Scheißewetter und Ordnung

V noci jsem skoro nespala. V půl sedmé jsem vylezla z postele a předstírala jsem, že cvičím. Vydrželo mi to asi 20 minut. Balím kufry a čekám až bude osm, abych mohla za hausmajstrem. Jsem nervozní a vůbec nemám chuť na snídani. Pořád mám v hlavě to pojištění a imatrikulaci. Tak sakra, jak to je? Co když mi Alessa, řekne, že to potvrzení fakt musím mít? chjo... Vážně mi je ouzko... Pro klid mojí duše beru telefon a vytáčím číslo na kartičce pojištěnce (ježiš, to bude účet za telefon!)

vyzvání... stále vyzvání...
„Dobrý den, Česká pojišťovna, u telefonu blablabla, co pro vás mohu udělat?“
„Dobrý den, tady L.P.. Chtěla jsem se zeptat, jestli mi můžete vystavit potvrzení o tom, že jsem u Vás pojištěná? Budu studovat v Německu a asi ho po mně budou chtít.“
„No, víte, já Vám ho dnes nemůžu vystavit...“
„Jak to?“
„No víte, nám dneska spadla sítě. A nic nefunguje. Žádný počítač, tiskárna... Prostě nic.“ (cože?! To si ta kočka ze mě snad děla prdel! Vůbec nevím, co na to říct.)
„Aha... … … A čistě hypoteticky, kdybych to potvrzení potřebovala, můžete mi ho vystavit?“
„Ano, ale až v pondělí. (no aspoň něco!) I když... teď jsem tady nedávno řešili něco podobného. Jeden chlapec taky potřeboval potvrzení, ale nakonec jsme se s ním domluvili, že mu bude stačit eurokarta.“
„Aha, to je taková ta modrá?“
„Ano. Tam dole máte, do kdy platí. To by Vám mělo stačit.“
„Jéé, tak to je super! Tu mám. A můžu se jenom zeptat, kam že to jel?“
„Do Německa“
„A, výborně, tak to bude asi stejný.“
„A přišla Vám už naše nová karta?!“(???)
„Ne...“
„Česká pojišťovna se sloučila s … (blablabla) No a do desátého října by všem našim klientům měla přijít nová karta. Počkejte?! Můžete si ji vyzvednout?! Nebo máte někoho, kdo Vám ji vyzvedne?!“ (jasně! Babička!)
„No... Jo, má mi ji kdo vyzvednout. (sakra musím napsat babičce, aby mi ji poslala, až přijde!) Takže můžu se zeptat ještě jednou? A kdybych to potvrzení opravdu potřebovala, tak mi ho můžete poslat i do Německa?“
„No... To asi ne... (do pr*!). No a kdy odjíždíte?“
„No, vtip je v tom, že já už v Německu jsem.“
„Aha...“ (Helena!)
„Já mám kamarádku. Ona je v Praze. Mohla by to u vás v Ječný vyzvednout?“
„Jo, to by nějak šlo.“ (Gott sei Dank!)
„Ježiš, děkuju Vám. Tak to je ode mě všechno. Vy jste mě teď úplně uklidnila. Děkuju. Na shledanou.“
„Na shledanou.“

Na super. Tak jsem klidně mohla počkat na Alessu a zeptat se jí. No, aspoň se nemusím nervovat proto, že jsem tam nezavolala. Tak a teď otec. Posílám mu SMS s prosbou, ať mi zavolá, až bude mít 7 minut času a bude sedět u compu. Už je skoro čtvrt na devět. Chvátám za hausmajstrem. Chjo, chtěla jsem tam bejt na osmou. Táta nic. Vsadím se, že při mém štěstí mi zavolá přesně vprostřed dohadování.

