(ďábelský smích...)
10 hodin do odletu ;-)
středa 23. prosince 2009
pondělí 21. prosince 2009
pátek 18. prosince 2009
Snížek sněhobílý
:-)
No já vím, že teď poslední dobou nepíšu... Mě to teď tak nějak nebavííí... Já už nechci nic psát! Já už chci domůůůůů! :-)))
Ale tady je sumáž za poslední dny:
pondělí: velký smutek po odjezdu Hell a Vrátíka. Přednášky tak trochu poodpadaly, vlastně ze tří byla jenom jedna, tak jsem se vydala na obhlídku vánočních trhů do Kölnu. Trhy nic moc, ale na ulici jsem potkala lamu... živou!
úterý: sakra, co jsem dělala??? Odpol škola, ale zbytek dne... ??? A už to mám! Byla jsem v divadle! Konečně jsem si doplnila kulturní vzdělání a shlédla jsem svůj první balet: Labutí jezero. Pěkné! Předváděné ruským baletním souborem.... Ale upřímně, ještě že mi Petra M. řekla, o čem to má být. Jinak bych to asi tak úplně nepochopila ;-)
středa: Veselo na přednášce o Adenauerovi. Učitel onemocněl a nepřišel. A ti co měli přednášet referát uvízli ve vlaku kdesi mezi Kölnem a Bonnem. Večer deutschkurs a wichteln. To slovo na w je strašně milé a znamená nadělování dárků na tajnačku. V praxi na deutschkursu to vypadá tak, že si vylosujete něčí jméno a tomu dotyčnému koupíte maličkost. Zabalíte ji a hodíte do velkého černého pytle, tak aby nikdo nevěděl, co je od koho. Dostala jsem čokoládu a byla jsem naprosto spokojená. hihi. Po kurzu následovala další návštěva vánočních trhů. Musím se přiznat, že jsem propadla kouzlu německých vánočních trhů a setkávání se u stánků se svařákem... Tentokráte to bylo s Héloïse, Thomasem (ten z narozeninové párty) a s jeho kamarády. Vesměs veselá záležitost.
čtvrtek: nejvtipnější den z celého týdne, řekla bych. Poprvé v Bonnu sněžilo! Dopol škola. Oooops, zapsala jsem se na svou první zk. Trocha cvičení na zasněženém parkovišti. Pak jsem byla kreativní a vyráběla jsem andělská křídla a balila dárek pro naší učitelku na deutschkursu. No nám s Radkem přišlo tak trochu líto, že ona ten předchozí den nic nedostala. Tak jsme se domluvili, že koupíme bonboniéru a že ji okázalým způsobem darujeme. Výsledek byl trošku surreálný a ležel někde mezi Mikulášem, andělem, Santa Clausem a Dědou Mrázem... A pozdě v noci jsem rozkoukala jeden z indických bollywoodských filmů. Skončila jsem po 90 minutách (a to jsem byla teprv v půlce!)... A nevěřím, že ty filmy Helena shlédne najadou. OMG! Tři hodiny a pět minut ?!
pátek: Ve směs nicnedělání... trocha četby textů do školy, vaření, cvičení, plavání... A v Bonnu tak krásně sněží! Večer jsem dokoukala zbytek filmu. Och, tolik romantiky! Kam se hrabou americké slaďáky! ;-)
zítra: jdeme s Pauline na průzkum dalšího muzea...
Hihi, už jenom 5 dní!
Sněží!
Výroba andělských perutí a balení dárku. btw. co říkáte na Wichteln-mužíčky ;-)
Radek :-)
Okřídlená... ;-)
No já vím, že teď poslední dobou nepíšu... Mě to teď tak nějak nebavííí... Já už nechci nic psát! Já už chci domůůůůů! :-)))
Ale tady je sumáž za poslední dny:
pondělí: velký smutek po odjezdu Hell a Vrátíka. Přednášky tak trochu poodpadaly, vlastně ze tří byla jenom jedna, tak jsem se vydala na obhlídku vánočních trhů do Kölnu. Trhy nic moc, ale na ulici jsem potkala lamu... živou!
úterý: sakra, co jsem dělala??? Odpol škola, ale zbytek dne... ??? A už to mám! Byla jsem v divadle! Konečně jsem si doplnila kulturní vzdělání a shlédla jsem svůj první balet: Labutí jezero. Pěkné! Předváděné ruským baletním souborem.... Ale upřímně, ještě že mi Petra M. řekla, o čem to má být. Jinak bych to asi tak úplně nepochopila ;-)
středa: Veselo na přednášce o Adenauerovi. Učitel onemocněl a nepřišel. A ti co měli přednášet referát uvízli ve vlaku kdesi mezi Kölnem a Bonnem. Večer deutschkurs a wichteln. To slovo na w je strašně milé a znamená nadělování dárků na tajnačku. V praxi na deutschkursu to vypadá tak, že si vylosujete něčí jméno a tomu dotyčnému koupíte maličkost. Zabalíte ji a hodíte do velkého černého pytle, tak aby nikdo nevěděl, co je od koho. Dostala jsem čokoládu a byla jsem naprosto spokojená. hihi. Po kurzu následovala další návštěva vánočních trhů. Musím se přiznat, že jsem propadla kouzlu německých vánočních trhů a setkávání se u stánků se svařákem... Tentokráte to bylo s Héloïse, Thomasem (ten z narozeninové párty) a s jeho kamarády. Vesměs veselá záležitost.
čtvrtek: nejvtipnější den z celého týdne, řekla bych. Poprvé v Bonnu sněžilo! Dopol škola. Oooops, zapsala jsem se na svou první zk. Trocha cvičení na zasněženém parkovišti. Pak jsem byla kreativní a vyráběla jsem andělská křídla a balila dárek pro naší učitelku na deutschkursu. No nám s Radkem přišlo tak trochu líto, že ona ten předchozí den nic nedostala. Tak jsme se domluvili, že koupíme bonboniéru a že ji okázalým způsobem darujeme. Výsledek byl trošku surreálný a ležel někde mezi Mikulášem, andělem, Santa Clausem a Dědou Mrázem... A pozdě v noci jsem rozkoukala jeden z indických bollywoodských filmů. Skončila jsem po 90 minutách (a to jsem byla teprv v půlce!)... A nevěřím, že ty filmy Helena shlédne najadou. OMG! Tři hodiny a pět minut ?!
pátek: Ve směs nicnedělání... trocha četby textů do školy, vaření, cvičení, plavání... A v Bonnu tak krásně sněží! Večer jsem dokoukala zbytek filmu. Och, tolik romantiky! Kam se hrabou americké slaďáky! ;-)
zítra: jdeme s Pauline na průzkum dalšího muzea...
Hihi, už jenom 5 dní!
Sněží!
Výroba andělských perutí a balení dárku. btw. co říkáte na Wichteln-mužíčky ;-)
Radek :-)
Okřídlená... ;-)
 |
| Zdroj Bonn 2009 II |
neděle 13. prosince 2009
Roztokošný víkend
V pátek jsem jela (jak bylo domluveno) vyzvednou Vrátíka na letiště. Po půl hodině běhání sem a tam se mi konečně podařilo najít ten správný terminál s příletama. Vráťovi jsem pak rovnou skočila kolem krku. Sakra mi jsme se neviděli snad o té doby, co začal pracovat v Ostravě! A pak následovalo překvapení týdne, měsíce a možná i celého roku. Protože pak se odkudsi z útrob letištní haly vynořila i Hell! Upřímně, kdyby Vráťa přijel s žirafou a zebrou, tak mě to snad překvapí míň! Ta pacholata mi tajila celý jeden měsíc, že má Hell letenku!!! :-D
Víkend byl jinak naprosto báječný! Byl sestavený z čerstvých houstiček, starých hitovek z youTube, z piva, glühweinu a wurstu, z vánočních trhů, jízdy na kolotoči a procházky křížovou chodbou, z irish pubu, ze zlatých, stříbrných a růžových prasátek, z rybiček a z mých několika erasmus-kamarádů... :-)
Už se těším do Čech!
Takhle jednou v Bonnu...
Křížová chodba v Münsteru - ráj ve středu města
Pohlednice z vánočních trhů
Catwoman meets Supergirl (sleva, no... ;-)
Více fotek TADY :-)
Enjoy! A já si jdu zalézt s knihou do postele! juch!
Víkend byl jinak naprosto báječný! Byl sestavený z čerstvých houstiček, starých hitovek z youTube, z piva, glühweinu a wurstu, z vánočních trhů, jízdy na kolotoči a procházky křížovou chodbou, z irish pubu, ze zlatých, stříbrných a růžových prasátek, z rybiček a z mých několika erasmus-kamarádů... :-)
Už se těším do Čech!
Takhle jednou v Bonnu...
Křížová chodba v Münsteru - ráj ve středu města
Pohlednice z vánočních trhů
Catwoman meets Supergirl (sleva, no... ;-)
Více fotek TADY :-)
Enjoy! A já si jdu zalézt s knihou do postele! juch!
čtvrtek 10. prosince 2009
Prezentace studia v ČR.
Už je zase dobře. V úterý to bylo trošku horší. Njn, poslední den před tím, než jsem měla odevzdat tu recenzi... Ještě jsem se tam pokoušela dopsat závěr dle Kevinových rad, ale stejně jsem měla sto chutí to všechno zmačkat (obrazně - s laptopem to tak lehce nejde) a vyhodit do koše... Večer jsem si ještě udělala malou přípravu na středeční prezentaci, tzn. že jsem si vedle osnovy toho, co budu říkat, dopsala věty typu: „Uklidni se.“ „Mluvíš úplně skvěle!“ „Není kam spěchat, zpomal.“ apod. :-)
Ve středu ráno jsem konečně (!) odevzdala recenzi. Pak jsem do čtyř (do té prezentace) měla čas. Prošla jsem si ještě několikrát to, co jsem měla v plánu odříkat. Do konce jsem se dostala do fáze, kdy jsem nabyla přesvědčení, že to zvládnu a když tak trochu zaimprovizuju. Budu přece mluvit o Čechách! (a abych se opravdu uklidnila, tak si šla i zacvičit).
Když jsem dojela na místo, tak jsem zjistila, že jsme tam na prezentování tři. Což je rozhodně lepší než jedna. Pak jsem teda trochu neradostně zjistila, že ti dva zbývající nejsou zahraniční studenti, ale Němci. Jeden studoval v Polsku a ten druhý v Turecku. Každopádně celý můj příběh končí tím, že nepřišel ani jeden Němec, který byl měl zájem o studiu směrem na východ od Berlína. :-D (což vlastně není zas až tak překvapující) Takže ve výsledku jsem nic neprezentovala. hihi :-) (lhala bych, kdybych řekla, že mě to áááále tak stráááášně mrzí... ;-)
A poučení pro příště (Zuzanka už ho zná): Nebojme se hrdinně postavit problému. Třeba se nás zalekne a uteče! ;-)
Ve středu ráno jsem konečně (!) odevzdala recenzi. Pak jsem do čtyř (do té prezentace) měla čas. Prošla jsem si ještě několikrát to, co jsem měla v plánu odříkat. Do konce jsem se dostala do fáze, kdy jsem nabyla přesvědčení, že to zvládnu a když tak trochu zaimprovizuju. Budu přece mluvit o Čechách! (a abych se opravdu uklidnila, tak si šla i zacvičit).
Když jsem dojela na místo, tak jsem zjistila, že jsme tam na prezentování tři. Což je rozhodně lepší než jedna. Pak jsem teda trochu neradostně zjistila, že ti dva zbývající nejsou zahraniční studenti, ale Němci. Jeden studoval v Polsku a ten druhý v Turecku. Každopádně celý můj příběh končí tím, že nepřišel ani jeden Němec, který byl měl zájem o studiu směrem na východ od Berlína. :-D (což vlastně není zas až tak překvapující) Takže ve výsledku jsem nic neprezentovala. hihi :-) (lhala bych, kdybych řekla, že mě to áááále tak stráááášně mrzí... ;-)
A poučení pro příště (Zuzanka už ho zná): Nebojme se hrdinně postavit problému. Třeba se nás zalekne a uteče! ;-)
pondělí 7. prosince 2009
Tai Chi (ale to jiné)
Ano, ale tai chi je jen z událostí dne...
