. Pokouším se trefit do obchodu, ve kterém jsem koupila tu svojí. Po pár né úplně přesných odbočkách se to podaří. juch! Po nákupu si dopřáváme kafe na „staroměstském“ náměstí a při tom pomlouváme Španěly. Pak vyrážíme na úřad. Čtvrtek je v Německu něco jako středa v Česku a tzn., že všechny úřady a podobný instituce mají delší otevírací dobu (a taky je tu mnohem víc lidí než obvykle). Před holkama je dobrých třicet jedinců, tak si alespoň měníme svoje německá čísla a pořád o něčem krafeme. Domlouvání nemá chybu! Tak nějak je nám jedno jestli mluvíme gramaticky správně, když si nemůžeme vzpomenout na slovíčko, tak ho bez problému nahrazujeme anglickým (holky i francouzským) ekvivalentem, popřípadě pantomimicky předvádíme a samozřejmě doplňujeme co nejautentičtějšími zvuky. Docela by mě zajímalo, co si o nás myslí rodilí mluvčí, kteří nás slyší a vidí... Z úřadu pokračujeme rovnou do banky. Holky si musí smluvit schůzku, já doháním resty z minula (jakože jsem nepřišla s pasem ale s občankou a můj osobní bankovní poradce potřebuje kopii pasu a blablabla.). Pak prosím paní na informacích, aby mi pomohla vyplnit bankovní příkaz, abych mohla zaplatit ten studijní poplatek a konečně dostala originální semestrální jízdenku. Bůůů, sbohem mých 200 €...

Dalším bodem v našem odpoledním plánu je kartička do univerzitní knihovny. Přiznávám, bereme to trošku oklikou přes Mambo. Sakra, sakra, sakra! Tenhle obchod jsem v Bonnu vůbec neměla potkat! Mají tam úplně úžasný doplňky do bytu: sošky, nádobí, svícny, krabice, polštáře... a cenově to není úplně nevýhodné... Ještě proběhne spontánní pouliční recitace Rilkeho Lorelei. No a pak už jenom knihovna. Ta je úplně nově postavená (cca 1 rok stará) a tak trochu z ní dýchá funkcionalismus a bauhas styl. Je hodně světlá, situovaná na břehu Rýna a ze studovny je nádherný výhled na řeku. (hahaha, už vidím, jak se tu učím a nekoukám z okna).

Pro dnešek už jsem zřejmě vyčerpala přísun svých zážitků, takže za chvilku asi zahučím do postele. Teda měla bych se ještě podívat na nějakou německou gramatiku, protože zítra mě čeká rozřazovací test na německý kurz. Ale obávám se, že moje hlava dneska nepobere už vůbec, ale vůbec nic.

Imatrikulace a párty, párty, párty!

Takže pro všechny, kteří to ještě neví: Bonn je hlavní město Severního Porýní-Vestsfálka. Je menší než Brno (cca 310 tis. obyv). A pokoj mám sama pro sebe.

Středu v podstatě začínám až obědem. Přesně v poledne máme sraz před menzou. Mám docela vstřícnou náladu, takže se rozhodnu, že nebudu tak asociální jako včera a přiznám barvu. Mezi skupinkami různorůzných evropských národností se začíná formovat ostrůvek Čechů a k mé nelibosti se stále zvětšuje a zvětšuje, ale i přesto se chci jít seznámit. Takže úsměv a „Ahoj, já jsem taky z Čech.“ Naštěstí u ostrůvku nekotvím dlouho, protože mi mává moje francouzská známá ze včerejška. Klasicky jsem zapomněla jméno, takže se znovu ptám. Héloïs, germanistika, Héloïs, germanistika... Tak snad už to teď nezapomenu. Během čekání na oběd se ještě seznamuju s Pauline (taky Francouzka) a dozvídám se, že holky by tu měly být dva semestry jako já. A s Pauline možná budeme mít nějaké společné přednášky. Což je jednoznačně super!

Před jídlem nás nemine další uvítací proslov, tentokráte od ředitele Správy kolejí a menz. Naštěstí je stručný, krátký a věcný a za odměnu dostáváme lístek na oběd zdarma. hihi! Po obědě musíme jít do posluchárny v Akademickém uměleckém muzeu, páč nás tam čeká tutoriál k vyplňování imatrikulačního formuláře (umíííírám! Další papíry...). Taky bychom měli dostat potvrzení o tom, že jsme pojištění a pak by nás měli imatrikulovat. (snad) Těch několik hodin (ano ho-din!)než se ze mě oficiálně stane student bonnské uni je na-pros-to u-bí-je-jí-cí... Takže nejdříve absolvujeme půlhodinový tutoriál, pak nás rozdělí do dvou skupin – první zůstává a stane se imatrikulovanou, druhá (ta moje) se přesouvá na hlavní univerzitní budovu a tam si má poslechnout referát o struktuře německého školství a o fungování uni. Samozřejmě si to pak obě skupiny vymění. Cesta k hlavní budově je opravdu vtipná, protože po parku pobíhá úplně nahatej kluk (velmi impresivní!) a pak je tam ještě grupa studentů ve spodním prádle, kteří se právě oblékají... (???) Každopádně já už jsem v sobotu psala, že Němci jsou ujetý... Referát si vyslechneme v růžově vymalované posluchárně a přednáší ho postarší paní v růžovém kostýmku. S Héloïs jsme úplně perplex z toho, že její kostýmek má úplně stejný růžový odstín jako zdi. A dokonce i jako závěsy!
Po referátu se vracíme do muzea. První skupina ještě není imatrikulovaná, takže musím čekat. A to opravdu velmi dlouho! Než se dostanu na řadu, tak už je skoro večer. Jako uvítací dárek dostávám 4 GB fleshku (super! už mám i tašku s logem uni) a pak i desky s potvrzením o studiu, s provizorní lítačkou na MHD a se složenkou na víc než 200 €, které mám zaplatit (samozřejmě co nejdřív). Těch 200 € a nějaké drobné je studentský poplatek a musí ho zaplatit každý, kdo chce v Bonnu studovat. Věděla jsem, že budu něco platit, ale počítala jsem s tak poloviční částkou. Útěchou mi ale budiž, že rodilí němečtí studenti platí ještě víc (něco kolem 500 €. Následuje můj velký údiv). Po zaplacení poplatku studenti dostanou semestrální jízdenku, díky které je veškerá doprava v rámci Severního Porýní-Vestfálska zadarmo, tzn. nejen MHD v Bonnu, ale i všechny vlaky, které jezdí po této spolkové zemi. (muheheee! ďábelský smích). Jinak tím poplatkem se přispívá i několika studentským spolkům a organizacím a i díky němu je například nabídka univerzitního sportu neuvěřitelně pestrá. Kam se hrabe Karlovka! Ale vážně! Sport na uni začína šachama, vede přes osm různých aerobiků, čtyři druhy jógy, nepřeberného množství tanečních kurzů (balet, step, salsa, orientání tance...), přes plavání, kanoistiku, horolezectví, běh, nordic walking, přes blablablabla... a končí někde u asijských bojových sportů. Wahnsinnig!

