U moře

Náročný víkend

Sobotu i neděli jsem strávila v práci. V sobotu ráno mě lehce po šesté vzbudil brutální lijavec. Nebe bylo žultošedé od vycházejícího slunce a voda v proudech chlístala na balkon a okenní tabulky. (Nojo, tři dny jsem tu měli krásné slunečné počasí, tak se to tak hezky nastřádalo...) Na půl desátou jsem pak jela do práce a zrovna jsem nějak vystihla moment, kdy vůbec nepršelo, jinak totiž lilo celý zbytek dne. Během směny jsem pak pracovala tak intenzivně, že jsem si nestačila zajít v čas na oběd a když jsem po druhé hodině dorazila do kantýny, tak tam na mě čekalo jenom pečivo, malý maslíčka, malý mazací sýry a vajíčka... No a nakonec jsem stejně skončila pozdě... 20 minut na pokoj?! Furt nechápu!

Skromný oběd mi vynahradil Joel (švédský basista), který nás s Lubošem pozval k sobě na večeři (děla úplně báječnou pizzu). Kromě něj tam bylo ještě pár dalších lidí z konzervatoře (třeba Tapani, který má kapelu, která se jmenuje „Jazz and Fly Fishing“ a chlapci prý koncertují jen na místech, kde je možnost si i jít zarybařit. Rozhodně byste neměli přehlédnou toto video ;-) a ještě jedna slečna fotografka, co dělá moc zajímavé fotky.

V neděli zase spousta práce v hotelu a odpoledne výlet k moři (aspoň na 30 minut s minipiknikem). Konečně!!! A večer čajová improvizace na téma masala. Jo a novinka: v úterý se konečně stěhujeme do našeho byt!!! juch!!!

Sobota ráno

Finanční úřad

V pátek dopoledne jsem se vypravila přes celé město na daňový respektive finanční úřad. Cesta tam mi zabrala přes 40 minut a to je na CPH opravdu co říct. Po příjezdu jsem vyplnila další nový formulář (tentokrát jenom čtyřstránkový) a pak jsem měla krátký pohovor s paní u přepážky, během kterého jsem se dozvěděla, že jsem měla jet na nějakej jinej finanční úřad (hmmm, tak jsem si tak říkala, proč mě tam ta paní ze čtvrtka neposlala správně?!), ale páteční paní byla naštěstí tak milá a nabídla mi, že ten můj formulář pošle tam jinam (což znamenalo: „Uff!“). Pak zase 40 minut šlapání na kole domů.

Odpoledne až večer ryze poklidný, strávila jsem několik hodin nad dánštinou. Moje návštěva na úřadech mi totiž také přinesla jedno zásadní poznání, anébržto jsem se dozvěděla, že momentálně nemám nárok získat CPR Number (=residenční číslo) a tzn., že nemůžu zažádat o ty kurzy dánštiny, na které chodí Luboš. Důvodem je moje pracovní smlouva, protože je na dobu určitou (tři měsíce). A teprve až budu mít novou (na dobu neurčitou) nebo jinou práci (jak se na mě pošklebovala čtvrteční paní úřednice), tak mám přijít na ten úřad, na kterém jsem byla ve čtvrtek a teprve tehdy si můžu o CPR Number zažádat. Do té doby budu mít tax number (nebo jakseto píše, no prostě číslo pod kterým budu vedená na finančním úřadě, které je shodou okolností úplně stejné jako moje budoucí CPR Number, leč momentální plní jinou funkci). No a toto číslo mě opravňuje k tomu, že můžu jít do dánské banky a založit si tam účet, aby mi na něj mohla přijít výplata. Jak prosté, že?

