Svůj obligátní spánkový deficit dospávám v buse. Cesta do Heidelbergu trvá cca 3 hodiny, což je tak akorát. Autobus staví na nějakém malém parkovišti hned na břehu Neckaru. Je zima! Je strašná zima! Asi jako v Čechách. Nechci se moc chlubit, ale na to, že už začal prosinec, tak v Bonnu máme teplotně takový pěkný začátek listopadu. (muheheee)
Od půl dvanácté do půl druhé je naplánována prohlídka města s průvodcem. Paní je docela milá, sice na začátku říká něco o tom, že bude mluvit pomalu, abychom jí všichni rozuměli, ale po prvních třech větách na to zapomíná... Průvodcovská klasika;-)
Začínáme na parkovišti, pak se chvilku potulujeme na kraji centra města. Nad námi se tyčí ona proslavená zřícenina heidelbergského zámku. Průvodkyně vypráví něco o tom, že město bylo během třicetileté války zničeno Francouzi a znovu bylo vystaveno v osmnáctém století, proto si nezachovalo svou středověkou tvář. Zámek (z architektonického pohledu vlastně hrad) třicetiletou válku přežil téměř bez úhony. Až později v jedné z jeho částí propukl požár. A oheň hořel, hořel a hořel po tři dlouhé dny. A všichni věděli, že jakmile zámek přijde o střechu, tak se z něj stane ruina, protože to nikdo opravovat nebude... A tak se skutečně stalo...
Architektura města je taková idylická, bez zbytečných výstředností. V centru tvoří největší část domy z osmnáctého století, sem tam se mezi ně sice připleta devatenácté nebo jiné, ale to spíš jenom výjimečně. Budovy jsou dvojího druhu. Buď na první pohled luxusní měšťanské vily a nebo uzounké, malinké dělnické domy. Vážně maličkaté! (vsuvka: navštívili jsme rodný dům Fridricha Eberta, tj. první prezident Výmarské republiky. Byla jsem vyšší než futra mezi ložnicí a kuchyní. Uznejte, takový věci se nestávaj denně ;-)
Pak jsme se taky byly ohřát ve dvou kostelích: protestantském a katolickém. Atmosféra, jak už to tak bývá, naprosto nesrovnatelná. Nevím, který je hezčí... Pak jsme se taky trochu prošly po Starém mostě. Zima, zima a ke všemu fouká! Mám pocit, že už je ze mě chodící rampouch. A tím prohlídka končí.
Míříme na oběd do místní menzy. A pak jdeme s Héloïse na kafe. Hmmm, nevím, jak to děláme, ale podařilo se nám najít dvě místa v jedné kavárně s neopakovatelnou atmosférou počátku dvacátého století! Jsme obě tak trochu lemřičky, jsme rády, že sedíme v teple, a tak zamítáme výpravu nahoru na zříceninu. (Ani vlastně nevím, jestli se tam někdo vypravil...) Pak se vydáváme na průzkum místních vánočních trhů. Kýč, jak už to bývá. Ale aspoň tu mají horký kaštany. Pak se Héloïse objevujeme ale super kýč! Kamenný obchod, kde prodávají jenom vánoční dekorace a podobný cerepetičky. Jsme z toho úúúplně paf. A pak jsme taky paf z těch cen. Ale honem zpátky na trh. Potkáváme živé oslíky, stánek, kde prodávají perníková srdíčka a pak další a další spoustu stánků, které jsou zajisté k nalezení i na Staromáku. A pak už jen cesta zpět do Bonnu...
Marně přemýšlím o tom, proč jsem si myslela, že Heidelberg je jedno z nejkrásnějších měst v Německu. (Hölderlinův vliv?) Možná, že jsem si jenom vybrala špatnou roční dobu. Cesta filozofů na jaře, v létě nebo na podzim zajisté vypadá líp než teď v zimě. Asi sem budu muset zajet ještě jednou a pochopit... i Goethe se tu prý zamiloval...
Heidelberg v pěti obrazech...
Zbytek na: Heidelberg
Žádné komentáře:
Okomentovat