Po imatrikulaci se vracím na kolej. Musím si před párty trochu odpočinout a navečeřet se. Testuju jedny z nudlí, co jsem koupila v china shopu. No... Vypadaj úplně jako nudle. Ale jako ty z nosu... Přemýšlím o tom, jestli takhle vypadají ty pravé skleněné... Párty v Ludwig baru začíná v devět. To je přesně ten čas, kdy já vycházím na metro. Na zastávce potkávám další erasmačky (Finsko, UK, Rakousko...), jsem ráda, že na hledání nebudu sama.

V baru je úplně narváno, ale i přesto se mi podaří najít moje milé Francouzky. Ještě si zajdu pro Sünner Kölsch (přece si nedám Plzeň, kterou tady mimochodem mají) a párty může začít!

Odcházím po půl jedné a říkám si, že je ideální čas na to, abych se seznámit s fungováním nočních linek. Ale kupodivu mám štěstí a stíhám jeden z posledních denních spojů. Tak příště! ;-)



bonnská uni - hlavní budova

Beginning of Welcome Week

Ráno v 9 hod začíná v Poppelsdorfer Allee registrace všech Erasmus studentů. Naprosto podle mého předpokladu tam je neskutečně dlouhá fronta a spousta chaosu. Během toho, co čekám, než na mě přijde řada, tak se dávám do řeči s jednou Francouzkou. Fronta se pomalu sune kupředu... Výborně, už jsem registrovaná! Za odměnu dostávám asi tři papíry, které mám do zítra vyplnit, a asi pět brožurek a tři letáčky. Stoupám si do další fronty, v téhle by se měl platit semestrální deutschkurs a sobotní výlet do Aachen. Čekání je úmorné, Francouzka se někam ztratila, takže už si nemám s kým povídat. Najednou zaslechnu češtinu. Rozhlížím se. Ááá, tamhle ti tři chlapci. Nenápadně se odsouvám co možná nejdál a pro jistotu schovávám všechny materiály, na kterých je moje jméno, popř. státní občanství. Sorry, na češtinu je ještě brzo. Zaplaceno! juch! Do schůzky s mým osobním bankovním poradce mám ještě spoustu času, takže opět vyrážím na průzkum města. Za cíl si podle mapy zvolím Starý hřbitov. Dá mi trochu práce než tam dorazím. Ale jak říkám: není nad to se ztrácet tehdy, když na to má člověk čas. Hřbitov má atmosféru! Byl založen v průběhu 18. století a spousta náhrobních kamenů je ještě zachovalá. Koukám na tabuli se jmény slavných lidí, kteří tu jsou pohřbeni, ale ani jedno jméno mi nic neříká... Chci udělat pár snímků, ale baterky jsou vybité. Tak trochu klasika, že? Takže odcházím a slibuju si, že sem ještě někdy zajdu. A kam teď? Nakonec vybírám botanickou zahradu nedaleko Poppelsdorfer Allee. Nemám čas jí projít celou, ale v průvodcích píšou, že patří k nejstarším a nejhezčím v Německu. Takže se sem taky ještě alespoň jednou musím vypravit.

Před tři čtvrtě na jednu mám sraz s Alessou a jdeme spolu do banky. Otevření účtu trvá jenom chvilku. Jsem strašně ráda, už mám těch byrokratických záležitostí plný zuby. Mám pocit, že tady nedělám nic jiného. Každopádně zase dostávám další štos papírů. Ve dvě hodiny má být oficiální zahájení Erasmus Welcome week. Tak se opět loučím s Alessou a mířím do Akademického uměleckého muzea, které je hned naproti uni. Zahájení, uvítání a proslovy (ani už pořádně nevím, kdo všechno se na nás přišel podívat – starosta, rektor … ???) trvají až do pěti a střídají angličtinu s němčinou. Na konci jsem úplně vyčerpaná. Zatím mi dělá problém koncentrovat se na cizí řeč několik hodin v kuse. Ale nepochybuji o tom, že se to časem zlepší ;-) Každopádně pak jedu rovnou na Tabu. Sice máme nabídku vyrazit na Kneipentour s místními studenty, sraz je v osm, ale já jsem tak unavená, že na to kašlu. A hlavně! Zítra je uvítací párty pro zahraniční studenty a erasmáci mají vstup zdarma. Hmm... Rozhodně si to nechci nechat ujít ;-)

Moderní pětiboj

Ani nevím, v kolik s Terez a Vladem vstáváme. Ke snídani je babiččina domácí bábovka. Pak už oba dva jen dobalují svoje věci a nakonec je odnášíme společně do auta. Loučení, mávání... A od teď jsem v Bonnu opravdu sama.

Než se úplně proberu, tak je poledne. Přemýšlím o tom, že bych se prošla do centra. Podle mapy by to nemělo trvat déle než hodinku. Stejně mám celý den volno, Erasmus welcome week začíná až zítra a aspoň tak lépe poznám město. Teple se oblékám, do kabelky přihazuju deštník a vyrážím na cestu. Tak co budu zařizovat dneska, abych se nenudila? Výsledkem mých úvah je pětibodový seznam: kabel na internet (bezpodmínečně!), něco k jídlu (už by se taky hodilo. Vanilkové rohlíčky došly!), přihlášení na městském úřadě, německý účet a německá sim-karta. Během cesty se ukazuje, že pěší tura není zas až tak dobrý nápad. Za celou dobu jsem nenarazila na nic moc zajímavého a to ani po architektonické, přírodní či nedejbože kulturně-historické stránce. Prostě míjím jenom rodinné baráky, sem tam nějaký strom a nebo jdu podél víceproudové silnice. Myslím, že do centra se pěšky procházet nebudu!

Už jsem skoro na okraji vnitřního města, když se mi povede sehnat kabel. Nevím, jestli mám ten správný, ale nějaký mám. A pan prodavač v obchodě říkal, že by mi to mělo na koleji fungovat. No, uvidíme, uvidíme... Domy už začínají být zajímavější a přibývají i obchody. Procházím kolem nějaké administrativní budovy, vpravo v dálce tuším Haupthahnhof. Zabočuji do postranní uličky, procházím kolem nějakého čínského obchodu. Moment! Vracím se zpátky a neslušně koukám přes výlohu dovnitř. To přece china food! juch! Jdu nakupovat! Vcházím dovnitř a okamžitě jsem nadšená! To je ten největší obchod s čínskými potravinami, ve kterém jsem doposud byla. Jééé, mají tady čerstvý zázvor! A čerstvé sojové výhonky! A pak taky spoustu zeleniny a bylinek, které nejsem schopná identifikovat. Prohlížím nabídku koření a některé sáčky rovnou mizí v mém nákupním košíku. Jůůů, oni mají i mořské řasy! Na chvíli se zastavím v oddělení sojových omáček. O-můj-bože! Tolik druhů! Pak zatáčím do oddělení nudlí. Vůbec nevím, jaké si mám koupit... Jéé, hele... dokonce tady mají instantní bramborové nudle. Od nudlí mířím k rýži a luštěninám. Musím si co nejdřív obstarat nějakou čínskou kuchařku! Za dalších deset minut šťastně dorazím k pokladně. Platím a odcházím. Tenhle obchod si musím zapamatovat! Rozhodně jsem tu nebyla naposled!