Trocha čtvrteční byrokracie

Dneska jsem měla volno (juch!). Po dlouhé době jsme se pořádně vyspala. Pak jsem byla nakoupit, vařila jsem nám oběd, dopisovala blog, posílala emaily atd. Luboš mezitím dělal nějaký hudební projekt do školy (volná interpretaci části soundtracku k filmu Vesmírná odysea, či co). Odpoledne jsem spala (hmm, zase prožívám to co na začátku pobytu v Německu. Každý den jsem z toho, jak se soustředím na mluvení v cizích jazycích, úplně hotová. V Bonnu jsem tenkrát prospala skoro měsíc a půl, než si hlava zvykla), pak jsem jela na cizineckou policii vyřídit si „povolení k pobytu“. Já nevím, že to prostě u mě nemůže pobíhat jednoduše... Tak já tam přijdu (na rozdíl do Německa jsem se nemusela objednávat 14 dní dopředu), vyplním šestistránkový formulář (no budiž plus jako bonus mám sebou všechny dokumenty, co potřebuju jako: pas, fotku, pracovní smlouvu a mnohé další), vystojím si 20 minutovou frontu abych se za odměnu dozvěděla, že tam mám přijít až za tři měsíce, až budu mít novou pracovní smlouvu a nebudu ve zkušebce (tak sakra proč to na ty webovky nenapíšou pořádně?!), a že mám jet na daňový úřad, který je překvapivě úplně na druhý straně města. Ještě daleko předaleko za mou prací. Chjo... Tak zítra...

Párty v Ama'

Ve středu jsem opět byla v práci (zničující, zničující) a večer jsme pak s Lubošem vyrazili na párty k Maylen a Sveinovi (ti Norové, u kterých jsme bydleli první dny, co jsme přijeli do Kodaně). Byl to naprosto úžasný večer. Poznala jsem spoustu Lubošových spolužáků ze školy, dala si ostružinový cider, poklábosila a tak. Domů jsme se vraceli na kole přes celé město. Kodaň je nádherná i v noci!

Ad moje práce → dostalo se mi ohromné podpory. Všichni byli překvapení, že jsem tak rychle něco sehnalo (to jsem upřímně překvapila i sebe samu), v Kodani (a v Dánsku obecně) prý fakt není lehké najít práci. A taky jsem zjistila, že mám docela slušnou hodinovou mzdu. A Maylen se mě vyptávala, jako se to jako dělá, že jsou ty postele v hotelích tak pěkně ustlané a peřiny vypnuté. Že to furt zkouší doma a nic. Tak jsem jí řekla, že mi má dát ještě týden a že jí to naučím. (to jsem nevěděla, že je to mezi holkama takový terno vypnou na posteli ložní prádlo do hladka.... :)

U Miy aneb jak jsem potkala Jima Carryho

Pondělí a úterý jsem strávila v práci. V úterý večer jsme se pak přesunuly k další Lubošově známé – k saxofonistce Mie. Bydlí hodně severně aneb nahraně toho, co my s Lubošem ještě považujeme za Kodaň, ale byt je to útulný. 

Asi minutu po tom, co jsme shodili ze zad batohy, se otevřely vstupní dveře a na prahu stál Jim Carry! Teda Rasmus (co vypadá jako Jim Carry z filmu Blbý a blbější (Dumb & Dumber) a nejenom, že tak vypadá, on i tak trochu mluví a tak ďábelsky se směje. A to už vůbec nemluvím o tom, co nosí. Ale rozhodně tenhle popis neberte jako útok na jeho intelekt a osobnost. Rasmussen je prostě báječný kluk a oba nás s Lubošem svou osobností naprosto odzborjil:). „Vítejteeeee! To je skvělý, že jste tady! Potřebujete něco? Máte co jíst? Nepotřebujete ručníky? Chcete pivo? Jestli máte hlad, tak si vemte z ledničky cokoliv.“ A už nás hnedka objímal na přivítanou. Teda takovýhle přivítání jsme nečekali! Hned jsme s ním načali jedno pivo a on nám vyprávěl bláznivý historky (třeba o tom, jak kamarádovi rozsedl kolo) a pak hrál na kytaru a zazpíval nám několik švédských hitů a pak i to co, sám napsal (shodou okolností chodí do prváku na stejnou školo jako Luboš).