Reiner Hardick telefonuje. Čekám před kanceláři. Tak už.
„Dobrý den, jmenuju se L.P. ...“ Začínám mu vysvětlovat svou situaci. Reiner mi strká papírek, ať mu napíšu jméno. Pak strašně dlouho hledá něco v papírech. Stále něco hledá. Stále, stále... Telefon! Táta! Já to věděla! Tasím zvonící telefon z kabelky a začnu jím beze slova Reinerovi mávat před obličejem, jako že mi zvoní a že si ho jako chci vzít. Reiner na mě nechápavě kouká, asi si myslí, že ho má vzít on. Radši se otáčím a utíkám z kanceláři. Na chodbě otci ve zkratce vysvětluju, že teď vlastně nemám kde bydlet a vůbec nevím, co se mnou bude. Ale nechci ho zbytečně děsit, protože jsem naprosto pevně přesvědčená o tom, že si to s Reinerem za chvilku ujasníme a já dostanu svůj pokoj. Pak tátovi po písmenkách diktuju dopis, který budu potřebovat pro cizineckou policii. Přijde mi to strašně vtipný :-) Snad jen kdybych si byla bývala tu erasmáckou brožuru pořádně pročetla v Čechách... Během toho Reiner opouští svou kancelář. Kam má co chodit, když se mnou ještě neskončil?! Končím hovor s tátou. Jsem strašně vděčná, že mi zavolal. To stejně tenhle měsíc bude účet... Jdu hledat Reinera. Kouří před budovou. Jdu za ním. Začíná mi vysvětlovat, proč pro mě nemá pokoj. Nejsem prý v databázi. Před pár týdny posílal na správu kolej emial, co se mnou, ale nikdo mu neodpověděl. Takže tam musím zajít a osobně to vyřešit. Báječné! Opravdu bá-ječ-né! Už začínám být naštvaná. To je zase den!
„No a můžete mi aspoň říct, kde to je?“
„Nassestraße.“
„A jak se tam dostanu?“ (sakra, nemám mapu a Alessa je dneska dopoledne v práci.)
„No... Nejlepší bude dojet na Hauptbahnhof. A pak, když uvidíte někoho mladýho, tak se ho zeptat. Von Vám určitě poradí. Z Hauptbahnhof je to asi 15 minut pěšky. Určitě Vám někdo poradí. Všichni vědí, kde je Nassestraße.“ (Všichni?! Vážně?! No tak to uvidíme!)
„A můžu si tady aspoň nechat věci?“
„Jo to jo. Máte klíč od pokoje. Dneska tady budu do půl jedný, to do tý doby stihnete. Telefon máte?“
„Co? Chcete moje číslo?“
Reiner na mě nechápavě kouká. Ježiš, nééé! Fuj! To znělo, jako když ho balím.
„Ne, nic! Vlastně nic. Mám telefon.“
„Kdybyste to náhodou nestíhala, tak mi zavolejte. Ale to stihnete.“

Na super! Jdu zpátky do pokoje pro kabát. Doufám, že venku není tak hnusně, jak si myslím. Úúúú, ale je. Skoro celou cestu busem nadávám. Píšu Alesse, že ještě nebydlím a že jedu na správu kolejí. Drží mi palce, ať to dobře dopadne. Přemýšlím, jestli mám někde vystoupit a obstarat si mapu. Kašlu na to. Všichni přece vědí, kde je Nassestraße, že? Už jsem asi v centru. Najednou zahlídnou Stadtplan. Na nejbližší zastávce vystupuju, vracím se k orientační tabuli a v duchu se modlím, aby Nassestraße nebyla na druhý straně města. Jéé, super. Není to tak daleko a kousek je i Hauptbahnhof. Hledám v kabelce diář. Chci si zapsat ulice, kterými půjdu. Zatraceně, nechala jsem ho na koleji. Ještě jednou kouknu do mapy. To zvládnu. Vlastně je to pořád podél kolejí. Teď už jen najít ty správný koleje...