Vím, že už jsem bezpečně v centru. Dokonce mi to potvrzuje i mapa. Procházím místa, kde byl v sobotu trh. Nikde ani jeden jediný stáneček. No, alespoň, že obchody jsou otevřené. Píše mi Alessa, jak se mám a jestli se s ní nechci ve čtyři sejít. Jasně že chci! Kouknu na hodinky a zjišťuji, že mám ještě spooooustu času. Jediné, co mi kazí radost z procházky, je začínající déšť. Do pěti minut přímo lije. Mizím v nejbližším obchodu s oblečením. A pak v dalším... a dalším... Začínám se těšit na povánoční slevy! Ještě mám hodinu času do schůzky s Alessou a protože stále prší, zaplouvám do nejbližší kavárny na horkou čokoládu. Opět si pročítám tu erasmácku brožurku a tentokráte od začátku a poctivě. Výsledkem je zjištění, že čtvrteční a páteční panika ohledně pojištění byla naprosto zbytečná. Dokonce jsem si mohla odpustit i ten telefonát do Čech. Chjo... Každopádně si slibuju, že všechny brožurky, které se mi od teď dostanou do rukou, vždy zodpovědně přečtu od začátku až do konce, občas tam ty důležitý informace prostě jsou...

Čekám na Alessu u nádraží. Píše mi, že bohužel dorazí o trochu později. Ok. Stále velmi silně prší. Mám radost, konečně je tady! A není sama. Doprovází ji ohromnej bernskej salšnickej pes, teda fena – Kiwa. Je hodná, milá, neštěká a nekouše. Jenom bych ocenila, kdyby byla trochu sušší nebo alespoň méně mazlivá. Během seznamovaní s hafanem jemnuju Alesse zbytek věcí, které bych ještě dneska chtěla zařídit. Říká, že to není problém a že mi při zařizování ráda pomůže. Takže nejdřív se musím jít přihlásit na městský úřad. Od toho se pak odvíjí další spousta věcí. Po cestě Alesse vyprávím svoje zážitky z pátku. Obě pevně doufáme, že na tomhle úřadě budou zaměstnanci schopnější.

O dvacet minut později je ze mě plnohodnotný občanu Bonnu. Přihlašování bylo rychle a plynulé. Akorát jsem si nemohla vzpomenout, jak se německy řekne svobodná. A pak mě ještě zarazila otázka, jakého jsem vyznání. „Ehm... žádného?!“ Což pro změnu zarazilo pana úředníka. Tak se mě ještě zeptal, jestli skutečně nejsem pokřtěná. Tak jsem mu odpověděla, že skutečně nejsem. A tím to bylo vyřešeno. Jenom doufám, že takovýhle věci jsou jen a pouze pro statistický účely. Co je vůbec komu do toho, jakýho jsem vyznání?!

Naopak v bance jsme tak úspěšné nebyly. Na to, aby si člověk mohl otevřít účet, tak si musí dopředu smluvit schůzku. To jsme bohužel nevěděly a tak alespoň domlouváme termín na zítřek na 13 hod. Škoda, to ten svůj pětiboj dneska do konce nedotáhnu.

A poslední meta: německé telefonní číslo. Alessa je báječná průvodkyně, pomocnice a podporovatelka, ale při získávání nové sim-karty se pro mě stala úplně, úplně, úplně nejvíc nepostradatelnou. Zaprvé neznám německé operátory a zadruhé už vůbec netuším, jaké nabízejí služby. Z rozhovoru, během kterého mi Alessa s prodavačem vybírali nejvýhodnější simku, jsem rozuměla opravdu jenom minimum. Každopádně nové číslo mám! Ale je to fakt jenom díky Alesse! Ta holka je naprosto úžasná! :-)

Tak a pro dnešek se zařizováním končím! Loučím se s Alessou a Kiwou. A vzhledem k tomu, že stále prší, tak mi začíná být jedno, že Kiwa je mokrá a mazlivá. Vracím se na Tabu. Jsem hrozně unavená. Ještě se stavuji v potravinách pro jogurt (konečně! mám na něj chuť už od pátku!) a pak už hurá na pokoj! Protože já mám v tašce kabel! Ani se nezouvám a jdu zkusit, jestli mám ten správný. Chvilka napětí... Ano! juch! Sice se ještě trochu peru s instalací softwaru... Ale ano!!! Od tohoto okamžiku jsem online!!! Jediné, co mě poněkud znepokojuje, je ten každodenní dvou hodinový limit online připojení a pak upozorněná na to, že skype kolejní síť nepodporuje... chjo... Během následujících dní musím zjistit, jak to doopravdy funguje...

Akce kuchyň

Vstávám rozumně před obědem. Snídani moc neřeším. Jasně vyhrávají vanilkové rohlíčky a Twin Peaks. Ještě jsem v batohu našla kukuřičné chlebíčky, ale ty si nechávám na pozdní odpoledne. Každopádně bojový plán pro dnešní den je naprosto jasný: úklid kuchyně!

Stojím tam (v kuchyni) a přemýšlím čím začít. Takže za prvé vysypat ty smradlavé koše, za druhé posbírat odpad z linky, za třetí umýt linku, za čtvrté pokusit se umýt sporák, za páté umýt nádobí, za šesté podruhé se pokusit umýt sporák a za sedmé uklidit v ledničce. Nechci se opakovat, ale ta lednička je fakt otřesná. Na jejích dveřích visí rozpis služeb na úklid z přelomu let 2005/2006. A já si říkám, že by to tak mohlo odpovídat tomu, kdy ta lednička naposledy viděla nějaký čistící prostředek. Nekompromisně všechno vyhazuju. Datum spotřeby je většinou do konce roku 2008, popř. do první poloviny 2009. Ještě kontroluju mrazák. Taky bordel. Nemám nervy na to, zkoumat stáří potravin, tak svým spolubydlící píši vzkaz, že pokud v mrazáku něco mají, tak ať to během tohoto týdne spotřebují, neboť v neděli ho rozmrazím a úplně všechny potraviny vyhodím. A je to! Lednička září a já taky. Zítra si koupím máslo a jogurt (konečně) a dám to do ní! Ještě umývám stůl a vytírám podlahu. No nááádhera! Uklízecí nálada mě zdaleka neopouští. Takže zkulturňuji balkon. Zametám těch tisíc-pětset-devětset vajglů a vyhazuju asi 10 sólo-ponožek a jedny trenky. A jako finále si dávám úklid sprchy a záchodu. Teď jsem naprosto sebeuspokojená (i maminka by možná měla radost z toho, jak pilně uklízím) a jsem ochotná si i přestat stěžovat na bytové podmínky.