Chvíli jsme se tak bavili, pak Rasmovi zvonil telefon a on, že se jeho kamarád staví na pivko. No a než jsme se nadáli, tak přišel jeho švédský kamarád, a pak další a pak dva. Takže nás nakonec u stolu bylo sedm. Ale bylo to velmi příjemné. Chlapci jsou vtipálci. Nakonec jsme se s nima rozloučili až kolem půlnoci. Poděkovali jsme Rasmussovi za neočekávanou "welcome party" a pak jsme šli spát. To už jsem byla úplně mrtvá únavou. A ráno jsme musela jít do zase práce.

Další obrázky z Kodaně

Na výletě v parku aneb to měl Luboš ještě svoje kolo...

Østerbro

Østerbro

Østerbro

Christianshavn

Christianshavn

A další fotky jsou zde: KBH 2011.

Copenhagen Down Town Hostel

Tak jsme se dnes přesunuli na dvě noci do hostelu. Ke Kaseletu jsme nakonec nejeli. Proč? Protože někdo ukradl Lubošovi kolo. Jo fakt! :( V sobotu dopol jsme jeli do parku, pak jsme se vrátili a nechali naše kola před domem. A za pár hodin tam to Lubošovo už nebylo... No, asi jsme přebývali ve špatné čtvrti.

Jinak dneska bylo v Kodani nádherně. Náhodou se tady zastavil jeden Lubošův známý - taky muzikant. Pracuje (hraje) na lodi (už měsíc a půl a ještě mu zbývají čtyři týdny) a dneska zastávku v CPH. Tak jsme se trochu prošli po městě, pokecali a tak. Zítra jdu zase do práce. Hmmm, ale pořád mi ještě není jasný, jak se dá klidit pokoj za 20 minut. Zřejmě to bude na následující tři měsíce můj koán...

Kodaňské fotky

KBH 2011

Ale už je stejně skoro všechny znáte. Tady je malá ochutnávka.

TGIF!

(aneb díky bohu, že je pátek!)

Pracovala jsem pět dní v kuse. Každý den chodím(e) spát deset, ale už v devět se mi klíží oči. Odpoledne se snažím chodit cvičit ven, abych se po práci aspoň trochu protáhla. Teda ne, že bych v práci neměla pohybu dost, ale je to poměrně jednostranné... No co aspoň budu mít konečně pořádný bicepsy :)

Víkend mám volný. Zítra bychom s Lubošem chtěli vyrazit na výlet do Kaseletu (pevnost, kousek od malé mořské panny). V neděli se zase budeme stěhovat. Nějak sem nám nepovedlo sehnat někoho, u koho bychom mohli přebývat z neděla na úterý, tak jsme to vyřešili hostelem. Od úterka bychom pak měli bydlet u Miy (Lubošovy spolužačky). Nojono, je to náročný, ale 1. září se kvapem blíží! A pak se už nebudeme muset pár měsíců stěhovat!

Jinak pro anglicky mluvící doporučuji dvě videa o dánštině. Jojo, to si Norové dělají z Dánů srandu :) (ale na každém šprochu...)

Druhý den v práci

Co vám budu vyprávět. Jsem úplně mrtvá. Převlékání postelí, leštění koupelen a každodenní výlety do práce na kole a zpět jsou opravu náročné. Zítra mě čeká sedm vlastních pokojů...

Jinak odpoledne veskrze příjemné. Byla jsem si u nás na dvorku zacvičit a intenzivněji jsme se s Lubošem vrhli na dánštinu. Pořád jsme na pochybách, jestli se tenhle jazyk dá snadno naučit. Zatím všechno spíše nasvědčuje tomu, že ne. Je prostě k neuvěření, kolik písmen se v jednom slově dá vypustit. Je fakt jedno, jak je to které slovo dlouhé, správný Dán ho zvládne vyslovit jako jeden skřek.

Na emaily odpovím zítra. Jdu spát

Pokojská jménem Marian

Mám za sebou první pracovní den.

Pracovat pro velké korporace má svoje výhody.  Zaměstnavatel vám pravidelně platí, dostanete teplý oběd a když děláte svou práci dobře, tak vám do toho nikdo moc nemluví a ještě se můžete stát zaměstancem měsíce. Ale bude to náročné... 