Ráno jsem začala tutoriem s Kevinem. Chlapec mi vrátil opravenou recenzi, kterou jsem mu v pátek poslala. Já bych to radši moc nekomentovala... No, aspoň je to teď už německy... … … A pak mi alespoň budiž přičteno k dobru, že jsem se asi pochopila, co chtěla autor touto knihou říct (což je u recenze to klíčové), protože osnovu mého textu Kevin zachoval... Ještě prý dopsat trochu více svého mínění o knize (pravda, u recenze by to chtělo...). A pak jsem trochu nepochopila, že tam mám připsat něco o Spiegel aféře a o tom, jak se k ní autor staví (Kevin se mi snažil trochu napovědět). A to je tak trošku problém, to s tou aférou. Autor se k ní nestaví skoro nijak, respektive ji přehlíží jako krajinu a moc o ní nepíše (Napadlo by vás, že když o tom autor nepíše, tak to taky může být důležité? No, mě to právě moc nenapadlo. Sice už mám za sebou zkoušku z Dějin německy mluvících zemí a pojem Spiegel aféra mi není zas až tak neznámý, ale sakra jak mám vědět, jak tenhle skandál reflektovala tehdejší německá společnost? Že byl (zřejmě) zásadní pro Adenauerovu kariéru kancléře? A proč je tak zajímavý, že o tom autor nepíše?!). No, radši popojedem...
Pak jsem zašla na Blízkovýchodní konflikt. Klasika. Je to strašně zajímavá přednáška, jenom z ní pokaždé odcházím taková skleslá... No, moc mi nedělá dobře se učit o aktuálním konfliktu. Dneska jsem viděla několik propagandistických videí (jedno které strany)... něco v duchu dětí v baretech a se samopalama v rukách, ženských zahalených v burkách se samopalama v rukách a přísahajících pomstu, ostnatých drátů, pak několika mrtvol... Myslím, že ten konflikt je naprosto neřešitelný...
Pak jsem si odbyla nejtrapnější část dne, páč jsem prezentovala svoji řeč, kterou jsem včera sepsala. Obsah dobrý, provedení špatný. I přes všechna moje nejlepší předsevzetí, že budu silná, jsem se při přednesu, a to i navzdory tomu, že moje řeč byla fakt dobrá, že jsem si to několikrát pročetla, že mi Maria opravila všechny chyby, klepala jako ratlík. (Oh ne, pravda! Ratlík se klepe trochu míň). Radši už to taky nebudu dál rozebírat. Aspoň, že už to mám za sebou.
Pak jsem se vrátila na kolej. Tam na mě v kuchyni čekal liebesbrief od hospodářky o tom, jakej máme v kuchyni bordel. No, mám no... Ale v neděli v pět hodin odpoledne tam nebyl, to jsem celou kuchyň uklidila! Zajímavé, co se přes noc urodí, že?! Aspoň, že výtky k mému pokoji nebyly žádné. Maminka by ze mě zajisté měla radost ;-)
Večer sraz s Markusem (Ten, co cvičil tai chi)... Ano, už jsme se dostali až sem. Takže večer sraz s Markusem... (vsuvka: kam jsem dala svoji ostražitost?! A proč jsem zapomněla na důvody, proč jsem přestala hledat tai chi školy v Bonnu? A proč jsem ignorovala vzpomínky na kurzy jógy organizované Karlovkou a vedené ryzími nadšenci?) Takže ještě jednou: Večer sraz s Markusem... Kašlu na to. Rovnou k věci. No prostě pointa mého příběhu spočívá v tom, že to opravdu nebyl úplně nejlepší nápad vyrazit na tai chi kurz organizovaný naší uni. Kromě všech věcí, které jsem měla udělat před tím, než jsem tam šla, jako si třeba pořádně přečíst info na webovkách, tak jsem se v první řadě vůbec neměla těšit (vždycky, když se moc těším, tak to nedopadne) a hned v druhé řadě jsem měla poslechnout svou intuici, protože kdybych měla pocit, že ten kurz bude dobrej, tak jsem tam začala chodit hned na začátku semestru.
První zádrhel spočívá v tom, že pán cvičí Chen (tzn. že úplně něco jinýho). Blablabla nějaký úvod našeho setkání. Pak to nemilé zjištění pro mě a pro Markuse. Pak nemilé zjištění pro toho pána, když jsem řekla, že se od něj nechci učit. Markus se takticky tvářil, že možná ;-) Pak to trošku o mezi mnou a pánem zaskřípalo. Pak kompromis, protože mě vážně zajímalo, jak cvičí. A když už jsem tady... (teď přeskakuju takový ty věci jako: „Á, vy cvičíte Yang. To jsem dělal dřív, teď už ne. Teď si to střihnu jednou za čas, abych to úplně nezapomněl“ ???)
A teď vám popíšu, co se všechno dá stihnout za hodinu a čtvrt: (některých částí se aktivně účastním)
1)Hromadný pozdrav
2)Rozcvička: trošku zakroutit zápěstím, trošku se zhoupnout v bocích, pak v pánvi, uvolnit ramena, kolena, protáhnout nohy (to by šlo)
3)Pak začínáme s prvním chen pohybem. Něco jako mraky, akorát že tak nějak úplně jinak. Přijde mi to strašně srandovní. Ale přemýšlím, jestli tohle budu moc vůbec někdy vyprávět sifu... No, radši ne... ;-) Zpět k mému prvnímu chen pohybu. Snažím se, ale myslím, že to musí vypadat úplně příšerně.
4)Pak takový ten postoj s podsazenou pánví a s rukama před sebou. Trvá to max tři minuty. Co?! Všichni kolem mě se klepou, já se ani nestačím zpotit... (Jo, ještě pro kompletní informaci: studenti jsou tři → slečna, mladík, stařík (hm... s tím staříkem jsem to přehnala, prostě postarší pán)
5)Pauzička na pití
6)Pak následuje moje performance. V rámci kompromisu jsem slíbila, že předvedu, co cvičím já. Nekomentovala bych to (radši moc)... příliš mnoho veřejných vystoupení během jednoho dne. Ale vzhledem k tomu, že při tom nemusím mluvit německy, tak se klepu trochu méně než odpoledne. Ale i přesto se klepu...
7)Pak cvičeni formy. Jedenkrát. S Markusem se neučastníme. Pozoruju pána. Teda já tomuhle stylu moc nerozumí, ale postoj vypadá docela stabilně, uvolněně... Jediný, co se mi nelíbí, jsou ty sešmajdaný boty...
8)Studenti cvičí kus sestavy sami, pán si s námi (hlavně Markusem) povídá.
9)Posledních 10 minut do konce hodiny. Šupšupšup, ať ještě rychle stihneme pushing hands (tlačící ruce). To jsem nedělala … měsíce (mě-sí-ce. Ježiš, to fakt zní hrozně!) Začínáme těma, který znám, a pak následujou takový nějaký jiný... snažím se... aspoň trochu, když už tady jsem...
10)Pak už je konec. Hromadný pozdrav.
Myslím, že pánovi je jasný, že už se neuvidíme. Dostane se mi ještě několik rad. Jj, já vím kolena, lokty dolů. Pořád ty samý chyby. Ale díky za připomenutí!
Cesta lesem na zastávku a vyhlídka 50 minut v buse. Jedu skoro z konečný na konečnou. Ale aspoň nemusím přesedat. Markus mě opouští po osmi minutách. Se někdo má... Myšlenky na Haštalskou... Návrat na kolej opravdu pozdní. Posílám prezentaci o studiu v ČR koordinátorovi. (Představa mého dalšího veřejného vystoupení mě upřímně děsí). Taky bych měla dopsat tu recenzi. Ale fakt na to nemám sil... Proto vlastně vzniká tenhle dlouhý záznam. Protože mám pocit, že nemám síly na nic. Z nedovřeného šuplíku na mě vyskočilo to depresivní, tak snad se to podaří přikolíčkovat tady na blog. Stejně si myslím, že by každý měl mít právo jednou za tři měsíce zaspat jeden den. Vlastně to dneska mohl být tak nádherný den, kdybych se ráno nenamáhala vstát z postele ;-)
Ach, každý růžový sad má svoje trny...
Ráno jsem začala tutoriem s Kevinem. Chlapec mi vrátil opravenou recenzi, kterou jsem mu v pátek poslala. Já bych to radši moc nekomentovala... No, aspoň je to teď už německy... … … A pak mi alespoň budiž přičteno k dobru, že jsem se asi pochopila, co chtěla autor touto knihou říct (což je u recenze to klíčové), protože osnovu mého textu Kevin zachoval... Ještě prý dopsat trochu více svého mínění o knize (pravda, u recenze by to chtělo...). A pak jsem trochu nepochopila, že tam mám připsat něco o Spiegel aféře a o tom, jak se k ní autor staví (Kevin se mi snažil trochu napovědět). A to je tak trošku problém, to s tou aférou. Autor se k ní nestaví skoro nijak, respektive ji přehlíží jako krajinu a moc o ní nepíše (Napadlo by vás, že když o tom autor nepíše, tak to taky může být důležité? No, mě to právě moc nenapadlo. Sice už mám za sebou zkoušku z Dějin německy mluvících zemí a pojem Spiegel aféra mi není zas až tak neznámý, ale sakra jak mám vědět, jak tenhle skandál reflektovala tehdejší německá společnost? Že byl (zřejmě) zásadní pro Adenauerovu kariéru kancléře? A proč je tak zajímavý, že o tom autor nepíše?!). No, radši popojedem...
Pak jsem zašla na Blízkovýchodní konflikt. Klasika. Je to strašně zajímavá přednáška, jenom z ní pokaždé odcházím taková skleslá... No, moc mi nedělá dobře se učit o aktuálním konfliktu. Dneska jsem viděla několik propagandistických videí (jedno které strany)... něco v duchu dětí v baretech a se samopalama v rukách, ženských zahalených v burkách se samopalama v rukách a přísahajících pomstu, ostnatých drátů, pak několika mrtvol... Myslím, že ten konflikt je naprosto neřešitelný...
Pak jsem si odbyla nejtrapnější část dne, páč jsem prezentovala svoji řeč, kterou jsem včera sepsala. Obsah dobrý, provedení špatný. I přes všechna moje nejlepší předsevzetí, že budu silná, jsem se při přednesu, a to i navzdory tomu, že moje řeč byla fakt dobrá, že jsem si to několikrát pročetla, že mi Maria opravila všechny chyby, klepala jako ratlík. (Oh ne, pravda! Ratlík se klepe trochu míň). Radši už to taky nebudu dál rozebírat. Aspoň, že už to mám za sebou.
Pak jsem se vrátila na kolej. Tam na mě v kuchyni čekal liebesbrief od hospodářky o tom, jakej máme v kuchyni bordel. No, mám no... Ale v neděli v pět hodin odpoledne tam nebyl, to jsem celou kuchyň uklidila! Zajímavé, co se přes noc urodí, že?! Aspoň, že výtky k mému pokoji nebyly žádné. Maminka by ze mě zajisté měla radost ;-)
Večer sraz s Markusem (Ten, co cvičil tai chi)... Ano, už jsme se dostali až sem. Takže večer sraz s Markusem... (vsuvka: kam jsem dala svoji ostražitost?! A proč jsem zapomněla na důvody, proč jsem přestala hledat tai chi školy v Bonnu? A proč jsem ignorovala vzpomínky na kurzy jógy organizované Karlovkou a vedené ryzími nadšenci?) Takže ještě jednou: Večer sraz s Markusem... Kašlu na to. Rovnou k věci. No prostě pointa mého příběhu spočívá v tom, že to opravdu nebyl úplně nejlepší nápad vyrazit na tai chi kurz organizovaný naší uni. Kromě všech věcí, které jsem měla udělat před tím, než jsem tam šla, jako si třeba pořádně přečíst info na webovkách, tak jsem se v první řadě vůbec neměla těšit (vždycky, když se moc těším, tak to nedopadne) a hned v druhé řadě jsem měla poslechnout svou intuici, protože kdybych měla pocit, že ten kurz bude dobrej, tak jsem tam začala chodit hned na začátku semestru.
První zádrhel spočívá v tom, že pán cvičí Chen (tzn. že úplně něco jinýho). Blablabla nějaký úvod našeho setkání. Pak to nemilé zjištění pro mě a pro Markuse. Pak nemilé zjištění pro toho pána, když jsem řekla, že se od něj nechci učit. Markus se takticky tvářil, že možná ;-) Pak to trošku o mezi mnou a pánem zaskřípalo. Pak kompromis, protože mě vážně zajímalo, jak cvičí. A když už jsem tady... (teď přeskakuju takový ty věci jako: „Á, vy cvičíte Yang. To jsem dělal dřív, teď už ne. Teď si to střihnu jednou za čas, abych to úplně nezapomněl“ ???)