Pak vyrážím ven cvičit. Okolí kolejí ještě moc neznám, tak doufám, že tu bude nějaký pěkný park, kam bych se mohla zašít. Tím směrem, kterým jsem vyrazila bohužel žádný park nebyl, ale nenechávám se tím vyvést z rovnováhy a cvičím si jen tak pod stromy nedaleko parkoviště.

Kolem šesté si vyměním pár zpráv s Terez. Měli by ke mně dojet plus minus v devět. Dohadujeme se o jídle, kuchyň už je sice uklizená, ale... Nakonec navrhuji objednat pizzu. Přivítání je oboustranně srdečné a pizza poslíček dorazil akorát, když jsme vynosili ty důležitý věci z auta. Takže už nic nebude rušit náš příjemný večer. Ptám se Vlada a Terez na cestu. Prej dobrý až na ubytovnu, ve které včera přespávali. Já jim pro změnu vyprávím svoje ubytovací trampoty. V půl jedenácté jsme už všichni tři zralí tak akorát na postel. Ale přeci jenom se držíme statečně až do jedné. Musím přiznat, že tohle byla první noc v Bonnu, kdy jsem usnula bez problémů a nebudila se.

Gladiátoři a der Festtag

Ráno vstávám před 9 hod. Ideální čas na malou rozcvičku a pak... Hurá pro snídani! Čerstvé houstičky, jogurtík... Do obchodu to mám pár kroků a to se mi moc líbí. Možná si budu chodit pro snídani častěji. Počasí je echt protivný: zima a fouká vítr. Říkám si, že ten zimní kabát měl být to poslední, co jsem z kufru vyndala. Ještě že dnes večer přijede Terez s Vladem a přivezou mi zbytek věcí. Cestou do obchodu nikoho nepotkávám. Přijde mi to trochu divný, včera odpoledne tady bylo docela živo. Tak jen doufám, že nemají zavřeno! (hahahaaa!) Ujdu ještě pár kroků a je jasno! Ano, mají zavřeno!!! Nééé, sbohem čerstvá snídaně. Vracím se na kolej úplně zdrcená a přemýšlím, co budu snídat. Nic?! Jdu si do kuchyňky alespoň uvařit čaj. Během toho, co se vaří voda, se zahajuji průzkum. Mám pocit, že žádné nádobí na lince přes noc nezmizelo a naštěstí ani nepřibylo. Přemýšlím, jak dlouho už ta kuchyň vypadá tak, jak vypadá. Týden? Čtrnáct dní? Měsíc? Jdu se podívat i do ledničky. Vůbec se mi ji nechce otvírat, ale nakonec se přemůžu. Ve výsledku to nevypadá tak hrozně, jak jsem si myslela. Vprostřed je něco hodně divnýho, plesnivýho a smradlavýho, zbytek potravin vypadá na první pohled zachovale. Všechny fochy jsou strašně upatlané. Pořád mi ale nejde do hlavy, jaký člověk je schopný si do téhle lednice strčit potraviny?!

Jsem zpátky v pokoji a přemýšlím co budu snídat. Já hlupačka! Měla jsem si přeci jenom včera něco koupit! Koho by to ale bylo bývalo napadlo, že v sobotu mají německé obchody zavřeno. chjo... Naštěstí mě zachraňují vanilkové rohlíčky. Jsem strašně ráda, že jsem si je přibalila. Koukám na další díl Twin Peaks a přemýšlím, co budu jíst po zbytek dne. Odpoledne mám sraz s Alessou v centru, to by bylo, aby tam nebyla nějaká otevřená restaurace nebo imbis. A co, McDonald to přece jistí! Pro jistotu ještě píšu sestře, ať po cestě koupí něco k jídlu. Mají dorazit dneska večer. Ježiš, hlavně ať je to něco co se nevaří a nekazí! Za chvíli mi od Terez přijde odpověď. Přijedou až další den večer. Hmm, tak s tím jsem nepočítala... Radši zavírám krabičku s vanilkovými rohlíčky.