V děvet ráno jsem dostala černý triko, zástěru a jmenovku (šéfová: "Hm, tak pro dnešek budeš třeba Marian."). A pak jsem se učila 4 hodiny převlékat a čančat postele, utírat rychle prach, leštit koupelnu, rovnat správně ručníky, kontrolovat skříně a kartičky na dveřích atd. atp. Mám z těch všech informací úplně nafouknutou hlavu. Ale nejvtipnější na tom všem je, že moje šéfová je Slovenka, ta holka, co mě dnes zaučovala, je taky Slovenka a vůbec tam pracuje nějak moc Slováků (a prej ještě víc Rumunů).

Jinak teď čekám ve městě na Luboška. Dneska má první hodinu dánštiny (tak jsem na něj zvědavá) a taky má dnes narozeniny. Tak už jsem mu ulovila dort (yummi) a koupila svíčky a tak. Večeře bude s překvapením ;-)

Kolo

MÁM HO!!!

Tak a od sobotního dopoledne již nic nebrání mému spokojenému městskému život!

Práce

A poslední věc. Dnes jsem byla na pracovním pohovoru. Začínám v pondělí. Bude to asi náročné. Hodně fyzicky náročné. Budu dělat pokojskou v pětihvězdičkovém hotelu... Teď mě čeká pětidenní výcvik, během kterého se prý naučím uklidit pokoj za 20 minut...Hmmm, tak uvidíme...

Takže to je můj týden v Dánsku v kostce! Jediné,co jsem ještě nezařídila, je kolo. Stále žádné vlastní nemám. Sice jsem se byla dnes na jedno podívat, ale ten francouzskej kočičák, co jsem s ním měla appointment a co mi ho nabízel, se mi snažil vnutit nějaký prťavý dětský. Tak snad zítra!

Byt

„Takže adresa je...“ No vážně! Nevím, jak se mi to podařilo, ale sehnala jsem nám bydlení!!! Ten následující den v půl třetí volal jeden týpek (Yorky), kterému jsem den před tím psala, jestli prý ještě sháním byt. Tak já, že jo. A on, že se mám stavit na prohlídku. A tak jsem hned vyrazila. Bylo to jenom kousíček od místa, kde jsme přespávali. Prohlídka byla fajn. Yorky mi ukázal celý byt (3+1!), vysvětlil mi, jak to funguje se sprchou (že je teda o tři patra výš na půdě), ukázal mi dvorek, který je společný pro celý blok baráků (hmmm, ty dánské dvorky mě dostávají. To se s těmi pražskými vůbec nedá srovnávat. To je tak krásné místo, které přímo láká k tomu tam posedět se sousedy, grilovat nebo si tam zacvičit). Vyprávěla jsem jim o Lubošovi a nakonec jsem se domluvili, že se tam s Lubou zastavím, až se bude cítit lépe.

No prostě zkraťme tu story: už jsme podepsali smlouvu. Do bytu se můžeme nastěhovat k 1. září. Byt je na výborném místě (pár minut na kole do centra, pár minut na pláž) a za skvělou cenu (5000DKK). Má tři pokoje (ložnici, obývák a něco jako pracovnu), kuchyň a záchod. A budeme ho mít kompletně zařízený. Protože ten manželský pár (kubánsko-dánský), co nám ho pronajímá, jede na pět měsíců do jižní Ameriky a pak se budou vracet. Takže tam sice můžeme bydlet jenom do konce ledna, ale i tak je to nejlepší nabídka, na jakou jsme narazili! :-)

Naše základna :)

Uvnitř :-) 