Za necelou čtvrthodinku jsem v Nassestraße. Je něco málo po deváté hodině a to je naprosto ideální čas. Úřední hodiny jsou od 9 do 12, to znamená, že tam budu málo lidí. Tak šup, ať už to mám vyřešený. Nakráčela jsem do druhého patra, našla správné dveře... No, je tu trochu víc lidí, než jsem počítala, ale není to zas až tak strašné: jedna blondýna, jedna Číňanka, jedna Indka, dva Turci a afektovaný Němec se svou maminkou. Dalších asi sedm lidí stojí u jiných dveří. Do půl hodinky odsud vypadnu. Ani po patnácti minutách se fronta přede mnou nepohnula a to za mnou stála další desítka lidí. Bože, ti němečtí úředníci jsou snad ještě neschopnější než naši! Neříkejte mi, že vyplnit ubytovací formulář trvá tak dlouho?! Nebo že by ještě nezačali pracovat? 25 minut... Přede mnou jsou už jenom dva Turci a afektovaný Němec s maminkou. C'mon! Nebaví mě tu čekat. Telefon! Zvoní! Rychle šacuju kabelku. Táta! Ale vždyť jsme spolu před chvilkou mluvili?! „No, čau. Co je?“ Jestli už bydlím? Co mám na to říct?! Vždyť jsem se ještě nedostala ani dovnitř! „Ne, nebydlím.“ Končím hovor a slibuju, že až budu bydlet, tak napíšu. Jo, ale kdo ví, jestli to bude dneska... Tímhle tempem?! Za dalších patnáct minut se konečně dostávám do kanceláře. Můžete mi někdo vysvětlit, jak je možný že v kanceláři sedí tři lidi a odbavit šest lidí jim trvá skoro hodinu? Nechápu. Sedám si naproti nějaký ženský. „Dobrý den, jmenuju se L.P. …“ Zase vysvětluju svou situaci a strkám tý paní do rukou zvací dopis, kterej mi musel poslat někdo z týhle kanceláře.
Paní si prohlíží dopis.
„Prošaskova...“
„Prochazkova“, opravuju ji.
„Víte, asi jsem udělala chybu. Poslala jsem Vám špatný dopis. Máte bydlet jinde.“
Nemám z toho moc radost, ale chápu to. Stovky studentů, vykoukaný oči od počítače... To se pak člověk přehlídne snadno. Vzpomněla jsem si na Siemens. Njn, to je ta práce v kanceláři... Taky jsem se občas přepsala.
„Jooo, to se stává. Hlavně že pro mě máte pokoj :-)“
„To jo.“ Paní odchází z kanceláře. Za chvíli se vrací s mou složkou. Takže mám bydlet v Tennenbusch II ne-e v Tannenbusch I.
„Tady máte smlouvu. S tou jděte na pokladnu až zaplatíte první nájem, tak zpátky ke mně a podepíšeme ji“
Jdu na pokladnu. Nájem o 9 € nižší než v Tabu I. Trochu zbystřím. Nižší nájem? Na jednu stranu super. Na druhou stranu vzniká otázka, proč je ten nájem nižší, když se to jmenuje skoro stejně? Že by Tabu II bylo dál od centra? To asi ne, to bude tak nastejno. Možná, že jsou pokoje menší... Vracím se zpět do druhého patra. Předbíhám celou frontu a jdu rovnou ke dveřím kanceláře. Sorry, děcka, ale opravdu nemám nervy stoupat si na konec fronty. Myslím na Reinera a nejsem si jistá, že ho ještě zastihnu v kanceláři. Ačkoliv stojím skoro u dveří, tak trvá dobrou půlhodinu, než se dostanu na řadu. Nechápu! Vždyť tam v tý kanceláři seděj tři... Sedám si naproti úřednici, která vypadá jako ovce. Chtěla bych k té první, ale ta zrovna řeší něco po telefonu. Takže smolík. Dávám ovci doklad o zaplacení nájmu a smlouvu.
„Vy tady máte Tennenbusch II. To musíte do vedlejší kanceláře,“ snaží se mě vyhnat z místnosti. (tak to ne-e!)
„Ale...“
„Tannenbusch d-v-a. Ve-dlej-ší kan-ce-lář,“ vysvětluje mi trpělivě. (Sakra, babo, nech mě aspoň domluvit!)
„Alevšechnymojepapíryjsoutady!!!“
První paní vzhlédne od telefonu. „To je v pořádku. Ta má složku tady. Já jí pak hned vyřídím.“
Ovce: „To je dobrý, já to udělám.“ (no konečně!)
Pak mi ovce podává nějaký papíry: domovní řád, něco o používání kolejní sítě a internetu... První paní odchází z kanceláře. A konečně smlouva. Tři exempláře. Každej podepisuju na dvou místech. Můžete mi někdo vysvětlit, proč ta smlouva nejde napsat tak, aby na jeden papír stačil jeden podpis?!
„No a teď počkáme, na kolegyni.“
Tupě koukám na ovci. Sakra jako proč? To mi tu smlouvu nemůže podepsat ona?
„Aby Vám podepsala smlouvu.“ (hmm, nemůže...)
Taktně jsem si přesedla ke stolu první paní. Takhle se aspoň ovce může věnovat někomu jinému. Sedím a čekám na první paní. Prohlížím si kancelář: tři stoly, skříně, šanony... No prostě klasika. Pohled mi sklouzl na třetího úředníka. Je to mladej kluk a momentálně je obklopen asi pěticí Indů a na něčem se dohadují. No, aspoň někdo pracuje. Sedím a čekám na první paní. Snažím se nepřemýšlet o tom, proč mi smlouvu může podepsat jenom ona. V kanceláři zvoní dva telefony: jeden na stole toho mladýho kluka a druhej u první paní. Stále sedím a čekám. Oba telefony stále zvoní. Ten zvuk mi začíná vadit. Kouknu na ovci. To je úplně neskutečný! Ona snad surfuje po internetu! Za dveřma je už nejmíň třicet čekajících studentů. Ona si prohlíží nějaký stránku a není ani schopná zvednou telefon?! Mám co dělat, abych nevybouchla vzteky. Grrrr! Kvůli takovýhle neschopný ženský tu trávím celé dopoledne?! Začíná mi být upřímně líto všech studentů, kteří čekají za dveřmi. Konečně se vrátila první paní. Podepisuje (konečně !) smlouvu.
Usmívá se: „A to je vše. Už máte náš přívěsek na klíče?“
„Ne.“
„Tak já Vám jeden dám.“
„---“
„A dokonce svítí! :-)“
Koukám na podivnej bílej domeček s nápisem Studentenwerk Bonn. No super! A svítí! To jsem si fakt vždycky přála! Odcházím. Jsem naštvaná, ironická a úplně vyčerpaná. Zabila jsem tam celý dopoledne! A sice bydlím, ale sakra vůbec nevím, kde ta kolej je! Neznám to tady! Nemám mapu! A už je po jedenácté hodině! Což znamená, že mám tak hodinu na to, abych se dostala na Tabu II, našla tamějšího hausmajstra a ubytovala se. Je po jedenácté. Což taky znamená, že mám hodinu a půl na to, abych se pak vrátit na Tabu I, vzala si zavazadla, našla Reinera, vrátila mu klíč a s bagáží se přesunula na Tabu II. Což taky znamená, že možná nestihnu sraz s Alessou. Sakra!!! Já nevím, kde je Tabu II!!!