A teď vám popíšu, co se všechno dá stihnout za hodinu a čtvrt: (některých částí se aktivně účastním)
1)Hromadný pozdrav
2)Rozcvička: trošku zakroutit zápěstím, trošku se zhoupnout v bocích, pak v pánvi, uvolnit ramena, kolena, protáhnout nohy (to by šlo)
3)Pak začínáme s prvním chen pohybem. Něco jako mraky, akorát že tak nějak úplně jinak. Přijde mi to strašně srandovní. Ale přemýšlím, jestli tohle budu moc vůbec někdy vyprávět sifu... No, radši ne... ;-) Zpět k mému prvnímu chen pohybu. Snažím se, ale myslím, že to musí vypadat úplně příšerně.
4)Pak takový ten postoj s podsazenou pánví a s rukama před sebou. Trvá to max tři minuty. Co?! Všichni kolem mě se klepou, já se ani nestačím zpotit... (Jo, ještě pro kompletní informaci: studenti jsou tři → slečna, mladík, stařík (hm... s tím staříkem jsem to přehnala, prostě postarší pán)
5)Pauzička na pití
6)Pak následuje moje performance. V rámci kompromisu jsem slíbila, že předvedu, co cvičím já. Nekomentovala bych to (radši moc)... příliš mnoho veřejných vystoupení během jednoho dne. Ale vzhledem k tomu, že při tom nemusím mluvit německy, tak se klepu trochu méně než odpoledne. Ale i přesto se klepu...
7)Pak cvičeni formy. Jedenkrát. S Markusem se neučastníme. Pozoruju pána. Teda já tomuhle stylu moc nerozumí, ale postoj vypadá docela stabilně, uvolněně... Jediný, co se mi nelíbí, jsou ty sešmajdaný boty...
8)Studenti cvičí kus sestavy sami, pán si s námi (hlavně Markusem) povídá.
9)Posledních 10 minut do konce hodiny. Šupšupšup, ať ještě rychle stihneme pushing hands (tlačící ruce). To jsem nedělala … měsíce (mě-sí-ce. Ježiš, to fakt zní hrozně!) Začínáme těma, který znám, a pak následujou takový nějaký jiný... snažím se... aspoň trochu, když už tady jsem...
10)Pak už je konec. Hromadný pozdrav.
Myslím, že pánovi je jasný, že už se neuvidíme. Dostane se mi ještě několik rad. Jj, já vím kolena, lokty dolů. Pořád ty samý chyby. Ale díky za připomenutí!
Cesta lesem na zastávku a vyhlídka 50 minut v buse. Jedu skoro z konečný na konečnou. Ale aspoň nemusím přesedat. Markus mě opouští po osmi minutách. Se někdo má... Myšlenky na Haštalskou... Návrat na kolej opravdu pozdní. Posílám prezentaci o studiu v ČR koordinátorovi. (Představa mého dalšího veřejného vystoupení mě upřímně děsí). Taky bych měla dopsat tu recenzi. Ale fakt na to nemám sil... Proto vlastně vzniká tenhle dlouhý záznam. Protože mám pocit, že nemám síly na nic. Z nedovřeného šuplíku na mě vyskočilo to depresivní, tak snad se to podaří přikolíčkovat tady na blog. Stejně si myslím, že by každý měl mít právo jednou za tři měsíce zaspat jeden den. Vlastně to dneska mohl být tak nádherný den, kdybych se ráno nenamáhala vstát z postele ;-)
Ach, každý růžový sad má svoje trny...
neděle 6. prosince 2009
Sie ist aber fleißig!
Nevím, proč ale vážně jsem nejpilnější vždycky v neděli ;-)
Dopol jsem napsala svou řeč na zítřejší seminář (to je ten, kde si hrajeme na Evropský parlament). Jsem naprosto přesvědčená, že bych svou řečí coby Vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečností politiku přemluvila všechny státy EU, aby se konečně angažovaly při vytváření společné evropské armády. Aneb je plná naléhavých diplomatických klišé! ;-)
Pak jsem si šla zacvičit (na dlouho), pak jsem uklízela (dlouho). A dokonce jsem se obětovala a uklidila jsem i kuchyň. A taky jsem tam tak trochu umyla okno. Zítra by totiž u nás na koleji (jestli jsem to dobře pochopila) měla propuknout velká kontrola pořádku... Radši se ani neptám, co to je. Už se tady v Německu nedivím skoro ničemu... A pak v podvečer ještě příprava dalších věcí do školy.
Jinak ještě jsem se nezmínila o dalším setkání třetího druhu. Moje spolužačka, která se mnou hraje Mr. GASP (= Vysoký představitel pro blablabal...), mluví slovensky. První setkání bylo strašně vtipné, protože já jsem z našeho rozhovoru zpočátku moc nestíhala. Po tom, co jsem se ujistily, že jsme skutečně spolu ve skupince, padla věta: „Ty si zo Česka?“ Já jsem rozuměla, odpověděla jsem česky, akorát mi něco přišlo divnýho, ale nebyla jsem schopná identifikovat co. Až došlo mi to, až když Maria řekla, že žila tři roky na Slovensku. No jasně! Ona na mě nemluví německy! Vážně to bylo trochu šokující, protože od Němce normálně nečekáte, že umí mluvit česky, potažmo slovensky ;-)
Maria je totálně roztomilá. Snaží se mnou mluvit slovensky a je to strašně milé :-) A hlavě její slovenština je vážně hodně dobrá! Její otec prý pracoval v Bratislavě na německé ambasádě a ona tam normálně chodila na gympl.
Dopol jsem napsala svou řeč na zítřejší seminář (to je ten, kde si hrajeme na Evropský parlament). Jsem naprosto přesvědčená, že bych svou řečí coby Vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečností politiku přemluvila všechny státy EU, aby se konečně angažovaly při vytváření společné evropské armády. Aneb je plná naléhavých diplomatických klišé! ;-)
Pak jsem si šla zacvičit (na dlouho), pak jsem uklízela (dlouho). A dokonce jsem se obětovala a uklidila jsem i kuchyň. A taky jsem tam tak trochu umyla okno. Zítra by totiž u nás na koleji (jestli jsem to dobře pochopila) měla propuknout velká kontrola pořádku... Radši se ani neptám, co to je. Už se tady v Německu nedivím skoro ničemu... A pak v podvečer ještě příprava dalších věcí do školy.
Jinak ještě jsem se nezmínila o dalším setkání třetího druhu. Moje spolužačka, která se mnou hraje Mr. GASP (= Vysoký představitel pro blablabal...), mluví slovensky. První setkání bylo strašně vtipné, protože já jsem z našeho rozhovoru zpočátku moc nestíhala. Po tom, co jsem se ujistily, že jsme skutečně spolu ve skupince, padla věta: „Ty si zo Česka?“ Já jsem rozuměla, odpověděla jsem česky, akorát mi něco přišlo divnýho, ale nebyla jsem schopná identifikovat co. Až došlo mi to, až když Maria řekla, že žila tři roky na Slovensku. No jasně! Ona na mě nemluví německy! Vážně to bylo trochu šokující, protože od Němce normálně nečekáte, že umí mluvit česky, potažmo slovensky ;-)
Maria je totálně roztomilá. Snaží se mnou mluvit slovensky a je to strašně milé :-) A hlavě její slovenština je vážně hodně dobrá! Její otec prý pracoval v Bratislavě na německé ambasádě a ona tam normálně chodila na gympl.
sobota 5. prosince 2009
Heidelberg
Proloupla jsem oko v šest hodin ráno. Dneska není moc času na převalování se v posteli. Výlet na obzoru. Hurááá! Rychlá snídaně, teple se obléknout... a deštník! To tak většinou bývá, že leje jako z konve, když se jede na výlet, že?
Svůj obligátní spánkový deficit dospávám v buse. Cesta do Heidelbergu trvá cca 3 hodiny, což je tak akorát. Autobus staví na nějakém malém parkovišti hned na břehu Neckaru. Je zima! Je strašná zima! Asi jako v Čechách. Nechci se moc chlubit, ale na to, že už začal prosinec, tak v Bonnu máme teplotně takový pěkný začátek listopadu. (muheheee)
Od půl dvanácté do půl druhé je naplánována prohlídka města s průvodcem. Paní je docela milá, sice na začátku říká něco o tom, že bude mluvit pomalu, abychom jí všichni rozuměli, ale po prvních třech větách na to zapomíná... Průvodcovská klasika;-)
Začínáme na parkovišti, pak se chvilku potulujeme na kraji centra města. Nad námi se tyčí ona proslavená zřícenina heidelbergského zámku. Průvodkyně vypráví něco o tom, že město bylo během třicetileté války zničeno Francouzi a znovu bylo vystaveno v osmnáctém století, proto si nezachovalo svou středověkou tvář. Zámek (z architektonického pohledu vlastně hrad) třicetiletou válku přežil téměř bez úhony. Až později v jedné z jeho částí propukl požár. A oheň hořel, hořel a hořel po tři dlouhé dny. A všichni věděli, že jakmile zámek přijde o střechu, tak se z něj stane ruina, protože to nikdo opravovat nebude... A tak se skutečně stalo...
Architektura města je taková idylická, bez zbytečných výstředností. V centru tvoří největší část domy z osmnáctého století, sem tam se mezi ně sice připleta devatenácté nebo jiné, ale to spíš jenom výjimečně. Budovy jsou dvojího druhu. Buď na první pohled luxusní měšťanské vily a nebo uzounké, malinké dělnické domy. Vážně maličkaté! (vsuvka: navštívili jsme rodný dům Fridricha Eberta, tj. první prezident Výmarské republiky. Byla jsem vyšší než futra mezi ložnicí a kuchyní. Uznejte, takový věci se nestávaj denně ;-)
Pak jsme se taky byly ohřát ve dvou kostelích: protestantském a katolickém. Atmosféra, jak už to tak bývá, naprosto nesrovnatelná. Nevím, který je hezčí... Pak jsme se taky trochu prošly po Starém mostě. Zima, zima a ke všemu fouká! Mám pocit, že už je ze mě chodící rampouch. A tím prohlídka končí.
Míříme na oběd do místní menzy. A pak jdeme s Héloïse na kafe. Hmmm, nevím, jak to děláme, ale podařilo se nám najít dvě místa v jedné kavárně s neopakovatelnou atmosférou počátku dvacátého století! Jsme obě tak trochu lemřičky, jsme rády, že sedíme v teple, a tak zamítáme výpravu nahoru na zříceninu. (Ani vlastně nevím, jestli se tam někdo vypravil...) Pak se vydáváme na průzkum místních vánočních trhů. Kýč, jak už to bývá. Ale aspoň tu mají horký kaštany. Pak se Héloïse objevujeme ale super kýč! Kamenný obchod, kde prodávají jenom vánoční dekorace a podobný cerepetičky. Jsme z toho úúúplně paf. A pak jsme taky paf z těch cen. Ale honem zpátky na trh. Potkáváme živé oslíky, stánek, kde prodávají perníková srdíčka a pak další a další spoustu stánků, které jsou zajisté k nalezení i na Staromáku. A pak už jen cesta zpět do Bonnu...
Marně přemýšlím o tom, proč jsem si myslela, že Heidelberg je jedno z nejkrásnějších měst v Německu. (Hölderlinův vliv?) Možná, že jsem si jenom vybrala špatnou roční dobu. Cesta filozofů na jaře, v létě nebo na podzim zajisté vypadá líp než teď v zimě. Asi sem budu muset zajet ještě jednou a pochopit... i Goethe se tu prý zamiloval...
Heidelberg v pěti obrazech...
Zbytek na: Heidelberg
Svůj obligátní spánkový deficit dospávám v buse. Cesta do Heidelbergu trvá cca 3 hodiny, což je tak akorát. Autobus staví na nějakém malém parkovišti hned na břehu Neckaru. Je zima! Je strašná zima! Asi jako v Čechách. Nechci se moc chlubit, ale na to, že už začal prosinec, tak v Bonnu máme teplotně takový pěkný začátek listopadu. (muheheee)
Od půl dvanácté do půl druhé je naplánována prohlídka města s průvodcem. Paní je docela milá, sice na začátku říká něco o tom, že bude mluvit pomalu, abychom jí všichni rozuměli, ale po prvních třech větách na to zapomíná... Průvodcovská klasika;-)
Začínáme na parkovišti, pak se chvilku potulujeme na kraji centra města. Nad námi se tyčí ona proslavená zřícenina heidelbergského zámku. Průvodkyně vypráví něco o tom, že město bylo během třicetileté války zničeno Francouzi a znovu bylo vystaveno v osmnáctém století, proto si nezachovalo svou středověkou tvář. Zámek (z architektonického pohledu vlastně hrad) třicetiletou válku přežil téměř bez úhony. Až později v jedné z jeho částí propukl požár. A oheň hořel, hořel a hořel po tři dlouhé dny. A všichni věděli, že jakmile zámek přijde o střechu, tak se z něj stane ruina, protože to nikdo opravovat nebude... A tak se skutečně stalo...