Kolem oběda mi píše Alessa. Její to moc líto, ale musí zrušit naši schůzku. Ok. Oblékám se a vyrážím do centra sama. Začíná mi kručet v břiše. Venku je zima a fouká ještě víc než ráno. Myslím na svůj zimní kabát a na to, že bych si měla koupit čepici. Jdu na metro. Když procházím kolem nákupního centra, tak zjišťuji, že jeden imbis má otevřeno. Tohle vědět ráno, tak jsem se nemusela tak stresovat. Vystupuju na Hauptbahnhof. Takže úkol číslo jedna: sehnat mapu. Vyrážím směrem, kde tuším centrum. Hned v první ulici stojí stánky. Jéé, trhy. Mám radost! Miluju trhy! Pobíhám od stánku ke stánku: šátky, šperky, mýdla, koření, sošky... Přemýšlím o německých zvycích. Aha, tak obchody mají v sobotu nejspíš zavřeno. Ale třeba místo toho pořádají trhy? Jsem na hlavním náměstí. Stánku neubývá, spíše naopak. V dolní části náměstí dokonce zahlédnu pódium. Tak že by měli dneska nějakej fest? Napadá mě, že bych mohla zkusit najít stánek s bratwurst. Docela jsem na ni dostala chuť. Ale nejdřív tu mapu! Zabočuju do nějaké postranní uličky. Tak sakra?! Ty informace by tady někde taky mohly být... Áááá, sláva! Nakonec nemusím ani moc bloudit a stojím před nimi. Zaběhnu dovnitř pro plán města a vydávám se na další toulky ulicemi. Pořád přemýšlím o tom festu. Sakra, co by dneska mohli mít za svátek? A na jedno mi to dojde! Vždyť dneska je 3. října! A 3. října je státní svátek – den německé státnosti. Sakra, jak jsem na tohle mohla zapomenout?! Vždyť je to úplně jasný! Proto byly u nás obchody zavřené. Hm... Takže je taky úplně jasný, že v celém Bonnu dnes nebudou jediný normální potraviny otevřený. A zřejmě nebudou otevřený ani zítra, protože to je neděle. Začínám mít opravdu hlad a bratwurst v nedohlednu. Takže volím strategii: dám si to, co potkám první. Ok. V další ulici narážím na bufet, ve kterém dělají hranolky. Prej pravý holandský... Dostanu kornoutek s pommes fritama a pokračuju v procházce po centru. Za chvíli dojdu na další náměstí. Vprostřed je dav lidí a očividně na něco čekají. Jdu zjistit na co. Přes ten chumel lidí vůbec nic nevidím. Zahlédnu jenom chlapa a ženskou v rádoby antickém oblečení. Ty jojo, co je tohle zase? A za chvilku už mám jasno. Gladiátorské představení! No mě trefí! Musím se strašně smát. Hahááá! Ty Němci jsou fakt ujetý. Myslím na Svatou říši římskou a na Třetí říši. No tohle snad ne! Jsem strašně zvědavá jak bude gladiátorské vystoupení vypadat. Zahajuje ho chlap v kostýmu Césara a to proslovem v latině. Nerozumím mu ani slovo, ale všichni diváci tleskají. Taky bych asi tleskala, kdybych neměla ty hranolky. Potom César svůj proslov překládá. Představuje gladiátorskou školu, tj. spolek amatérů-ochotníků a blablabla. Jo a prej to má být strašně nebezpečný vystoupení, takže si diváci mají postoupit ještě o metr dozadu. (hahaha! Směju se a jsem strašně napnutá na další průběh.) Nástup gladiátorů vidím jenom trochu, je tu strašně moc lidí a nepomáhá mi ani to, když si stoupám na špičky. Většina z bojovníků je polonahá. Že jim není zima, chudáčkům... Chjo... Fakt skoro nic nevidím. Kašlu na to a jdu si v klidu dojíst hranolky. Však oni ještě chvíli budou bojovat. O pět minut později už zase korzuji po náměstí. Jdu směrem ke schodům u radnice, tam bych mohla mít lepší výhled. A taky že jo! Juch! Koukám na to gladiátorské vystoupení a vcelku mi to přijde nudné. Udělám pár snímků a jdu na průzkum radnice. No jasně, když je den německé státnosti, tak je radnice otevřená pro návštěvníky. Přístupně jsou jenom tři místnosti v přízemí – něco jako salonky pro hosty. V jednom jsou ve vitrínách vystaveny dary od zahraničních státníků. Žasnu, co všechno se dá věnovat. Většinou jsou to nějaký nevkusný sošky. Po chvíli opouštím radnici a mám v plánu vrátit se na hlavní náměstí. Gladiátoři už skončili. Chlapci, to vám to moc dlouho nevydrželo. Je vám zima, co? Procházím kolem skupinky diváků a Césara. Zaslechnu něco o fotografování. Že bych se nechala vyfotit s nějakým kočičákem? Nenápadně sleduju maminku s dvěma dětmi. Kam že se to jdou vyfotit? Aha, tamhle na druhou stranu. Tak mám... nemám... Ale co! Takže tramtadadááá! Mám fotku s římsko-německým gladiátorem. To, že se fotily jenom malý děti a já, nechávám stranou ;-) Už mi začíná být trochu chladno, takže se přes hlavní náměstí vracím na Hauptbahnhof. Ještě zaslechnu kus německého rapování (a upozorňuju, že to zní fakt strašně vtipně), nahlídnu do katedrály – Münsteru a pak hurá zpátky na Tannenbusch. Do večera spíš odpočívám a nic moc nedělám. Pak vzhledem k tomu, že mi zase začíná kručet v břiše, vyrážím do imbisu. Tak, že bych si konečně dala tu bratwurst? A taky že jo. Mňam! A bonus dnešního dne: internetová kavárna hned naproti. Na super! Rychle projedu schránku a už sepisuju hromadný email, o tom, jak se tu mám. Tak a odesláno. Pomalu se vracím na Tabu II. Už si tady docela začínám zvykat. No, ale ještě uvidíme … ;-) Nechce se mi koukat na žádný film, radši si je budu šetřit na dlouhé zimní večery. Místo toho začínám sepisovat zážitky za posledních dní. Jdu spát v půl třetí ráno a rozhodně nejsem na konci. Přemýšlím o tom, jestli i ostatní erasmáci mají svůj pobyt tak pestrý a jestli se v Bonnu moc nenudí...

Scheißewetter und Ordnung

V noci jsem skoro nespala. V půl sedmé jsem vylezla z postele a předstírala jsem, že cvičím. Vydrželo mi to asi 20 minut. Balím kufry a čekám až bude osm, abych mohla za hausmajstrem. Jsem nervozní a vůbec nemám chuť na snídani. Pořád mám v hlavě to pojištění a imatrikulaci. Tak sakra, jak to je? Co když mi Alessa, řekne, že to potvrzení fakt musím mít? chjo... Vážně mi je ouzko... Pro klid mojí duše beru telefon a vytáčím číslo na kartičce pojištěnce (ježiš, to bude účet za telefon!)

vyzvání... stále vyzvání...
„Dobrý den, Česká pojišťovna, u telefonu blablabla, co pro vás mohu udělat?“
„Dobrý den, tady L.P.. Chtěla jsem se zeptat, jestli mi můžete vystavit potvrzení o tom, že jsem u Vás pojištěná? Budu studovat v Německu a asi ho po mně budou chtít.“
„No, víte, já Vám ho dnes nemůžu vystavit...“
„Jak to?“
„No víte, nám dneska spadla sítě. A nic nefunguje. Žádný počítač, tiskárna... Prostě nic.“ (cože?! To si ta kočka ze mě snad děla prdel! Vůbec nevím, co na to říct.)
„Aha... … … A čistě hypoteticky, kdybych to potvrzení potřebovala, můžete mi ho vystavit?“
„Ano, ale až v pondělí. (no aspoň něco!) I když... teď jsem tady nedávno řešili něco podobného. Jeden chlapec taky potřeboval potvrzení, ale nakonec jsme se s ním domluvili, že mu bude stačit eurokarta.“
„Aha, to je taková ta modrá?“
„Ano. Tam dole máte, do kdy platí. To by Vám mělo stačit.“
„Jéé, tak to je super! Tu mám. A můžu se jenom zeptat, kam že to jel?“
„Do Německa“
„A, výborně, tak to bude asi stejný.“
„A přišla Vám už naše nová karta?!“(???)
„Ne...“
„Česká pojišťovna se sloučila s … (blablabla) No a do desátého října by všem našim klientům měla přijít nová karta. Počkejte?! Můžete si ji vyzvednout?! Nebo máte někoho, kdo Vám ji vyzvedne?!“ (jasně! Babička!)
„No... Jo, má mi ji kdo vyzvednout. (sakra musím napsat babičce, aby mi ji poslala, až přijde!) Takže můžu se zeptat ještě jednou? A kdybych to potvrzení opravdu potřebovala, tak mi ho můžete poslat i do Německa?“
„No... To asi ne... (do pr*!). No a kdy odjíždíte?“
„No, vtip je v tom, že já už v Německu jsem.“
„Aha...“ (Helena!)
„Já mám kamarádku. Ona je v Praze. Mohla by to u vás v Ječný vyzvednout?“
„Jo, to by nějak šlo.“ (Gott sei Dank!)
„Ježiš, děkuju Vám. Tak to je ode mě všechno. Vy jste mě teď úplně uklidnila. Děkuju. Na shledanou.“
„Na shledanou.“

Na super. Tak jsem klidně mohla počkat na Alessu a zeptat se jí. No, aspoň se nemusím nervovat proto, že jsem tam nezavolala. Tak a teď otec. Posílám mu SMS s prosbou, ať mi zavolá, až bude mít 7 minut času a bude sedět u compu. Už je skoro čtvrt na devět. Chvátám za hausmajstrem. Chjo, chtěla jsem tam bejt na osmou. Táta nic. Vsadím se, že při mém štěstí mi zavolá přesně vprostřed dohadování.