Jdu. Chci se dostat na Hauptbahnhof. Tam určitě bude někde kolem Stadtplan. Vzdávám myšlenku na vlastní mapu. Když půjdu hledat informace, tak to nestihnu. Volám paní Reiske na Tabu II, že jsem na cestě na Hauptbahhof, že bych u nich měla bydlet, ale že nevím, jestli stihnu otvíračku. Uklidňuje mě, že to stihnu. Mám prý jet U-Bahnem na Tannenbusch Mitte a tam už to najdu. „Je to taková velká žluto-bílá budova.“ Ok. Tak já se teda pokusím být tam včas. Zastavím se a rozhlížím se, kde vlastně jsem. Názvy ulic mi nic neříkají. To snad ne?! Teď se přece nemůžu ztratit. Kdykoliv jindy, ale teď prosím ne! Snažím se vrátit zpátky do Nassestreaße, ale nejsem si jistá kudy jsem šla. Vzdávám to a ptám se páru důchodců. Ti jsou určitě místní a poradí mi. Pán na mě dlouze kouká. Tak snad jsem to řekla dobře...
„Víte, jak bych Vám to popsal... Odsud je to docela složité.“ (no to néé! Sakra, jak jsem se mohla takhle hloupě ztratit?!)
Nakonec mě posílá pořád rovně až k železničnímu přejezdu a pak podél kolejí. A za chvíli už prý budu u Haputbahnhof. Děkuju a vyrážím na cestu. Musím to stihnout, musím to stihnout.