Architektura města je taková idylická, bez zbytečných výstředností. V centru tvoří největší část domy z osmnáctého století, sem tam se mezi ně sice připleta devatenácté nebo jiné, ale to spíš jenom výjimečně. Budovy jsou dvojího druhu. Buď na první pohled luxusní měšťanské vily a nebo uzounké, malinké dělnické domy. Vážně maličkaté! (vsuvka: navštívili jsme rodný dům Fridricha Eberta, tj. první prezident Výmarské republiky. Byla jsem vyšší než futra mezi ložnicí a kuchyní. Uznejte, takový věci se nestávaj denně ;-)
Pak jsme se taky byly ohřát ve dvou kostelích: protestantském a katolickém. Atmosféra, jak už to tak bývá, naprosto nesrovnatelná. Nevím, který je hezčí... Pak jsme se taky trochu prošly po Starém mostě. Zima, zima a ke všemu fouká! Mám pocit, že už je ze mě chodící rampouch. A tím prohlídka končí.
Míříme na oběd do místní menzy. A pak jdeme s Héloïse na kafe. Hmmm, nevím, jak to děláme, ale podařilo se nám najít dvě místa v jedné kavárně s neopakovatelnou atmosférou počátku dvacátého století! Jsme obě tak trochu lemřičky, jsme rády, že sedíme v teple, a tak zamítáme výpravu nahoru na zříceninu. (Ani vlastně nevím, jestli se tam někdo vypravil...) Pak se vydáváme na průzkum místních vánočních trhů. Kýč, jak už to bývá. Ale aspoň tu mají horký kaštany. Pak se Héloïse objevujeme ale super kýč! Kamenný obchod, kde prodávají jenom vánoční dekorace a podobný cerepetičky. Jsme z toho úúúplně paf. A pak jsme taky paf z těch cen. Ale honem zpátky na trh. Potkáváme živé oslíky, stánek, kde prodávají perníková srdíčka a pak další a další spoustu stánků, které jsou zajisté k nalezení i na Staromáku. A pak už jen cesta zpět do Bonnu...
Marně přemýšlím o tom, proč jsem si myslela, že Heidelberg je jedno z nejkrásnějších měst v Německu. (Hölderlinův vliv?) Možná, že jsem si jenom vybrala špatnou roční dobu. Cesta filozofů na jaře, v létě nebo na podzim zajisté vypadá líp než teď v zimě. Asi sem budu muset zajet ještě jednou a pochopit... i Goethe se tu prý zamiloval...
Heidelberg v pěti obrazech...
Zbytek na: Heidelberg
pátek 4. prosince 2009
O několik hodin později...
FERTIG!!! Úplně neuvěřitelné! Dostala jsem se nakonec svého pětistránkového výtvoru. A to vše s nulovým využitím sekundární literatury! Takže deprese uklízím zase na chvilku do šuplíku. Zítra je rozhodně potřebovat nebudu, jedu totiž na výlet do Heidlbergu. juch! Hmm... ale možná je vytáhnu zase v neděli... ach, ale o tom budu přemýšlet až v ne-dě-li! Dneska už radši vypínám...
Btw. miluju dostávat dopisy. Je to tak děsně romantický! Kam se hrabe celý internetový svět! Kdybyste se někdo nudil, tak tady je moje adresa ;-)
L.P.
Zi. 40131
Hirschbergerstr. 64
531 19 Bonn
Deutschland
P.S. přijímám všechno od pohledů až po marmeládu! :-D
Ach...
A tohle mi přišlo dneska... Copak asi bude uvnitř?
;-)
Btw. miluju dostávat dopisy. Je to tak děsně romantický! Kam se hrabe celý internetový svět! Kdybyste se někdo nudil, tak tady je moje adresa ;-)
L.P.
Zi. 40131
Hirschbergerstr. 64
531 19 Bonn
Deutschland
P.S. přijímám všechno od pohledů až po marmeládu! :-D
Ach...
A tohle mi přišlo dneska... Copak asi bude uvnitř?
;-)
 |
| Zdroj Bonn 2009 II |
Píšu, píšu...
... píšu a pozvolna při tom umíráááám. Konráde, my asi nikdy nebudeme přátelé...
No aspoň že ten výhled za něco stojí...
No aspoň že ten výhled za něco stojí...
 |
| Zdroj Bonn 2009 II |
úterý 1. prosince 2009
Proč, Konráde, proč?!
Jsem depresivní. (teď, momentálně!) Kromě toho, že se ze mě za chvíli zřejmě stane kosatka, protože dobrá polovina všech jídel, které tady jím obsahuje tuňáka (vařím si já vůbec něco jiného než těstoviny s tuňákem?! … jo, ještě čaj! :-), tak jsem se úplně neskutečně zasekla při psaní tý připitomnělý recenze. Bůůů, proč mi to nejde jako v češtině? Konráde, proč?! grrrrr! Už asi pět hodin sedím u laptopu a výsledek je opravdu tristní: dva odstavce a asi patnáct začátků toho třetího. Fňuk! A to musím napsat tak tři stránky... Ani jsem dneska nešla žonglovat... A zítra asi nepůjdu s holkama na výlet... A ve čtvrtek (to bude den nejvyššího zoufalství) nepůjdu na deutschkurz... A pak přijde pátek a to bude vtipný den, protože to pro změnu budu muset někam jít, anébržto nám na koleji nepůjde celý den elektrika...
Pak bych tak měla sepisovat svůj „projev“ na seminář k EU. My si totiž teďka hrajeme na Evropský parlament a já coby Vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku mám přesvědčit zástupce jednotlivých EU zemí o tom, jak je super vybudovat společnou evropskou armádu... Ano, WTF! A abych toho neměla málo, tak jsem včera slíbila, že připravím (a veřejně odmluvím) prezentaci o tom, jaké je úúúúžasné studovat v ČR. Pokud se ptáte, jak jsem k takové poctě přišla, tak odpověď je velmi, velmi prostá. Protože všichni ostatní Češi se nato vykašlali a hrajou mrtvý brouky! A já jako pravá a společensky angažovaná vlastenka se s tím nedokážu smířit! Takže... já bych to už radši moc nekomentovala, protože je samozřejmě jasné, že si za to můžu sama. Ale pokud máte nějaké nápady, proč je tak úúúúžasné studovat v Praze, tak sem s nimi. A to, že je UK strašně stará a má dlouholetou tradici a že Praha je strašně krásná a je tady dobrý pivo, se nepočítá, protože o tom už vím! :-)
ok. Ještě bych mohla zkusit napsat něco pozitivního. Následující pondělí se zřejmě půjdu podívat na jeden tai chi kurz. Anébržto mi napsal ten, který cvičil tai chi. (Markus z páteční párty. Ale myslím, že mu budu říkat „Ten, který cvičil tai chi“, protože mi to zní tak Dougles-Adamsovsky a protože si teď připadám jako Marvin...)
„Och, jsem také tak hluboce depresivní,“ řekla Lenka, plouživě překlikla na vedlejší okno wordu a dalších pět hodin tupě zírala na monitor...
Pak bych tak měla sepisovat svůj „projev“ na seminář k EU. My si totiž teďka hrajeme na Evropský parlament a já coby Vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku mám přesvědčit zástupce jednotlivých EU zemí o tom, jak je super vybudovat společnou evropskou armádu... Ano, WTF! A abych toho neměla málo, tak jsem včera slíbila, že připravím (a veřejně odmluvím) prezentaci o tom, jaké je úúúúžasné studovat v ČR. Pokud se ptáte, jak jsem k takové poctě přišla, tak odpověď je velmi, velmi prostá. Protože všichni ostatní Češi se nato vykašlali a hrajou mrtvý brouky! A já jako pravá a společensky angažovaná vlastenka se s tím nedokážu smířit! Takže... já bych to už radši moc nekomentovala, protože je samozřejmě jasné, že si za to můžu sama. Ale pokud máte nějaké nápady, proč je tak úúúúžasné studovat v Praze, tak sem s nimi. A to, že je UK strašně stará a má dlouholetou tradici a že Praha je strašně krásná a je tady dobrý pivo, se nepočítá, protože o tom už vím! :-)
ok. Ještě bych mohla zkusit napsat něco pozitivního. Následující pondělí se zřejmě půjdu podívat na jeden tai chi kurz. Anébržto mi napsal ten, který cvičil tai chi. (Markus z páteční párty. Ale myslím, že mu budu říkat „Ten, který cvičil tai chi“, protože mi to zní tak Dougles-Adamsovsky a protože si teď připadám jako Marvin...)
„Och, jsem také tak hluboce depresivní,“ řekla Lenka, plouživě překlikla na vedlejší okno wordu a dalších pět hodin tupě zírala na monitor...
pondělí 30. listopadu 2009
Sbohem, Konráde...
O víkendu jsem byla více než pilná. Dočetla jsem Poznámky k Adenauerovi (hm, teď už napsat jen tu recenzi), tak jsem se trochu věnovala gramatice (ne, že by mě pasiv nějak extrémně rajcoval) a taky jsem navštívila místní přírodovědecké muzeum (kdo by nešel, když měl pro tentokrát vstup zdarma).
Muzeum super! V jeho prostorách se konalo první zasedání spolkového parlamentu v roce 1949. Všechna zvířata se prý podařilo někam uklidit. Teda všechna až na žirafu, která se nikam pořádně nevešla. Takže nakonec skončila za závěsem v jednací místnosti a všechno bez hnutí poslouchala;-)
Pak mě ještě dostaly některé vycpaniny. Trošku jsem ve svých úvahách rozvíjela myšlenku o těch lidech, kteří se vycpáváním zvířat živí. Já bych to dělat nemohla, ale to je fakt skoro jako umělecký dílo: třeba takovej gepard těsně před skokem nebo letící orel... Ovšem nejlepší vycpanina sobotního dopoledne byla obří had. Ve mně tak neskutečné hrklo, když jsem ho vidělo. Pak mě polilo horka, pak ledový chlad a nakonec mi strach skočil do žaludku. fůůůj, bléééé! Vím, že byl mrtvej! Ale měl 6 metrů a plazil se v jedný expozici po zemi!!!
V muzeu byla i jedna zvláštní výstava. Zimbabwské moderní umění. Některé kusy byly fakt roztomilé. Vyhlídla jsem dva, které by se nám hodily na zahradu... hihi :-)
pusu
(sakra! zase je bůhví kolik. A Kevin má to svoje tutorium tak strašně brzo po ránu. Jsem zvědavá, jestli konečně tenhle týden přijdu včas...)
návštěva v Museum Koenig
Muzeum super! V jeho prostorách se konalo první zasedání spolkového parlamentu v roce 1949. Všechna zvířata se prý podařilo někam uklidit. Teda všechna až na žirafu, která se nikam pořádně nevešla. Takže nakonec skončila za závěsem v jednací místnosti a všechno bez hnutí poslouchala;-)
Pak mě ještě dostaly některé vycpaniny. Trošku jsem ve svých úvahách rozvíjela myšlenku o těch lidech, kteří se vycpáváním zvířat živí. Já bych to dělat nemohla, ale to je fakt skoro jako umělecký dílo: třeba takovej gepard těsně před skokem nebo letící orel... Ovšem nejlepší vycpanina sobotního dopoledne byla obří had. Ve mně tak neskutečné hrklo, když jsem ho vidělo. Pak mě polilo horka, pak ledový chlad a nakonec mi strach skočil do žaludku. fůůůj, bléééé! Vím, že byl mrtvej! Ale měl 6 metrů a plazil se v jedný expozici po zemi!!!