Reiner Hardick telefonuje. Čekám před kanceláři. Tak už.
„Dobrý den, jmenuju se L.P. ...“ Začínám mu vysvětlovat svou situaci. Reiner mi strká papírek, ať mu napíšu jméno. Pak strašně dlouho hledá něco v papírech. Stále něco hledá. Stále, stále... Telefon! Táta! Já to věděla! Tasím zvonící telefon z kabelky a začnu jím beze slova Reinerovi mávat před obličejem, jako že mi zvoní a že si ho jako chci vzít. Reiner na mě nechápavě kouká, asi si myslí, že ho má vzít on. Radši se otáčím a utíkám z kanceláři. Na chodbě otci ve zkratce vysvětluju, že teď vlastně nemám kde bydlet a vůbec nevím, co se mnou bude. Ale nechci ho zbytečně děsit, protože jsem naprosto pevně přesvědčená o tom, že si to s Reinerem za chvilku ujasníme a já dostanu svůj pokoj. Pak tátovi po písmenkách diktuju dopis, který budu potřebovat pro cizineckou policii. Přijde mi to strašně vtipný :-) Snad jen kdybych si byla bývala tu erasmáckou brožuru pořádně pročetla v Čechách... Během toho Reiner opouští svou kancelář. Kam má co chodit, když se mnou ještě neskončil?! Končím hovor s tátou. Jsem strašně vděčná, že mi zavolal. To stejně tenhle měsíc bude účet... Jdu hledat Reinera. Kouří před budovou. Jdu za ním. Začíná mi vysvětlovat, proč pro mě nemá pokoj. Nejsem prý v databázi. Před pár týdny posílal na správu kolej emial, co se mnou, ale nikdo mu neodpověděl. Takže tam musím zajít a osobně to vyřešit. Báječné! Opravdu bá-ječ-né! Už začínám být naštvaná. To je zase den!
„No a můžete mi aspoň říct, kde to je?“
„Nassestraße.“
„A jak se tam dostanu?“ (sakra, nemám mapu a Alessa je dneska dopoledne v práci.)
„No... Nejlepší bude dojet na Hauptbahnhof. A pak, když uvidíte někoho mladýho, tak se ho zeptat. Von Vám určitě poradí. Z Hauptbahnhof je to asi 15 minut pěšky. Určitě Vám někdo poradí. Všichni vědí, kde je Nassestraße.“ (Všichni?! Vážně?! No tak to uvidíme!)
„A můžu si tady aspoň nechat věci?“
„Jo to jo. Máte klíč od pokoje. Dneska tady budu do půl jedný, to do tý doby stihnete. Telefon máte?“
„Co? Chcete moje číslo?“
Reiner na mě nechápavě kouká. Ježiš, nééé! Fuj! To znělo, jako když ho balím.
„Ne, nic! Vlastně nic. Mám telefon.“
„Kdybyste to náhodou nestíhala, tak mi zavolejte. Ale to stihnete.“

Na super! Jdu zpátky do pokoje pro kabát. Doufám, že venku není tak hnusně, jak si myslím. Úúúú, ale je. Skoro celou cestu busem nadávám. Píšu Alesse, že ještě nebydlím a že jedu na správu kolejí. Drží mi palce, ať to dobře dopadne. Přemýšlím, jestli mám někde vystoupit a obstarat si mapu. Kašlu na to. Všichni přece vědí, kde je Nassestraße, že? Už jsem asi v centru. Najednou zahlídnou Stadtplan. Na nejbližší zastávce vystupuju, vracím se k orientační tabuli a v duchu se modlím, aby Nassestraße nebyla na druhý straně města. Jéé, super. Není to tak daleko a kousek je i Hauptbahnhof. Hledám v kabelce diář. Chci si zapsat ulice, kterými půjdu. Zatraceně, nechala jsem ho na koleji. Ještě jednou kouknu do mapy. To zvládnu. Vlastně je to pořád podél kolejí. Teď už jen najít ty správný koleje...