Příjezd do Kodaně

A Lubošovi taky nebylo úplně lehko... A když jsme vstoupili do nádražní haly, tak se mu udělalo špatně. A to takže velmi. Byl úplně bledý v obličeji, motala se mu hlava a říká mi: „Lásko, musíš někoho poprosit o pomoc. Nemůžu chodit.“ A pak jsem poprosila nějakého kluka, aby nám pomohl s věci ven před budovu, ale to nebyl moc dobrý nápad, protože tam chodilo hodně lidí a byli tam kolem nějaký hodně podivný individua. Pak jsem poprosila dva pány v oranžových vestách, jestli by nemohli někoho zavolat. A pak přišel pán dispečinku a zavolal sanitku. Za chvilku přijeli dva osvalení Dáni, naložili Luboška do sanitky, chvilku si s ním popovídali a pak, že ho vezmou do  nemocnice a jestli chci jet taky. Tak jsem řekla, že jo. Všechny naše věci kromě mojí kabelky a jednoho batohu jsem nechala tomu pánovi z dispečinku. Ten mi za to dal svoje číslo, až si půjdu pro věci, tak mu mám zavolat, a pak mi ještě dal kartičku na taxíka, jakože jízda z nemocnice na nádraží zadarmo. 

V nemocnici jsme strávili tři nebo čtyři hodiny. Luboš tam jen tak ležel (a bylo mu špatně a mně ho bylo líto), čas od času se objevila nějaké sestřička, popř. doktor či doktorka. Podívali se na něj, donesli mu něco k pití. Já jsem zatím vyplnila nějaké papíry a kontaktovala jsem Teise, který měl klíče od bytu, kde jsme měli strávit následující dny. Ten byl tak hodný, že mi ty klíče do nemocnice dovezl. A jak jsem zpětně zjistila, docela se projel, protože ta nemocnice rozhodně nebyla v centru. Kolem půlnoci nás pustili domů. Mně se ještě nějakým záhadným způsobem podařilo vykomunikovat, že nás taxikář na tu kouzelnou kartičku odvezl až před dům a že nic jsme mu neplatili. Pak jsme s Lubošem vylezli čtyři patra do bytu a nakonec jsme padli do postele a spali až do rána.

Luboš se následující den necítil o moc lépe. Byl strašně slabý, nemohl pořádně otevřít oči a motala se mu hlava, takže nakonec zůstal v posteli a skoro celý den prospal. Já jsem mezitím šla nakoupit, zajela jsem na nádraží pro naše věci (všechno, úplně všechno bylo v pořádku a nic nechybělo). Na cestu zpátky jsem si zavolala taxíka. Pánové z nádražím mi ty naše bágly pomohli naložit a já jsem si pak jenom dala kondiční cvičení alá 3x čtyři patra se zátěží. Zbytek dne jsem strávila na netu a hledala jsem nám bydlení. Neúspěšně.

Další den se Lubošovi udělalo o trochu líp, ale stejně byl hodně unavený a rozrušený. Udělala jsem si výlet k Lubošově bývalé bytné Britě. Vzala jsem mu tam nějak oblečení a kolo, Brita mě politovala a snažila se vymyslet, kde bychom mohli bydlet, protože u ní už to nešlo. Pak jsem jela zpátky. Cestou jsem pořádně zmokla. No, budu si na ten déšť muset zvyknout... Pak jsme s Luboškem poslouchali Cimrmany, odpočívali. Já jsem vařila vývar a v mezičase jsem obracela internet naruby a hledala, kde že teda budeme bydlet. Luboš si pak ze mě dělal trochu srandu a řekl mi: „A zítra chci vědět, kde bydlíme!“ a pak jsme šli spát.

Kodaně je krásná i za stmívání

Stěhování

Ode dneška (11.8.) bydlíme na pár dní u Mortena, ale začněme pěkně od začátku rozlučkou s Prahou. Nebo vlastně stěhováním z Nuslích, kde jsem poslední rok bydlela. Nebo vlastně tím, jak jsem potkala Luboše:

Pro ty, co o nejsou v obraze a neví, co dělám v Kodani. Přibližně před rokem jsem se v Jazz Docku seznámila s Lubošem. Spolužák ze střední Vítek nás představil. Luboš měl zrovna před odjezdem do Kodaně, kde měl absolvovat svůj roční Erasmus pobyt. Tak jsme se několik týdnů neviděli a pak mi najednou v říjnu přišla zpráva, že je Luboš v Praze a jestli se s ním nechci sejít. Tak jsme se sešli, dali se dohromady a začali tak náš několika měsíční vztah na dálku. Během té doby se Luboš rozhodl, že by v Kodani chtěl zůstat a studovat tam master program (pro úplnost: Luboš je saxofonista, www.lubossoukup.com, v Kodani bude studovat hudbu) Vzhledem k tom, že Luboš úspěšně složil přijímačky a oba jsme dodělali naše bakaláře, tak jsme se rozhodli, že se spolu do Kodaně odstěhujeme. On tam bude dál studovat, já tam budu pracovat :)

Na začátku července jsme mě odstěhovali z Nuslí do Želiva (nábytek, nádobí a část oblečení). Zbytek věcí jsme pobalili do kufrů a batohů a nachystali do Dánska. Pak jsme několik týdnů pendlovali mezi dvěma pražskými byty našich (Lubošových) známých, Chrudimí a Želivem, snažili jsme se sehnat bydlení v Kodani přes internet, zařizovali poslední drobnosti, loučili se se známými atd. atp. A pak nás jeden den přestalo bavit hledání bytu přes net (protože to očividně nikam nevedlo) a vzhledem k tomu, že nám jedni Lubošovi známí z Norska slíbili, že si na pár dní můžeme půjčit jejich byt v Kodani, tak jsme se rozhodli prostě odjet. A tady vlastně začíná to naše „dobrodrůžo“ :-)

Odjížděli jsme v pátek (5.8.) super brzo ráno a samozřejmě, že nás z čisté nostalgie nenapadlo nic lepšího, než si dát večer předtím jedno české točené. A protože s Lubošem moc neumíme chodit jen na jedno, tak jsme domů přišli v jednu ráno... Pak jsme rychle dobalili (já vlastně ani pořádně nevím, co jsem si do toho Dánska zabalila...) a pak jsme měli asi tři hodiny na spánek. Já jsem se každou hodinu budila, jak jsem z té cesty byla nervozní.

V 6:30 jsme se naložili na hlaváku do vlaku do Berlína. Zabrali jsme si kupé a snažili se spát až do Drážďan. Tam si k nám přisedl starší německý pár. Pán byl klasik. Jen co se rozjel vlak (cca 9 hod ráno), vytáhl z ruksaku lahváče a když na něj manželka zle mrkla, tak jí řekl: „No, co?! Mám žízeň!“ A před Berlínem z ruksaku vytáhl wurst.

V Berlíně jsme měli deset minut na přestup, což se dvěma krosnami, velkým kufrem, batohem, taškou s jídlem, taškou s polštáři a se saxofonem není úplně mnoho. Ale zvládli jsme to. Jediná nevýhoda toho dalšího vlaku bylo, že jsme si tam neměli kam pořádně sednout. Takže jsme nakonec měli krosny v jedné půlce vagonu a kufr v druhé. A aby to nebylo málo, tak jsme si po přejezdu z Německa do Dánska trajektem museli jít sednou do nově přistaveného vagonu. A taky jsme měli hodinu zpoždění. A prostě jsem z toho všeho přesouvaní byla už úplně na nervy. Nevěděla jsem, kde mám pořádně všechny věci (jestli je tam teda vůbec mám), v krku se mi začínal dělat knedlík (ono se to sice snadno říká: „No, co?! Odstěhuju se do Dánska, najdem byt a práci a bude!“, ovšem hůř se to v praxi provádí. A jde to vůbec takhle udělat v praxi?!) Když jsem jela do Německa, tak mi pak v letadlo taky bylo trochu ouzko, ale v Bonnu jsem měla co dělat. A za rok jsme se měla vrátit... No ale teď?! Musím, říct, že když jsem vystoupila na kodaňském nádraží, tak mi nebylo lehko... Spíše na opak. Bylo mi velmi, velmi těžko...

Momentka z cesty - někde mezi Berlínem a Kodaní