V muzeu byla i jedna zvláštní výstava. Zimbabwské moderní umění. Některé kusy byly fakt roztomilé. Vyhlídla jsem dva, které by se nám hodily na zahradu... hihi :-)
pusu
(sakra! zase je bůhví kolik. A Kevin má to svoje tutorium tak strašně brzo po ránu. Jsem zvědavá, jestli konečně tenhle týden přijdu včas...)
návštěva v Museum Koenig
 |
| Zdroj Bonn 2009 II |
sobota 28. listopadu 2009
Pelmel
Jenom takový krátký záznam, protože jsou tak tři hodiny ráno a já jsem se akorát vrátila z jedné párty. Možná budu za pár dní litovat toho, co tady píšu, ale teď: egal! :-D
Další báječný den v Deutschlandu! Dopol trocha práce do školy (Konrád, Konrád a ještě jednou Konrát), pak jsem vyrazila ven cvičit a dneska to aspoň trochu stálo zato (vnitřní pocit). Pak jsem se vrhla ko-neč-ně na přípravu a vaření zapečených brambor. Bylo to trochu komplikovanější, páč uvnitř naší nové trouby byl zbytek lepidla (?) a při zahřátí to ukrutně smrdělo a stoupal z toho dým apod. Takže následovala bojovka s názvem: zbavme se té odporné rozžhavené hmoty. Během likvidace nebezpečného odpadu jsem se seznámila se svým dalším spolubydlící (och, úžasné! už znám dva sousedy ze čtyř). Musím říct, že to bylo krásné setkání, protože naše nová trouba se stala tématem hovoru číslo jedna. Oba jsme před ní stáli, koukali na ni a povídali si o tom, jak v ní budeme péci a jak je to úžasné, že je tak krásná, že je tak krásně nová, že je tak krásně čistá a co, že smrdí, to přece nevadí! Pak následovalo virtuální setkání na facebooku s jedním člověkem, se kterým jsem nemluvila roky, pak bazén a nakonec společný večer s Héloïse a Pauline. Vařily jsem svařáček, hrály človeče, nezlob se, přejídaly se vánočními perníčky zakoupenými na trhu a taky čokoládovými pralinkami, které vyráběla Pauline sama (tsss, kam se hrabe belgická bonboniéra). Nakonec jsme vyrazily na jednu párty. Lokace: vedlejší budova, 5. patro. Spousta rozhovorů. Třeba:
„Odkud jsi?“
„Z Čech.“
„blablabla... guatelama... blablaba“
„Aha, ty jsi z Guatelamy.“
„Nenene, hádej.“
„Ehm, jižní Amerika.“
„blablabla ne! Ze severní.“
„Aha. Mexiko?!“
„Jo! A jak se jmenuješ?“
„Lenka. A ty?“
„Sex machine!“
???
Taky jsem seznámila se s jedním Němcem. Moje němčina byla pochválena (a moje ego opět trochu poporostlo) a možná jsem rozluštila záhadu alá Kevin. Každopádně rozhovor víc než příjemný. (hm, jak to ti všichni Němci a Němky dělaj?) Mimo jiné chlapec cvičil tai chi a zná ještě několik lidí, kteří tai chi cvičí do dnes. A podle všeho to není žádné taoistické tai chi, ale prý se soustředí na bojové prvky. Takže jsem hrozně, hrozně zvědavá, co se z tohodle setkání vyvine dál, páč jsme si na sebe vyměnili kontakt a máme v plánu něco podniknout...
Jo, a pak jsem se ještě naučila, jak se řekne škytat a popotáhnout z cigatery.
Další báječný den v Deutschlandu! Dopol trocha práce do školy (Konrád, Konrád a ještě jednou Konrát), pak jsem vyrazila ven cvičit a dneska to aspoň trochu stálo zato (vnitřní pocit). Pak jsem se vrhla ko-neč-ně na přípravu a vaření zapečených brambor. Bylo to trochu komplikovanější, páč uvnitř naší nové trouby byl zbytek lepidla (?) a při zahřátí to ukrutně smrdělo a stoupal z toho dým apod. Takže následovala bojovka s názvem: zbavme se té odporné rozžhavené hmoty. Během likvidace nebezpečného odpadu jsem se seznámila se svým dalším spolubydlící (och, úžasné! už znám dva sousedy ze čtyř). Musím říct, že to bylo krásné setkání, protože naše nová trouba se stala tématem hovoru číslo jedna. Oba jsme před ní stáli, koukali na ni a povídali si o tom, jak v ní budeme péci a jak je to úžasné, že je tak krásná, že je tak krásně nová, že je tak krásně čistá a co, že smrdí, to přece nevadí! Pak následovalo virtuální setkání na facebooku s jedním člověkem, se kterým jsem nemluvila roky, pak bazén a nakonec společný večer s Héloïse a Pauline. Vařily jsem svařáček, hrály človeče, nezlob se, přejídaly se vánočními perníčky zakoupenými na trhu a taky čokoládovými pralinkami, které vyráběla Pauline sama (tsss, kam se hrabe belgická bonboniéra). Nakonec jsme vyrazily na jednu párty. Lokace: vedlejší budova, 5. patro. Spousta rozhovorů. Třeba:
„Odkud jsi?“
„Z Čech.“
„blablabla... guatelama... blablaba“
„Aha, ty jsi z Guatelamy.“
„Nenene, hádej.“
„Ehm, jižní Amerika.“
„blablabla ne! Ze severní.“
„Aha. Mexiko?!“
„Jo! A jak se jmenuješ?“
„Lenka. A ty?“
„Sex machine!“
???
Taky jsem seznámila se s jedním Němcem. Moje němčina byla pochválena (a moje ego opět trochu poporostlo) a možná jsem rozluštila záhadu alá Kevin. Každopádně rozhovor víc než příjemný. (hm, jak to ti všichni Němci a Němky dělaj?) Mimo jiné chlapec cvičil tai chi a zná ještě několik lidí, kteří tai chi cvičí do dnes. A podle všeho to není žádné taoistické tai chi, ale prý se soustředí na bojové prvky. Takže jsem hrozně, hrozně zvědavá, co se z tohodle setkání vyvine dál, páč jsme si na sebe vyměnili kontakt a máme v plánu něco podniknout...
Jo, a pak jsem se ještě naučila, jak se řekne škytat a popotáhnout z cigatery.
čtvrtek 26. listopadu 2009
Španělská láska a Povídky z kuchyně 3.0
Není náhodou už dneska Štědrý den? Nevím, co se stalo, ale dnešní den byl bá-ječ-ný!
Dopol uni, pak jsem se opět stavila v tom úžasném knihkupectví. A teď večer si slibuju, že už se tomu místu budu vyhýbat obloukem! (radši, radši, radši...). Původní plán byl vypátrat jednu knihu pro Zuzanku, ale bohužel nezdařilo se. :-/ Ale! Odešla jsem s dalším úlovkem/ ky. OMG! Sehnala jsem nádhernou monografii Gaudího (Ach, chlapec jeden španělskej! hihi:-) za 13€. (Tahle cena v normálních obchodech NEexistuje!!!). A později při pročítání...hmmm... hned bych jela do Barcelony...
A pak jsem se vrátila na kolej a zjistila jsem, že nám vyměnili troubu a sporák, tzn. že trouba je nová, čistá a hlavně peče! juch! Pak ještě přišlo jedno pozvání na kafe (od spolužáka. Sice to bude spíše pracovní schůzka, anébržto spolu musíme vytvořit referát, ale i tak se docela teším). A pak už jenom deutschkurs.
Dopol uni, pak jsem se opět stavila v tom úžasném knihkupectví. A teď večer si slibuju, že už se tomu místu budu vyhýbat obloukem! (radši, radši, radši...). Původní plán byl vypátrat jednu knihu pro Zuzanku, ale bohužel nezdařilo se. :-/ Ale! Odešla jsem s dalším úlovkem/ ky. OMG! Sehnala jsem nádhernou monografii Gaudího (Ach, chlapec jeden španělskej! hihi:-) za 13€. (Tahle cena v normálních obchodech NEexistuje!!!). A později při pročítání...hmmm... hned bych jela do Barcelony...
A pak jsem se vrátila na kolej a zjistila jsem, že nám vyměnili troubu a sporák, tzn. že trouba je nová, čistá a hlavně peče! juch! Pak ještě přišlo jedno pozvání na kafe (od spolužáka. Sice to bude spíše pracovní schůzka, anébržto spolu musíme vytvořit referát, ale i tak se docela teším). A pak už jenom deutschkurs.
Pokračování a VÝPRODEJ!!!
Takže zpátky k tomu, co jsem chtěla napsat včera:
Referát mám za sebou. juch, juch, juch! Za odměnu jsem s Paulina vyrazily do města na vánoční trhy a dopřály jsme si Glühwein (tzn. svařák) a Wurst. Jo, jinak německé vánoční trhy jsou super super kýč! (příště s sebou musím vzít foťák) O můj bože! Výzdoba je fakt vtipná. Myslím, že stánky na Staromáku mají přeci jenom co dohánět. Co mě úplně nejvíc odrovnalo byla obří hlava losa upevněná na pod střechou jednoho kiosku. A ta hlava se hýbala a zpívala vánoční koledy ?!?! Ještě že jsem ji viděla před tím svařákem, protože jinak bych si myslela, že mi to víno nedělá dobře. hihi :-)
Večer pak další lekce žonglování. Tentokrát trénink rovnováhy. Teda upřímně, připadala jsem si jako cvičený medvěd, když jsem balancovala na kouli a na takovém tom prknu s válcem... Ale bylo to vtipné. Pak jsem se ještě pokoušela žonglovat se třemi kužely... ehm... Ale já je jedou pokořím!!! :-D
A dneska trocha školy. Pak jsem udělala úplně nejúžasnější nákup mého dosavadního pobytu, protože jsem náhodu šla kolem jednoho knihkupectví, to knihkupectví se bude v nejbližších dnech/ týdnech stěhovat a tak vyprodávají všechny knihy. OMG! Ty ceny! Sleva není jenom padesát procent. Ale ještě dalších padesát procent z těch padesáti. Takže jsem ve výsledku zaplatila něco málo přes 20€ na místo 115€. :-O (velký údiv!) Takže nepotřebuje někdo náhodou nějakou německou knihu? Nezaručuju, že bude k sehnání, nabídka už je taková probranější, ale třeba... A nebo třeba nějaké knihy o umění. A tím myslím takové ty nádherné a super drahé záležitosti, na které jsem se chodila smutně koukat do Luxoru. Z 60€ na 10€...
A večer deutschkurs a pak koktej v Take Two a nakonec cesta domů a za chvíli postel! :-)
Referát mám za sebou. juch, juch, juch! Za odměnu jsem s Paulina vyrazily do města na vánoční trhy a dopřály jsme si Glühwein (tzn. svařák) a Wurst. Jo, jinak německé vánoční trhy jsou super super kýč! (příště s sebou musím vzít foťák) O můj bože! Výzdoba je fakt vtipná. Myslím, že stánky na Staromáku mají přeci jenom co dohánět. Co mě úplně nejvíc odrovnalo byla obří hlava losa upevněná na pod střechou jednoho kiosku. A ta hlava se hýbala a zpívala vánoční koledy ?!?! Ještě že jsem ji viděla před tím svařákem, protože jinak bych si myslela, že mi to víno nedělá dobře. hihi :-)
Večer pak další lekce žonglování. Tentokrát trénink rovnováhy. Teda upřímně, připadala jsem si jako cvičený medvěd, když jsem balancovala na kouli a na takovém tom prknu s válcem... Ale bylo to vtipné. Pak jsem se ještě pokoušela žonglovat se třemi kužely... ehm... Ale já je jedou pokořím!!! :-D
A dneska trocha školy. Pak jsem udělala úplně nejúžasnější nákup mého dosavadního pobytu, protože jsem náhodu šla kolem jednoho knihkupectví, to knihkupectví se bude v nejbližších dnech/ týdnech stěhovat a tak vyprodávají všechny knihy. OMG! Ty ceny! Sleva není jenom padesát procent. Ale ještě dalších padesát procent z těch padesáti. Takže jsem ve výsledku zaplatila něco málo přes 20€ na místo 115€. :-O (velký údiv!) Takže nepotřebuje někdo náhodou nějakou německou knihu? Nezaručuju, že bude k sehnání, nabídka už je taková probranější, ale třeba... A nebo třeba nějaké knihy o umění. A tím myslím takové ty nádherné a super drahé záležitosti, na které jsem se chodila smutně koukat do Luxoru. Z 60€ na 10€...
A večer deutschkurs a pak koktej v Take Two a nakonec cesta domů a za chvíli postel! :-)
úterý 24. listopadu 2009
Referát beta verze
Já to věděla. Já to věděla!!! :-D
Nemůžete si myslet, že můj život v Bonnu je super vzrušující a že každý den přináší nové neotřelé historky. Už jsem vás varovala v říjnu, že všechna zábava končí a že mě čeká nuda a šeď všedních dní. :-)
Takže ano, skutečně vedu usedlý studentský život. Poslední dny jsem trávila přípravou svého super truper referátu, pak taky četbou textů na cvičení, kreslením mapiček Blízkého východu a … fotku s Konrádem jste viděli, že? Když o tom tak přemýšlím, tak asi to nejpikantnější věc v mém životě je momentálně česnečka, kterou jsem si uvařila. hihi :-)
Jinak co se týče mého referátu, tak jsem ho dneska více méně úspěšně odříkala. Byl to zrovna ten, na který jsem vymýšlela tu co možná nejdiplomatičtější variantu
… sakra?! mě to psaní dneska už vůbec nebaví! sry, ale pokračování zítra. Jsem strašně unavená a třeští mi hlava
:-*
Nemůžete si myslet, že můj život v Bonnu je super vzrušující a že každý den přináší nové neotřelé historky. Už jsem vás varovala v říjnu, že všechna zábava končí a že mě čeká nuda a šeď všedních dní. :-)
Takže ano, skutečně vedu usedlý studentský život. Poslední dny jsem trávila přípravou svého super truper referátu, pak taky četbou textů na cvičení, kreslením mapiček Blízkého východu a … fotku s Konrádem jste viděli, že? Když o tom tak přemýšlím, tak asi to nejpikantnější věc v mém životě je momentálně česnečka, kterou jsem si uvařila. hihi :-)
Jinak co se týče mého referátu, tak jsem ho dneska více méně úspěšně odříkala. Byl to zrovna ten, na který jsem vymýšlela tu co možná nejdiplomatičtější variantu
… sakra?! mě to psaní dneska už vůbec nebaví! sry, ale pokračování zítra. Jsem strašně unavená a třeští mi hlava
:-*
sobota 21. listopadu 2009
S Konrádem v posteli
Klasické středeční večerní setkání s holkama aneb Crêpes-Part:
A po zbytek dní referát, bazén (sakra, včera jsem to s tím plaváním neměla přehánět...) a četba knihy na recenzi...