Za necelou čtvrthodinku jsem v Nassestraße. Je něco málo po deváté hodině a to je naprosto ideální čas. Úřední hodiny jsou od 9 do 12, to znamená, že tam budu málo lidí. Tak šup, ať už to mám vyřešený. Nakráčela jsem do druhého patra, našla správné dveře... No, je tu trochu víc lidí, než jsem počítala, ale není to zas až tak strašné: jedna blondýna, jedna Číňanka, jedna Indka, dva Turci a afektovaný Němec se svou maminkou. Dalších asi sedm lidí stojí u jiných dveří. Do půl hodinky odsud vypadnu. Ani po patnácti minutách se fronta přede mnou nepohnula a to za mnou stála další desítka lidí. Bože, ti němečtí úředníci jsou snad ještě neschopnější než naši! Neříkejte mi, že vyplnit ubytovací formulář trvá tak dlouho?! Nebo že by ještě nezačali pracovat? 25 minut... Přede mnou jsou už jenom dva Turci a afektovaný Němec s maminkou. C'mon! Nebaví mě tu čekat. Telefon! Zvoní! Rychle šacuju kabelku. Táta! Ale vždyť jsme spolu před chvilkou mluvili?! „No, čau. Co je?“ Jestli už bydlím? Co mám na to říct?! Vždyť jsem se ještě nedostala ani dovnitř! „Ne, nebydlím.“ Končím hovor a slibuju, že až budu bydlet, tak napíšu. Jo, ale kdo ví, jestli to bude dneska... Tímhle tempem?! Za dalších patnáct minut se konečně dostávám do kanceláře. Můžete mi někdo vysvětlit, jak je možný že v kanceláři sedí tři lidi a odbavit šest lidí jim trvá skoro hodinu? Nechápu. Sedám si naproti nějaký ženský. „Dobrý den, jmenuju se L.P. …“ Zase vysvětluju svou situaci a strkám tý paní do rukou zvací dopis, kterej mi musel poslat někdo z týhle kanceláře.
Paní si prohlíží dopis.
„Prošaskova...“
„Prochazkova“, opravuju ji.
„Víte, asi jsem udělala chybu. Poslala jsem Vám špatný dopis. Máte bydlet jinde.“
Nemám z toho moc radost, ale chápu to. Stovky studentů, vykoukaný oči od počítače... To se pak člověk přehlídne snadno. Vzpomněla jsem si na Siemens. Njn, to je ta práce v kanceláři... Taky jsem se občas přepsala.
„Jooo, to se stává. Hlavně že pro mě máte pokoj :-)“
„To jo.“ Paní odchází z kanceláře. Za chvíli se vrací s mou složkou. Takže mám bydlet v Tennenbusch II ne-e v Tannenbusch I.
„Tady máte smlouvu. S tou jděte na pokladnu až zaplatíte první nájem, tak zpátky ke mně a podepíšeme ji“
Jdu na pokladnu. Nájem o 9 € nižší než v Tabu I. Trochu zbystřím. Nižší nájem? Na jednu stranu super. Na druhou stranu vzniká otázka, proč je ten nájem nižší, když se to jmenuje skoro stejně? Že by Tabu II bylo dál od centra? To asi ne, to bude tak nastejno. Možná, že jsou pokoje menší... Vracím se zpět do druhého patra. Předbíhám celou frontu a jdu rovnou ke dveřím kanceláře. Sorry, děcka, ale opravdu nemám nervy stoupat si na konec fronty. Myslím na Reinera a nejsem si jistá, že ho ještě zastihnu v kanceláři. Ačkoliv stojím skoro u dveří, tak trvá dobrou půlhodinu, než se dostanu na řadu. Nechápu! Vždyť tam v tý kanceláři seděj tři... Sedám si naproti úřednici, která vypadá jako ovce. Chtěla bych k té první, ale ta zrovna řeší něco po telefonu. Takže smolík. Dávám ovci doklad o zaplacení nájmu a smlouvu.
„Vy tady máte Tennenbusch II. To musíte do vedlejší kanceláře,“ snaží se mě vyhnat z místnosti. (tak to ne-e!)
„Ale...“
„Tannenbusch d-v-a. Ve-dlej-ší kan-ce-lář,“ vysvětluje mi trpělivě. (Sakra, babo, nech mě aspoň domluvit!)
„Alevšechnymojepapíryjsoutady!!!“
První paní vzhlédne od telefonu. „To je v pořádku. Ta má složku tady. Já jí pak hned vyřídím.“
Ovce: „To je dobrý, já to udělám.“ (no konečně!)
Pak mi ovce podává nějaký papíry: domovní řád, něco o používání kolejní sítě a internetu... První paní odchází z kanceláře. A konečně smlouva. Tři exempláře. Každej podepisuju na dvou místech. Můžete mi někdo vysvětlit, proč ta smlouva nejde napsat tak, aby na jeden papír stačil jeden podpis?!
„No a teď počkáme, na kolegyni.“
Tupě koukám na ovci. Sakra jako proč? To mi tu smlouvu nemůže podepsat ona?
„Aby Vám podepsala smlouvu.“ (hmm, nemůže...)
Taktně jsem si přesedla ke stolu první paní. Takhle se aspoň ovce může věnovat někomu jinému. Sedím a čekám na první paní. Prohlížím si kancelář: tři stoly, skříně, šanony... No prostě klasika. Pohled mi sklouzl na třetího úředníka. Je to mladej kluk a momentálně je obklopen asi pěticí Indů a na něčem se dohadují. No, aspoň někdo pracuje. Sedím a čekám na první paní. Snažím se nepřemýšlet o tom, proč mi smlouvu může podepsat jenom ona. V kanceláři zvoní dva telefony: jeden na stole toho mladýho kluka a druhej u první paní. Stále sedím a čekám. Oba telefony stále zvoní. Ten zvuk mi začíná vadit. Kouknu na ovci. To je úplně neskutečný! Ona snad surfuje po internetu! Za dveřma je už nejmíň třicet čekajících studentů. Ona si prohlíží nějaký stránku a není ani schopná zvednou telefon?! Mám co dělat, abych nevybouchla vzteky. Grrrr! Kvůli takovýhle neschopný ženský tu trávím celé dopoledne?! Začíná mi být upřímně líto všech studentů, kteří čekají za dveřmi. Konečně se vrátila první paní. Podepisuje (konečně !) smlouvu.
Usmívá se: „A to je vše. Už máte náš přívěsek na klíče?“
„Ne.“
„Tak já Vám jeden dám.“
„---“
„A dokonce svítí! :-)“
Koukám na podivnej bílej domeček s nápisem Studentenwerk Bonn. No super! A svítí! To jsem si fakt vždycky přála! Odcházím. Jsem naštvaná, ironická a úplně vyčerpaná. Zabila jsem tam celý dopoledne! A sice bydlím, ale sakra vůbec nevím, kde ta kolej je! Neznám to tady! Nemám mapu! A už je po jedenácté hodině! Což znamená, že mám tak hodinu na to, abych se dostala na Tabu II, našla tamějšího hausmajstra a ubytovala se. Je po jedenácté. Což taky znamená, že mám hodinu a půl na to, abych se pak vrátit na Tabu I, vzala si zavazadla, našla Reinera, vrátila mu klíč a s bagáží se přesunula na Tabu II. Což taky znamená, že možná nestihnu sraz s Alessou. Sakra!!! Já nevím, kde je Tabu II!!!

Jdu. Chci se dostat na Hauptbahnhof. Tam určitě bude někde kolem Stadtplan. Vzdávám myšlenku na vlastní mapu. Když půjdu hledat informace, tak to nestihnu. Volám paní Reiske na Tabu II, že jsem na cestě na Hauptbahhof, že bych u nich měla bydlet, ale že nevím, jestli stihnu otvíračku. Uklidňuje mě, že to stihnu. Mám prý jet U-Bahnem na Tannenbusch Mitte a tam už to najdu. „Je to taková velká žluto-bílá budova.“ Ok. Tak já se teda pokusím být tam včas. Zastavím se a rozhlížím se, kde vlastně jsem. Názvy ulic mi nic neříkají. To snad ne?! Teď se přece nemůžu ztratit. Kdykoliv jindy, ale teď prosím ne! Snažím se vrátit zpátky do Nassestreaße, ale nejsem si jistá kudy jsem šla. Vzdávám to a ptám se páru důchodců. Ti jsou určitě místní a poradí mi. Pán na mě dlouze kouká. Tak snad jsem to řekla dobře...
„Víte, jak bych Vám to popsal... Odsud je to docela složité.“ (no to néé! Sakra, jak jsem se mohla takhle hloupě ztratit?!)
Nakonec mě posílá pořád rovně až k železničnímu přejezdu a pak podél kolejí. A za chvíli už prý budu u Haputbahnhof. Děkuju a vyrážím na cestu. Musím to stihnout, musím to stihnout.

Na Hauptbahnhof mám problém sehnat lístek na metro. Ale pak už konečně jedu směrem na Tannenbusch Mitte. Cesta má naštěstí trvat jenom sedm minut. Vystupuju z metra. Tak snad jsem tu správně... Vylézám po schodech nahoru. To se mi snad jenom zdá! Tady to znám! Témhle je Tabu I! Nepokouším se hledat sama druhé koleje, ale rovnou se na ně ptám týpka v trafice. Moc mu nerozumím. Rukou naznačuje směr. Poděkuju a vydávám se tam. Doufám, že měl pravdu. Protože je za deset minut dvanáct...