Na Hauptbahnhof mám problém sehnat lístek na metro. Ale pak už konečně jedu směrem na Tannenbusch Mitte. Cesta má naštěstí trvat jenom sedm minut. Vystupuju z metra. Tak snad jsem tu správně... Vylézám po schodech nahoru. To se mi snad jenom zdá! Tady to znám! Témhle je Tabu I! Nepokouším se hledat sama druhé koleje, ale rovnou se na ně ptám týpka v trafice. Moc mu nerozumím. Rukou naznačuje směr. Poděkuju a vydávám se tam. Doufám, že měl pravdu. Protože je za deset minut dvanáct...

Konečně sedím u paní Reiske v kanceláři. Vyplňujeme spolu nějaké formuláře a pak dostávám klíče. Juch! Mám prý počkat na zahraničního tutora, který mi ukáže, kde budu bydlet. Radši ještě volám Reinerovi, že už bydlím, ale že to do té půl jedné k němu nestihnu a co mám teda dělat s tím klíčem od pokoje, ve kterém mám svoje věci. Prej to není problém. A ať mu ho hodím do schránky u jeho kanceláře. Jsem trochu naštvaná. Na tom jsme se mohli domluvit ráno a nemusela jsem se stresovat. Tutor je tady. A je to Turek – Mohamad. Vede mě ven. Obcházíme koleje. Prý budu bydlet v oranžové budově. Příští pátek pořádá pro erasmáky prohlídku po kolejích, aby věděli co a jak. Takže určitě mám přijít. A ukazuje mi, kde se sejdeme. Diví se, že o mém příjezdu nic neslyšel. Vysvětluju mu, že jsem dostala špatnou pozvánku na kolej. Na to už nic neříká.