Och, jsem tak neskutečně pilná!!! :-D
P.S. A tohle je Konrád...
A po zbytek dní referát, bazén (sakra, včera jsem to s tím plaváním neměla přehánět...) a četba knihy na recenzi...
Och, jsem tak neskutečně pilná!!! :-D
P.S. A tohle je Konrád...
 |
| Zdroj Bonn 2009 II |
úterý 17. listopadu 2009
Referát
Tak můj úsměv zmizel už dnešní odpoledne. Anébržto jsem byla na Dějinách terorismu ve filmu. Půlka naší skupiny (ta německá) odříkala svou část referát a nás ersasmáky to čeká příští týden. Ale bůůůů! To jejich podání se mi vůbec nelíbilo. Mám pocit, že spolupracujeme s úplnejma koptytama! chjo :-( Nemám náladu to tady rozvádět do detailů (sakra, co je tak težkýho na tom, vybrat správný ukázky filmů ?!), ale ani vedoucí semináře se to moc nelíbilo... A nejhorší na tom je, že ta její kritika je naprosto oprávněná a že s ní v podstatě souhlasím. Akorát se tak nemůžu moc tvářit, protože jsem věděla, o jakých filmech se bude mluvit, a protože přece pracujeme ve skupině. grrrrr! Miluju týmového ducha (ironie). Takže bojový plán pro následujících pár dní: napsat referát tak diplomaticky, aby bylo jasno, že se absolutně distancuji do toho, co moji kolegové předvedli, a přitom zachovat „týmového ducha“. Prekérní...
Pak jsem se ještě trochu vztekala v naší kuchyňce. Sakra, proč vynáším odpadkovej koš jenom já?! A proč když dá někdo na dřez nový houbičky, tak nemůže vyhodit ty starý?! grrrr! Radši no comment, protože dnešek jsem zakončila na další hodině žonglování. A nevím proč, ale pořád jsem se tloukla poi-kama do hlavy...
No prostě. když se daří, tak se daří... (ach, hihi ;-)
Liebe Grüße
:-*
btw. jaký byl 17.listopad?
Pak jsem se ještě trochu vztekala v naší kuchyňce. Sakra, proč vynáším odpadkovej koš jenom já?! A proč když dá někdo na dřez nový houbičky, tak nemůže vyhodit ty starý?! grrrr! Radši no comment, protože dnešek jsem zakončila na další hodině žonglování. A nevím proč, ale pořád jsem se tloukla poi-kama do hlavy...
No prostě. když se daří, tak se daří... (ach, hihi ;-)
Liebe Grüße
:-*
btw. jaký byl 17.listopad?
Robert Enke, Selbstmord, demonstrace...
Robert Enkes Tod! Selbstmord! Brankář německého národního týmu spáchal sebevraždu!
Celé Německo truchlí. A já přísahám, že od té doby, co Enke zemřel, nebyly v rádiu jediné zprávy, které by nezmínily jeho jméno. A je vážně jedno, jestli ladíte jih, sever, východ nebo západ. Robert Enke stále pluje éterem. Btw. tato událost v Německu rozpoutala živou diskuzi na téma fotbal, deprese hráčů, jak se s tím vyrovná Bundesliga (nevyrovná, jsem o tom hluboce přesvědčená!) Aneb všichni kostlivci německého fotbalu právě vylézají ze skříní...
Jo a jinak němečtí studenti jsou nespokojeni s kvalitou studia, poplatky atd. atp. A na zítřek (vlastně dnešek) je prý naplánován protestní den... Ach, schööön...
Celé Německo truchlí. A já přísahám, že od té doby, co Enke zemřel, nebyly v rádiu jediné zprávy, které by nezmínily jeho jméno. A je vážně jedno, jestli ladíte jih, sever, východ nebo západ. Robert Enke stále pluje éterem. Btw. tato událost v Německu rozpoutala živou diskuzi na téma fotbal, deprese hráčů, jak se s tím vyrovná Bundesliga (nevyrovná, jsem o tom hluboce přesvědčená!) Aneb všichni kostlivci německého fotbalu právě vylézají ze skříní...
Jo a jinak němečtí studenti jsou nespokojeni s kvalitou studia, poplatky atd. atp. A na zítřek (vlastně dnešek) je prý naplánován protestní den... Ach, schööön...
pondělí 16. listopadu 2009
Den D!
O víkendu trocha splínu. Tak jsem se ráno rozhodla, že zajdu na Kevinovo tutorium. Asi to byla správná volba. Mám pocit, že se budu usmívat minimálně do středy. hihi :-)
Ale abyste si nemysleli, že den D je kvůli Kevinovi. Ne! Den D proto, že jsem si ko-neč-ně (!) zabouchla klíče v pokoji. V mém případě to byla jenom otázka času, kdy se tohle stane. Protože vysvětlení: všechny dveře vedoucí z chodby mají místo kliky kouli, takže bez klíčů se fakt moc daleko nedostanete. Ale já nejsem zvyklá nosit furt klíče u sebe. Takže jsem si takhle (klasicky) bouchla dveřma od pokoje a vesele si hopkám s nákupe do kuchyně. A hle! První zrada: dveře od kuchyně jsou zavřené. A hle druhá zrada: kapsa prázdná! Klíče zůstaly v pokoji... A ano, šla jsem to zkontrolovat, dveře jsem opravdu zabouchla! Takže scheiße! Protože koho chcete shánět v pět hodin odpoledne, když u sebe nemáte mobil, nemůžete jít ven, protože vám chybí ponožky, kabát nebo alespoň mikina a na chodbě není ani noha?
Dobře, přiznám se, využila jsem si situace a vplížila jsem se (i se svou růžovou nákupní taškou) do cizí kuchyňky, která naštěstí nebyla zavřená (Sakra?! Proč mám pocit, že tahle kuchyň je hezčí než naše?!), a ukořistila jsem … nůž. Pak jsem se asi dvě minuty snažila vloupat k sobě do pokoje. Marně! (Stejně si myslím, že snažit se vloupat sám k sobě jedna z nejvíc trapnejch věcí, které můžete dělat. Ale na druhou stranu, kdo se o to ještě nikdy nepokoušel, že?) Ale zpátky ke slovu marně. Takže: marně! Pak jsem chvíli stála na chodě a přemýšlela, jestli mám klepat na sousedy (Oh, Guiena-boy, do you wanna be my hero?), jít hledat pomoc ven (a pravděpodobně se podchladit?) nebo čekat (jak dlouho?)... Scheiße!
A pak náhle: kroky! Za rohem! Běžím! Áááá, musím dotyčného stihnout dřív, než zmizí u sebe v pokoji. Takže dotyčný je sympatická slečna.
„Hallo... Nevíš, co mám dělat, když jsem si zapomněla klíče v pokoji?“
„:-) Ty jsi tady nová, viď?“
„Ja...“
„Potřebuješ lžíci nebo vidličku. Počkej tady chvilku.“
Čekám a ráda se nechám překvapit. Vypůjčený nůž prozatím uklízím do růžové tašky, slečna nemusí vědět, že už jsem se o cosi pokoušela.
Pak se slečna vrací i s vidličkou. OMG! Ta vidlička má úplně fantasticky zohýbaná napichovátka. Hmm... přesně takovou máme i u nás v kuchyňce. A to jsem ji chtěla vyhodit!
„To se tady stává každou chvíli, že si někdo zabouchne klíče.“ (Tak o tom vůbec nepochybuji!) Pak následuje asi 5 vteřinový tutoriál s názvem: „Na co klíče?“ A... „Úúú, to bylo rychlé!“ Otevřeno! Juch! Srdečné díky slečně! Jsem ZA-CHRÁ-NĚ-NA!!!
Takže na jednu stranu skvělé! Už žádný stres kvůli zabouchnutým klíčům. Stačí jen najít tu správou vidličku (nebo si ji vyrobit ;-). Za druhé: sakra?! To znamená, že do mého pokoje se může dostat kdykoliv kdokoliv!!! Ne, že bych to nedělala, ale fakt se musím zamykat!!! Takže suma sumárů: myslím, že ty koule na dveřích jsou fakt na dvě věci...
A pro ty, co mají starost o nůž. Vrátila jsem ho...
Ale abyste si nemysleli, že den D je kvůli Kevinovi. Ne! Den D proto, že jsem si ko-neč-ně (!) zabouchla klíče v pokoji. V mém případě to byla jenom otázka času, kdy se tohle stane. Protože vysvětlení: všechny dveře vedoucí z chodby mají místo kliky kouli, takže bez klíčů se fakt moc daleko nedostanete. Ale já nejsem zvyklá nosit furt klíče u sebe. Takže jsem si takhle (klasicky) bouchla dveřma od pokoje a vesele si hopkám s nákupe do kuchyně. A hle! První zrada: dveře od kuchyně jsou zavřené. A hle druhá zrada: kapsa prázdná! Klíče zůstaly v pokoji... A ano, šla jsem to zkontrolovat, dveře jsem opravdu zabouchla! Takže scheiße! Protože koho chcete shánět v pět hodin odpoledne, když u sebe nemáte mobil, nemůžete jít ven, protože vám chybí ponožky, kabát nebo alespoň mikina a na chodbě není ani noha?
Dobře, přiznám se, využila jsem si situace a vplížila jsem se (i se svou růžovou nákupní taškou) do cizí kuchyňky, která naštěstí nebyla zavřená (Sakra?! Proč mám pocit, že tahle kuchyň je hezčí než naše?!), a ukořistila jsem … nůž. Pak jsem se asi dvě minuty snažila vloupat k sobě do pokoje. Marně! (Stejně si myslím, že snažit se vloupat sám k sobě jedna z nejvíc trapnejch věcí, které můžete dělat. Ale na druhou stranu, kdo se o to ještě nikdy nepokoušel, že?) Ale zpátky ke slovu marně. Takže: marně! Pak jsem chvíli stála na chodě a přemýšlela, jestli mám klepat na sousedy (Oh, Guiena-boy, do you wanna be my hero?), jít hledat pomoc ven (a pravděpodobně se podchladit?) nebo čekat (jak dlouho?)... Scheiße!
A pak náhle: kroky! Za rohem! Běžím! Áááá, musím dotyčného stihnout dřív, než zmizí u sebe v pokoji. Takže dotyčný je sympatická slečna.
„Hallo... Nevíš, co mám dělat, když jsem si zapomněla klíče v pokoji?“
„:-) Ty jsi tady nová, viď?“
„Ja...“
„Potřebuješ lžíci nebo vidličku. Počkej tady chvilku.“
Čekám a ráda se nechám překvapit. Vypůjčený nůž prozatím uklízím do růžové tašky, slečna nemusí vědět, že už jsem se o cosi pokoušela.
Pak se slečna vrací i s vidličkou. OMG! Ta vidlička má úplně fantasticky zohýbaná napichovátka. Hmm... přesně takovou máme i u nás v kuchyňce. A to jsem ji chtěla vyhodit!
„To se tady stává každou chvíli, že si někdo zabouchne klíče.“ (Tak o tom vůbec nepochybuji!) Pak následuje asi 5 vteřinový tutoriál s názvem: „Na co klíče?“ A... „Úúú, to bylo rychlé!“ Otevřeno! Juch! Srdečné díky slečně! Jsem ZA-CHRÁ-NĚ-NA!!!
Takže na jednu stranu skvělé! Už žádný stres kvůli zabouchnutým klíčům. Stačí jen najít tu správou vidličku (nebo si ji vyrobit ;-). Za druhé: sakra?! To znamená, že do mého pokoje se může dostat kdykoliv kdokoliv!!! Ne, že bych to nedělala, ale fakt se musím zamykat!!! Takže suma sumárů: myslím, že ty koule na dveřích jsou fakt na dvě věci...