Konečně sedím u paní Reiske v kanceláři. Vyplňujeme spolu nějaké formuláře a pak dostávám klíče. Juch! Mám prý počkat na zahraničního tutora, který mi ukáže, kde budu bydlet. Radši ještě volám Reinerovi, že už bydlím, ale že to do té půl jedné k němu nestihnu a co mám teda dělat s tím klíčem od pokoje, ve kterém mám svoje věci. Prej to není problém. A ať mu ho hodím do schránky u jeho kanceláře. Jsem trochu naštvaná. Na tom jsme se mohli domluvit ráno a nemusela jsem se stresovat. Tutor je tady. A je to Turek – Mohamad. Vede mě ven. Obcházíme koleje. Prý budu bydlet v oranžové budově. Příští pátek pořádá pro erasmáky prohlídku po kolejích, aby věděli co a jak. Takže určitě mám přijít. A ukazuje mi, kde se sejdeme. Diví se, že o mém příjezdu nic neslyšel. Vysvětluju mu, že jsem dostala špatnou pozvánku na kolej. Na to už nic neříká.

Tak a jsme před oranžovým vchodem. Mohamad mě vede dovnitř. Ukazuje mi můj zvonek, schránku... „Tímhle velkým hranatým klíčem si odemkneš vchod. Výtahem jet nemusíme, pokoj máš v prvním patře.“ (Grrrr! Sbohem výhlede!) Procházíme chodbou. Mohamed odemyká dveře do pokoje a vcházíme. Pokoj je hodně podobný tomu na Tabu I, až na to, že mu chybí koupelna se záchodem. Pomalu začínám chápat, proč platím o 9 € méně. Společné sociálky. Chjo! :-( Vycházíme z pokoje ven. Mohamad mi ukazuje sprchu a záchod. „To je společný pro těhle pět pokojů.“ (Pět lidí je fajn. Teda za předpokladu, že nejsou úplný prasata.) „A tady je kuchyň.“ Ježiši kriste! Třeštím oči na Mohameda. V kuchyni to strašně smrdí. Na lince je starý nádobí, talíře, skleničky, hrnec, asi pět odpornejch houbiček na nádobí, zbytky neidetifikovatelného jídla, prázdné flašky a nějaké plechovky. Sporák je úplně špinavej. Koukám na troubu a je mi jasný, že v ní nikdy nic píct nebudu! Mohamad se mým pohledem nenechá vyvést z rovnováhy. „A tady je lednice.“ Otevírá ji. Úplně se mi zatmělo před očima. Ne, to nééé! To se mi snad jenom zdá! Tady nemůžu bydlet! Lednička je celá plesnivá! Nééé, to nééé! Chce se mi brečet. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavovala! Mohamad zahlédl můj vyděšený pohled. Odchází z kuchyně a buší na nejbližší dvoje dveře. Z prvních vylézá skoro nahatej černoch. Z druhých nikdo. Mohamad se pustí do černocha a vynadá mu za špinavou kuchyň. Černoch se s ním hádá, že on uklízí. Dokonce to nedávno celé klidili s přítelkyní. A on přece nemůže za to, že ostatní po sobě nechávaj bordel. Mohamad říká něco o toleranci, návštěvě a trapnosti. Do toho přichází nějakej Mongol. Asi můj další spolubydlící. Je strašně tlustej a v ruce drží baliček chipsů a nějaký podivný mletý maso. Nejsem schopná cokoliv říct. Hrozně se snažím, abych nezačala brečet. Tady přece nemůžu bydlet. Určitě se někde stala chyba a zase došlo k omylu. Já tady prostě nechci bydlet! Tady néé! Proč nemůžu být na Tabu I?! Myslím na Dášu a Mexiko. Taky to tam vypadalo takhle? Myslím na Helenu a Thajsko. Vždyť chceš přece taky jet do Asie. Kazachstán! Nevím proč, ale připadám si jako bych byla právě tam. Mohamad klepe na zbývající dvoje dveře. Nikdo nevychází. „Oni to určitě slyšeli a dělaj, že tam nejsou.“ Pak prochází dál chodbou. Jdu bezmyšlenkovitě za ním. To se mi snad jenom zdá. To je fakt zlej sen. To prostě nemůže být pravda. Mohamad říká něco o toleranci a domluvě. Je mi to úplně jedno. Ty tady sakra bydlet nebudeš! Pořád se musím přemáhat, abych se nerozbrečela. Ze zbytku prohlídky nic nemám. Konečně mě Mohamad dovedl zase zpátky před oranžový vchod. Sotva poděkuju a jdu k sobě do pokoje. Tam následuje pětiminutový hysterický záchvat, při kterém posmrkám balíček papírových kapesník. Tady prostě nechci bydlet! S tohle odpornou kuchyní! Strávím půl dne běháním po úřadech, abych pak bydlela tady?! Néé... Ploužím se na Tabu I. Je to asi 300 metrů. Cestou otírám poslední slzy a znovu myslím na Dášu a Mexiko. Na Tabu I mám další hysterický záchvat a vážně přemýšlím o tom, že si tu dám alespoń sprchu. Ale nakonec na to kašlu, dobalím věci a vracím se na Tabu II. Zavazadla hodím do pokoje a odcházím nakupovat čistící prostředky. Odmítám dát cokoliv do skříně dokud ji důkladně neuklidím.

Celková cena čistících prostředků a potřebného příslušenství je 20 €. Nákup žlutých gumových rukavice velikosti S na mě má dokonce zklidňující účinek. Přemýšlím o tom, že bych si koupila něco k jídlu. Mám strašnou chuť na jogurt, ale okamžitě se mi vybaví ta odporná lednice. Bojový plán: k večeři si koupím pizzu a pro snídani (jogurt) si zajdu ráno. V sobotu určitě budou mít otevřeno. Myslím na čerstvé, křupavé, voňavé pečivo. Do košíku ještě přihazuju konvici na čaj. Chvíli přemýšlím, ale pak to nevydržím a v trafice si kupuju krabičku cigaret. Sakra tyhle stresový situace! A to jsem tady chtěla přestat kouřit... Grrrrr!

Povečeřím nad nevybalenými zavazadly a u dalšího dílu Twin Peaks. A taky si konečně dopřávám šálek zeleného čaje. Varnou konvici jsem v kuchyňce našla a dokonce v ní nebylo nic plesnivého... Jenom spousta vodního kamene! To mě snad nezabije, ne? Každopádně si slibuju, že tu konvici při nejbližší příležitosti umeju. Lednici pro jistotu obcházím obloukem. Za dvě a půl hodiny po večeři mám uklizeno a vybaleno. Ještě nemám koupené ložní prádlo, takže erární peřinu i polštáře uklízím pod postel a usínám ve svém spacáku. Jsem strašně ráda, že jsem si ho přibalila.