Tak a jsme před oranžovým vchodem. Mohamad mě vede dovnitř. Ukazuje mi můj zvonek, schránku... „Tímhle velkým hranatým klíčem si odemkneš vchod. Výtahem jet nemusíme, pokoj máš v prvním patře.“ (Grrrr! Sbohem výhlede!) Procházíme chodbou. Mohamed odemyká dveře do pokoje a vcházíme. Pokoj je hodně podobný tomu na Tabu I, až na to, že mu chybí koupelna se záchodem. Pomalu začínám chápat, proč platím o 9 € méně. Společné sociálky. Chjo! :-( Vycházíme z pokoje ven. Mohamad mi ukazuje sprchu a záchod. „To je společný pro těhle pět pokojů.“ (Pět lidí je fajn. Teda za předpokladu, že nejsou úplný prasata.) „A tady je kuchyň.“ Ježiši kriste! Třeštím oči na Mohameda. V kuchyni to strašně smrdí. Na lince je starý nádobí, talíře, skleničky, hrnec, asi pět odpornejch houbiček na nádobí, zbytky neidetifikovatelného jídla, prázdné flašky a nějaké plechovky. Sporák je úplně špinavej. Koukám na troubu a je mi jasný, že v ní nikdy nic píct nebudu! Mohamad se mým pohledem nenechá vyvést z rovnováhy. „A tady je lednice.“ Otevírá ji. Úplně se mi zatmělo před očima. Ne, to nééé! To se mi snad jenom zdá! Tady nemůžu bydlet! Lednička je celá plesnivá! Nééé, to nééé! Chce se mi brečet. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavovala! Mohamad zahlédl můj vyděšený pohled. Odchází z kuchyně a buší na nejbližší dvoje dveře. Z prvních vylézá skoro nahatej černoch. Z druhých nikdo. Mohamad se pustí do černocha a vynadá mu za špinavou kuchyň. Černoch se s ním hádá, že on uklízí. Dokonce to nedávno celé klidili s přítelkyní. A on přece nemůže za to, že ostatní po sobě nechávaj bordel. Mohamad říká něco o toleranci, návštěvě a trapnosti. Do toho přichází nějakej Mongol. Asi můj další spolubydlící. Je strašně tlustej a v ruce drží baliček chipsů a nějaký podivný mletý maso. Nejsem schopná cokoliv říct. Hrozně se snažím, abych nezačala brečet. Tady přece nemůžu bydlet. Určitě se někde stala chyba a zase došlo k omylu. Já tady prostě nechci bydlet! Tady néé! Proč nemůžu být na Tabu I?! Myslím na Dášu a Mexiko. Taky to tam vypadalo takhle? Myslím na Helenu a Thajsko. Vždyť chceš přece taky jet do Asie. Kazachstán! Nevím proč, ale připadám si jako bych byla právě tam. Mohamad klepe na zbývající dvoje dveře. Nikdo nevychází. „Oni to určitě slyšeli a dělaj, že tam nejsou.“ Pak prochází dál chodbou. Jdu bezmyšlenkovitě za ním. To se mi snad jenom zdá. To je fakt zlej sen. To prostě nemůže být pravda. Mohamad říká něco o toleranci a domluvě. Je mi to úplně jedno. Ty tady sakra bydlet nebudeš! Pořád se musím přemáhat, abych se nerozbrečela. Ze zbytku prohlídky nic nemám. Konečně mě Mohamad dovedl zase zpátky před oranžový vchod. Sotva poděkuju a jdu k sobě do pokoje. Tam následuje pětiminutový hysterický záchvat, při kterém posmrkám balíček papírových kapesník. Tady prostě nechci bydlet! S tohle odpornou kuchyní! Strávím půl dne běháním po úřadech, abych pak bydlela tady?! Néé... Ploužím se na Tabu I. Je to asi 300 metrů. Cestou otírám poslední slzy a znovu myslím na Dášu a Mexiko. Na Tabu I mám další hysterický záchvat a vážně přemýšlím o tom, že si tu dám alespoń sprchu. Ale nakonec na to kašlu, dobalím věci a vracím se na Tabu II. Zavazadla hodím do pokoje a odcházím nakupovat čistící prostředky. Odmítám dát cokoliv do skříně dokud ji důkladně neuklidím.

Celková cena čistících prostředků a potřebného příslušenství je 20 €. Nákup žlutých gumových rukavice velikosti S na mě má dokonce zklidňující účinek. Přemýšlím o tom, že bych si koupila něco k jídlu. Mám strašnou chuť na jogurt, ale okamžitě se mi vybaví ta odporná lednice. Bojový plán: k večeři si koupím pizzu a pro snídani (jogurt) si zajdu ráno. V sobotu určitě budou mít otevřeno. Myslím na čerstvé, křupavé, voňavé pečivo. Do košíku ještě přihazuju konvici na čaj. Chvíli přemýšlím, ale pak to nevydržím a v trafice si kupuju krabičku cigaret. Sakra tyhle stresový situace! A to jsem tady chtěla přestat kouřit... Grrrrr!

Povečeřím nad nevybalenými zavazadly a u dalšího dílu Twin Peaks. A taky si konečně dopřávám šálek zeleného čaje. Varnou konvici jsem v kuchyňce našla a dokonce v ní nebylo nic plesnivého... Jenom spousta vodního kamene! To mě snad nezabije, ne? Každopádně si slibuju, že tu konvici při nejbližší příležitosti umeju. Lednici pro jistotu obcházím obloukem. Za dvě a půl hodiny po večeři mám uklizeno a vybaleno. Ještě nemám koupené ložní prádlo, takže erární peřinu i polštáře uklízím pod postel a usínám ve svém spacáku. Jsem strašně ráda, že jsem si ho přibalila.