A pro ty, co mají starost o nůž. Vrátila jsem ho...
sobota 14. listopadu 2009
Filmy, referát...
Tak co bych vám tak sdělila... Osm hodiny práce nad referátem, myslím, dnešní den docela vystihuje.
Tak aspoň jeden pěknej obrázek z dnešního rána...
Tak aspoň jeden pěknej obrázek z dnešního rána...
 |
| Zdroj Bonn 2009 II |
středa 11. listopadu 2009
Povídky z kuchyně 2.0
Tímto bych chtěla poděkovat anonymovi za báječný tip. A tady je výsledek původně zamýšlených zapečených brambor...
A jinak vzkaz pro Zuzanku: „Holka, soucítím s tebou. Ráno bez toustů je tak teskné...“
A jinak vzkaz pro Zuzanku: „Holka, soucítím s tebou. Ráno bez toustů je tak teskné...“
 |
| Zdroj Bonn 2009 II |
Am 11.11. um 11:11 in Köln
Takže jak už jsem včera naznačila, dneska se v Kölnu konal karneval. Pořád sice nechápu, proč se karnevalová sezóna zahajuje v listopadu, pak je dvou měsíční pauza a teprv v únoru začíná ten pravý karnevalový rej. Ale asi nemá smysl nad tím nějak více hloubat...
Ráda bych vylíčila krásy kolínské veselice, ale nějak mi na to už dnes nestačí síly. Takže všem vřele doporučuju tento fotoromán: Kölner Photostory aneb gejša a pierot jedou na výlet.
hihi ;-)
Tady jenom taková malá ochutnávka:
Ráda bych vylíčila krásy kolínské veselice, ale nějak mi na to už dnes nestačí síly. Takže všem vřele doporučuju tento fotoromán: Kölner Photostory aneb gejša a pierot jedou na výlet.
hihi ;-)
Tady jenom taková malá ochutnávka:
 |
| Zdroj Kölner Photostory |
úterý 10. listopadu 2009
Povídky z kuchyně
Hmm, já a kuchyň = věčné téma. Každopádně udělala jsem ohromný ústupek. A přes všechny svoje předsudky jsem se rozhodla, že použiji naši troubu a udělám si zapékané brambory se zeleninou, protože bez nich prostě nedokážu žít. Zkusila jsem to vydržet měsíc a půl a dýl to nezvládnu! :-) Koupila jsem si zapékací mísu, brambory a blablabla. Strávila jsem přípravou asi 30 minut, abych pak zjistila, že trouba dneska nepeče!!! Bůůůů... Proč?! Proč mi to dělá?! Jsem stoprocentně přesvědčená o tom, že ještě v říjnu fungovala! Fňuk... Takže teďka mám v lednici zapékací mísu plnou syrových brambor, syrové cukety a syrové cibule a to všechno je zalitý smetanou a já vůbec nevím, co s tím budu dělat... ?!?!?! Scheiße!
Jinak zítra 11.11. je v Kölnu karneval. Začátek je přesně v 11:11 ;-) Takže asi zítra nepůjdu na jednu přednášku, páč tohle si nechci nechat ujít!
Jo, a jinak dneska ještě trauma z referátu na Dějiny terorismu ve filmu. Za 14 dní bych ho měla odříkat, ale tak nějak pořád nechápu, co se ode mě chce... ach, je to boj...
Jinak zítra 11.11. je v Kölnu karneval. Začátek je přesně v 11:11 ;-) Takže asi zítra nepůjdu na jednu přednášku, páč tohle si nechci nechat ujít!
Jo, a jinak dneska ještě trauma z referátu na Dějiny terorismu ve filmu. Za 14 dní bych ho měla odříkat, ale tak nějak pořád nechápu, co se ode mě chce... ach, je to boj...
pondělí 9. listopadu 2009
Rheintal
Podzim je podle mě stejně nejhezčí roční období! Ty barvy! Každopádně cesta s Kathi podél Rýna je více než vtipná. Kathi by mi ráda ukázala nějaké zajímavosti, ale kde je teď honem rychle vzít? A co je nejhezčí a nejzajímavější? Hmm, nato se snad ani nedá odpovědět.
Každopádně první zastávka je v Bingen am Rhein. Jdeme se podívat na Mäuseturm – strážní/ celní/ kontrolní věž na začátku Rheintal nebo-li toho malebného údolí Rýna, plného malých vesniček, hradů, zámků a zřícenin, kde nechybí ani vinice, ani listnaté lesy a ani klikaté silničky. Z Bingen pokračujeme dál až do Niederheimbach a převozem do Lorch. Mosty zrovna v tomhle úseku Rýna tak nějak nejsou. Poslední byl nakonci Mainzu a další čeká až v Bonnu...
Ani cestou moc nemluvím a koukám se... Kathi mi sice nabídla, že kdykoliv budu chtít fotit, tak stačí říct a zastaví. Ale upřímně, to bychom se do Bonnu v neděli nevrátily. Tady je to tak strašně pěkné! Spousta kopců, mezi nimi se klikatí Rýn a za každou zatáčkou je další hrad nebo zámek. A pod ním na úpatí vesničky s roubenými domy a kostely, vinice či sady. A pak sjíždíme z hlavní silnice a pokračujeme nahoru do kopců a speciálně ke skále Loreley. (hihi, zkušený germanista zná ;-) Tam krátká procházka po hřebenu, výhledy napravo, nalevo a dolů a pak odjezd směr Bonn.
Mäuseturm
Investigativně z prostředka Rýna
Rheintal v celé své podzimní mlžné kráse
Loreley
Více na: Rheintal
Každopádně první zastávka je v Bingen am Rhein. Jdeme se podívat na Mäuseturm – strážní/ celní/ kontrolní věž na začátku Rheintal nebo-li toho malebného údolí Rýna, plného malých vesniček, hradů, zámků a zřícenin, kde nechybí ani vinice, ani listnaté lesy a ani klikaté silničky. Z Bingen pokračujeme dál až do Niederheimbach a převozem do Lorch. Mosty zrovna v tomhle úseku Rýna tak nějak nejsou. Poslední byl nakonci Mainzu a další čeká až v Bonnu...
Ani cestou moc nemluvím a koukám se... Kathi mi sice nabídla, že kdykoliv budu chtít fotit, tak stačí říct a zastaví. Ale upřímně, to bychom se do Bonnu v neděli nevrátily. Tady je to tak strašně pěkné! Spousta kopců, mezi nimi se klikatí Rýn a za každou zatáčkou je další hrad nebo zámek. A pod ním na úpatí vesničky s roubenými domy a kostely, vinice či sady. A pak sjíždíme z hlavní silnice a pokračujeme nahoru do kopců a speciálně ke skále Loreley. (hihi, zkušený germanista zná ;-) Tam krátká procházka po hřebenu, výhledy napravo, nalevo a dolů a pak odjezd směr Bonn.
Mäuseturm
Investigativně z prostředka Rýna
Rheintal v celé své podzimní mlžné kráse
Loreley
Více na: Rheintal
Manipulation mania
pro Zuzanku: jj, byl to nářez! :-D
třeba tenhle pán přesně s tímhle vystoupením na galavečeru vystupoval. Na živo je to fakt mazec! :-)
a pak ještě další videa od lídí, co MC 2009 pořádali...
více na http://juggling.tv/search/ministry
a obzvláště Mainz Manipualation Mania - part 3 je hodně vtipná!!!
třeba tenhle pán přesně s tímhle vystoupením na galavečeru vystupoval. Na živo je to fakt mazec! :-)
a pak ještě další videa od lídí, co MC 2009 pořádali...
více na http://juggling.tv/search/ministry
a obzvláště Mainz Manipualation Mania - part 3 je hodně vtipná!!!
Mainz Convention 2009
Zase zpátky v Bonnu! Víkend více než vydařený, anébržto strávený na žonglérském workshopu.
Bylo to vtipné, nejvtipnější. Chci všechny ty žonglovací hračky domů! Všechny! I jednokolku! :-))
Ale popojedem...
V pátek odpol odjez s Kathi z Bonnu. O dvě hodiny později jsem na místě, tzn. v Mainzu ve sportovním areálu místní uni. A světe div se, do neděle z něj nevytáhneme paty, takže v kostce: z Mainzu jsem toho moc neviděla, ale nevadí...
Vtipnosti začínají už při přihlašování. Abych vás uvedla do obrazu: MC 2009 organizuje místní žonglérský klub Ministry of silly juggling (ministerstvo bláznivého žonglování) a podtitulek letošního festivalu/ workshopu/ setkání je: the ministry strikes back (ministerstvo vrací úder). Takže intergalaktická atmosféra celého festivalu se nachází někde uprostřed mezi Hvězdnými válkami, Stopařovým průvodcem galaxií a nekonečnou řadou cirkusových čísel. A vzhledem k tomu, že žongléři nejsou žádná hlupátka, tak se celá akce nese v duchu jemně absurdního, ale sofistikovaného humoru. A to mě ba :-) Takže třeba plánek areálu vypadá tak, že místo klasických popisek typu tréninková hala, kantýna, Workshophalle či Schlafhalle tam stojí něco jako kamino, tatooine, dagobah a naboo. Na dveřích do dagobah je nalepený obrázek Mr Yoda, protože přeci vcházíte do školy mistrů :-) Atd. atp.
Ale zpět: zápis do přihlašovací listiny. Mám pocit, že jsem pro svůj pobyt tady udělala maximum. Ale ne! Kathi mě obrací o 180° a staví mě před dlouhána v černém plášti. „Ještě potřebujeme badge (= odznak, průkaz)“. Aha. Znovu koukám na dlouhána v černém plášti. Za normálních okolností má dva metry, ale vzhledem k tomu, že stojí na stole, tak má metry tři a já mu sahám tak ke kolenům. Dlouhý černý dready má stažený dozadu, ale stejně mu tak srandovně trčej kolem celý hlavy. Na očích má super obří černé brýle (vzpomenu si na Zafoda Bíblbroxe). A pak už jenom dlouhý černý plášť, zpoza kterého mu vykukuje svítící meč.
„Abyste mohli získat badge, musíte zodpovědět mé otázky“, oznamuje nám slavnostně. „Začneme třeba s tebou“, míří prstem na mě. Pak z kapsy vytahuje origami. „Co je toto?“
Nemám nejmenší tušení. „Žába?!“
„Otoč se za sebe...“
Ohlédnu se zpátky. Aha... „Je to loď... vesmírná loď...“
„A jak pak se tato blablabla loď jmenuje?“
Sakra?! Jak to mám vědět?! Koukám na Kathi a pak krčím rameny směrem k dlouhánovi.“Nevím.“
„Když se ptám, jak se jmenuje George W. Bush, tak jak se jmenuje?“
„George W. Bush“, odpovídá Kathi.
„Správně. A když se ptám jak se jmenuje blablablabla loď, tak jak se jmenuje?!“
„Blablablabla loď“, odpovídá Kathi. (Vážně doteď nevím, jak se ta loď jmenovala. Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, ale byla to jedna z lodí vystupujících ve Hvězných válkách). Získáváme první badge, respektive Kathi získává badge.
Dlouhán z kapsy vytahuje druhé origami a útočí na mě další otázkou: „Tak co umíš zvláštního?“
„???“
„No řekni, co umíš zvláštního?“
„Umím mluvit česky...“
„Cože umíš?!“
„Umím_mluvit_česky!“
Dlouhán na mě dlouze zírá. I přes jeho tmavé brýle na sobě cítím jeho upřený pohled. „I nu tedy dobrá. Tak mi řekni tuhle větu česky: Velevážený imperátore, dejte mi prosím tento badge.“ (německy)
„Velevážený imperátore, dejte mi prosím tu věc.“ (česky)
Juch! Už mám taky konečně „tu věc“! Ještě zahlédnu týpka v černých kalhotách a bílém plášti od kimona, který má za pasem kužel na žonglování. Lukas Skywalker... ?! A pak s Kathi odcházíme do velké haly trénovat.
Při každém vstupu do haly, se musíme legitimovat tím papírovým origami. Už chápu, proč ta šaškárna na začátku. :-) Hala je ohromná. Vejde se do ní běžecká dráha, hřiště na fotbal i místo pro skok o tyči. Věci si odložíme u hromady obřích matrací. Rozhlížím se kolem: tři žongléři s pěti kužely; pět žonglérů se čtyřmi kužely; pán, co žongluje se třemi míčky a vždycky si jeden stíhá dávat na halvu; dva páni na jednokolkách; slečny s obručemi; manželský pár přehazující si žonglérské kruhy; chlapci s diaboly a další spousta, spousta lidí, dětí a cyklistů na podivných kolech... Uáááá. Co tady dělám, když nic neumím?! Vážně si tu připadám jako Neo, když jde na pohovor k Vědmě a v předsíni narazí na dítě, které pohledem ohýbá lžičku. Všechno mi to přijde tak neskutečné!
S Kathi chvíli točíme poi, já pak trénuju žonglování se třemi míčky, Kathi s kužely. A pak se taky chvíli válím na matracích a pozoruju pohyb v hale. Jo, mimo jiné jsem si od jedné slečny půjčila obruč. Asi tak po prvních 30 vteřinách usilovného kroucení, mě rozbolely svaly na břiše. Jestli chcete zhubnout, obruč je ta pravá volba :-) Pak už jen společná večeře a v jedenáct hodin začíná Juggling DJ Session. Což je DJ, hudba a spontánní vystoupení žonglérů. Spát jdu asi tak od dvě hodiny později. „Ložnice“ je hned vedle tréninkové haly. Přesně v tom místě, kde je za normálních okolností další běžecká dráha a doskočiště s pískem. Usínám pěkně sparťansky: s karimatkou na tvrdé zemi za zvuků padajících kuželů z vedlejší haly a obklopená odérem ze smradlavých nohou a zpocených těl (njn, není nad to spát na sportovišti...)
V sobotu společné snídaně a pak spousta workshopů. Venku je zase Scheißewetter, takže jsem ráda, že můžeme být v jedné z hal. S Kathi chceme obě jít na ten samý workshop, tzn na kontkatní žonglování pro začátečníky, ale je to až od dvou, takže máme cca tři hodiny na to, si jen tak trénovat. Zkouším kužely. Och, jsem beznadějně marná! :-) Takže návrat ke třem míčkům. Workshop báječný. Pak zase hodina a půl, dvě ve velké hale. Právě kolem mě projíždí pán na vysokánské jednokolce a pak na ní i skáče pře švihadlo... WTF?! V pět objednaná pizza. Společné jídlo s žongléry nemá chybu, vždycky se najde někdo, kdo si hraje. Buď je to pán, co si točí talířem na prstu, nebo pán, co balancuje pet lahev na bradě a nebo pán, co se snaží udržet krabici od pizzy na nose. A pak zase velká hala a od osmi galashow v aule filozofické fakulty.
Večerní představení nemá chybu. Během prvního čísla mi spadla pusa až na zem a podařilo se mi ji zavřít asi tak půl hodiny po představení. Prostě MA-ZEC!!! A moderátor byl taky výbornej: cizinec Elvis v černé fraku, s bílým obličejem, rudými rty a malou červenou kytarou, na kterou hrál rockové balady :-) Akorát bych nechtěla být na jeho místě v momentě, kdy se vzbouří publikum a nechce přestat tleskat. Žádný vtip nepomáhá. Publikum stále tleská. Hudba nepomáhá. Publikum stále tleská. Výhrůžky nepomáhají. Publikum stále tleská... Až další číslo uklidnilo rozbouřené davy.
A pak už jen neděle, ospalá snídaně, trocha žonglování (aby se neřeklo) a odjezd. Mainz jsem sice neviděla, ale Kathi je tak úžasná, že zpět do Bonnu jedeme podél Rýna a já se můžu kochat výhledem na tak nádherný kraj!
a něco málo víc na: Mainz Convention 2009. Možná, když se budu moc nudit, tak přidám i nějaká sestřihaná videa. Ale to až časem, časem... páč teď už vážně musím do školy. Jo a večer možná dopíšu zážitky z cesty podél Rýna...
:-*
Bylo to vtipné, nejvtipnější. Chci všechny ty žonglovací hračky domů! Všechny! I jednokolku! :-))
Ale popojedem...
V pátek odpol odjez s Kathi z Bonnu. O dvě hodiny později jsem na místě, tzn. v Mainzu ve sportovním areálu místní uni. A světe div se, do neděle z něj nevytáhneme paty, takže v kostce: z Mainzu jsem toho moc neviděla, ale nevadí...
Vtipnosti začínají už při přihlašování. Abych vás uvedla do obrazu: MC 2009 organizuje místní žonglérský klub Ministry of silly juggling (ministerstvo bláznivého žonglování) a podtitulek letošního festivalu/ workshopu/ setkání je: the ministry strikes back (ministerstvo vrací úder). Takže intergalaktická atmosféra celého festivalu se nachází někde uprostřed mezi Hvězdnými válkami, Stopařovým průvodcem galaxií a nekonečnou řadou cirkusových čísel. A vzhledem k tomu, že žongléři nejsou žádná hlupátka, tak se celá akce nese v duchu jemně absurdního, ale sofistikovaného humoru. A to mě ba :-) Takže třeba plánek areálu vypadá tak, že místo klasických popisek typu tréninková hala, kantýna, Workshophalle či Schlafhalle tam stojí něco jako kamino, tatooine, dagobah a naboo. Na dveřích do dagobah je nalepený obrázek Mr Yoda, protože přeci vcházíte do školy mistrů :-) Atd. atp.
Ale zpět: zápis do přihlašovací listiny. Mám pocit, že jsem pro svůj pobyt tady udělala maximum. Ale ne! Kathi mě obrací o 180° a staví mě před dlouhána v černém plášti. „Ještě potřebujeme badge (= odznak, průkaz)“. Aha. Znovu koukám na dlouhána v černém plášti. Za normálních okolností má dva metry, ale vzhledem k tomu, že stojí na stole, tak má metry tři a já mu sahám tak ke kolenům. Dlouhý černý dready má stažený dozadu, ale stejně mu tak srandovně trčej kolem celý hlavy. Na očích má super obří černé brýle (vzpomenu si na Zafoda Bíblbroxe). A pak už jenom dlouhý černý plášť, zpoza kterého mu vykukuje svítící meč.
„Abyste mohli získat badge, musíte zodpovědět mé otázky“, oznamuje nám slavnostně. „Začneme třeba s tebou“, míří prstem na mě. Pak z kapsy vytahuje origami. „Co je toto?“
Nemám nejmenší tušení. „Žába?!“
„Otoč se za sebe...“
Ohlédnu se zpátky. Aha... „Je to loď... vesmírná loď...“
„A jak pak se tato blablabla loď jmenuje?“
Sakra?! Jak to mám vědět?! Koukám na Kathi a pak krčím rameny směrem k dlouhánovi.“Nevím.“
„Když se ptám, jak se jmenuje George W. Bush, tak jak se jmenuje?“
„George W. Bush“, odpovídá Kathi.
„Správně. A když se ptám jak se jmenuje blablablabla loď, tak jak se jmenuje?!“
„Blablablabla loď“, odpovídá Kathi. (Vážně doteď nevím, jak se ta loď jmenovala. Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, ale byla to jedna z lodí vystupujících ve Hvězných válkách). Získáváme první badge, respektive Kathi získává badge.
Dlouhán z kapsy vytahuje druhé origami a útočí na mě další otázkou: „Tak co umíš zvláštního?“
„???“
„No řekni, co umíš zvláštního?“
„Umím mluvit česky...“
„Cože umíš?!“
„Umím_mluvit_česky!“
Dlouhán na mě dlouze zírá. I přes jeho tmavé brýle na sobě cítím jeho upřený pohled. „I nu tedy dobrá. Tak mi řekni tuhle větu česky: Velevážený imperátore, dejte mi prosím tento badge.“ (německy)
„Velevážený imperátore, dejte mi prosím tu věc.“ (česky)
Juch! Už mám taky konečně „tu věc“! Ještě zahlédnu týpka v černých kalhotách a bílém plášti od kimona, který má za pasem kužel na žonglování. Lukas Skywalker... ?! A pak s Kathi odcházíme do velké haly trénovat.
Při každém vstupu do haly, se musíme legitimovat tím papírovým origami. Už chápu, proč ta šaškárna na začátku. :-) Hala je ohromná. Vejde se do ní běžecká dráha, hřiště na fotbal i místo pro skok o tyči. Věci si odložíme u hromady obřích matrací. Rozhlížím se kolem: tři žongléři s pěti kužely; pět žonglérů se čtyřmi kužely; pán, co žongluje se třemi míčky a vždycky si jeden stíhá dávat na halvu; dva páni na jednokolkách; slečny s obručemi; manželský pár přehazující si žonglérské kruhy; chlapci s diaboly a další spousta, spousta lidí, dětí a cyklistů na podivných kolech... Uáááá. Co tady dělám, když nic neumím?! Vážně si tu připadám jako Neo, když jde na pohovor k Vědmě a v předsíni narazí na dítě, které pohledem ohýbá lžičku. Všechno mi to přijde tak neskutečné!
S Kathi chvíli točíme poi, já pak trénuju žonglování se třemi míčky, Kathi s kužely. A pak se taky chvíli válím na matracích a pozoruju pohyb v hale. Jo, mimo jiné jsem si od jedné slečny půjčila obruč. Asi tak po prvních 30 vteřinách usilovného kroucení, mě rozbolely svaly na břiše. Jestli chcete zhubnout, obruč je ta pravá volba :-) Pak už jen společná večeře a v jedenáct hodin začíná Juggling DJ Session. Což je DJ, hudba a spontánní vystoupení žonglérů. Spát jdu asi tak od dvě hodiny později. „Ložnice“ je hned vedle tréninkové haly. Přesně v tom místě, kde je za normálních okolností další běžecká dráha a doskočiště s pískem. Usínám pěkně sparťansky: s karimatkou na tvrdé zemi za zvuků padajících kuželů z vedlejší haly a obklopená odérem ze smradlavých nohou a zpocených těl (njn, není nad to spát na sportovišti...)
V sobotu společné snídaně a pak spousta workshopů. Venku je zase Scheißewetter, takže jsem ráda, že můžeme být v jedné z hal. S Kathi chceme obě jít na ten samý workshop, tzn na kontkatní žonglování pro začátečníky, ale je to až od dvou, takže máme cca tři hodiny na to, si jen tak trénovat. Zkouším kužely. Och, jsem beznadějně marná! :-) Takže návrat ke třem míčkům. Workshop báječný. Pak zase hodina a půl, dvě ve velké hale. Právě kolem mě projíždí pán na vysokánské jednokolce a pak na ní i skáče pře švihadlo... WTF?! V pět objednaná pizza. Společné jídlo s žongléry nemá chybu, vždycky se najde někdo, kdo si hraje. Buď je to pán, co si točí talířem na prstu, nebo pán, co balancuje pet lahev na bradě a nebo pán, co se snaží udržet krabici od pizzy na nose. A pak zase velká hala a od osmi galashow v aule filozofické fakulty.
Večerní představení nemá chybu. Během prvního čísla mi spadla pusa až na zem a podařilo se mi ji zavřít asi tak půl hodiny po představení. Prostě MA-ZEC!!! A moderátor byl taky výbornej: cizinec Elvis v černé fraku, s bílým obličejem, rudými rty a malou červenou kytarou, na kterou hrál rockové balady :-) Akorát bych nechtěla být na jeho místě v momentě, kdy se vzbouří publikum a nechce přestat tleskat. Žádný vtip nepomáhá. Publikum stále tleská. Hudba nepomáhá. Publikum stále tleská. Výhrůžky nepomáhají. Publikum stále tleská... Až další číslo uklidnilo rozbouřené davy.
A pak už jen neděle, ospalá snídaně, trocha žonglování (aby se neřeklo) a odjezd. Mainz jsem sice neviděla, ale Kathi je tak úžasná, že zpět do Bonnu jedeme podél Rýna a já se můžu kochat výhledem na tak nádherný kraj!
a něco málo víc na: Mainz Convention 2009. Možná, když se budu moc nudit, tak přidám i nějaká sestřihaná videa. Ale to až časem, časem... páč teď už vážně musím do školy. Jo a večer možná dopíšu zážitky z cesty podél Rýna...
:-*
pátek 6. listopadu 2009
bláznivý francouzsko-český večírek
Zpět k událostem posledních dní. Ano, těch 24 hodin rozhodlo... Dneska odpol odjíždím do Mainzu. juch. juch! A vrátím se někdy v neděli večer. juch. juch! A co se večeře týče... radši nemluvit, protože jestli se uskuteční, tak to bude v té horší variantě... Což ale svým způsobem vlastně vůbec není překvapivé... :-D
jinak včera večeře s Héloise a Pauline. Myslím, že fotky mluvím za vše... A pak germopárty...
jinak včera večeře s Héloise a Pauline. Myslím, že fotky mluvím za vše... A pak germopárty...
 |
| Zdroj Bonn 2009 II |
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)