Tereza, jedině Tereza...

Tak taky mám na návštěvě svojí sestřičku. Ano, obě jsme v pořádku a máme se dobře! Teď mi tady drobeček leží u postele na zemi... (samozřejmě na karimatce a ve spacáku (!), to aby si nikdo nemyslel). Je teda trošku komplikovanější to nějak časově zorganizovat, protože včera i dnes jsem byla pracovat. Taky jsem opět zašla na cizineckou policii a tristní je, že tam musím ještě do třetice... grrrr! Já toho pána úředníka opravdu nemám ráda, což ještě potvrzuje to, že jsem na něj byla dneska obzvláště drzá... Ale odpoledne jsem s Terez vyrazily do města (a pršelo a jen se lilo) a zítra pojedem do Kölnu a dáme si wurst! :-D

Düsseldorf

Dnešek byl vydatný. Jsem úplně mrtvá únavou. Dopol jsem vyrazila do Düsseldorfu. Nakonec sama – Héloïse dopisovala písemnou práci, Klimo se učila na zk ve Francii, Jihag se stěhoval a blablabla bla... Znáte to.

Düsseldorf je opravdu nádherné město. Prošla jsem část centra, pak jsem se vypravila na vyhlídku na televizní věži, prohlídla si kus čtvrti Medienhafen (úžasná moderní architektura). Viděla jsem i komplex budov od Frank O. Gehryho (americko-kanadský architekt židovského původu, kořeny jeho rodiny sahají do Polska). Kdysi jsem o něm viděla dokument na ČT2. Ten pán tvoří úplně neskutečné věci! Podílel se třeba na Tančícím domě v Praze. Nakonec jsem si prošla japonskou čtvrť (samé asijské obchody a restaurace) a nakoupila si nějaký proviant v čínském supermarketu. Mimo jiné jsem tam ulovila parádní bleděmodrý lampion, který nejen skvěle koncepčně zapadá do mého pokoje, ale navíc byl skoro o polovinu levnější než IKEA-papírový lustr (Hahá!) a ke všemu je průsvitnější než erární kolejní luster. Ještě mě napadá opravdu vtipná věc. Byla jsem se podívat i v jednom kostele a kdybych v tu chvíli seděla na židli, tak bych z ní asi spadla. Vážně! Už jste někdy byli v kostele, kde je i kavárna? Prostě před vstupem do hlavní kaple / po odchodu ze mše se můžete občerstvit, dát si kávu, přečíst si noviny... A to opravdu přímo v interieru kostela! Myslím, že církev u nás by měla trochu zapracovat. Takhle se to dělá. Jinak výzdoba uvnitř nula – njn, klasický protestantský svatostánek.


Martin-Luther-Platz a na něm byl ten kávo-kostel ;-)


Königsalle (tahle fotka nesmí chybět v žádném průvodci o Düsseldorfu)


Typický Düsseldorf - dominantu tvoří televizní věž (Rheinturm, 240m)


TV-věž Rheinturm - ve výšce 168m je prosklená vyhlídka


První pohled dolů - 168 metrů je 168 metrů...


Gehryho komplex budov




Čtvrť Medienhafen


Pohled na Düsseldorf z Medienhafen


Stínohra


Lampion (ta druhá fotka je pro ty, co ještě nikdy neviděli svítící lampion ;-)




A další trofeje z Düsseldorfu (hihi, jako bychom tady v Bonnu neměli čínský market... Ale pochopte, úplně čerstvé tofu a sojové výhonky!) P.S. Quick - Cooking je moje heslo ;-)


O 15 minut později ;-)


Zybtek fotek, které naprosto vřele doporučuji, protože Düsseldorf má své kouzlo, je zde: DÜSSELDORF

Tak různě...

Včera jsem si byla zacvičit venku, měli jsme krásné slunečné počasí. Naproti tomu dneska celej den prší. Tak jsem se nechala biometricky vyfotit, stavila se v čínském obchodě pro jasmínovou rýži a chilli papričky (hmmm, dostala jsem hroznou chuť na nakládaný hermelín. A bez papriček to není ono ;-) a odpol jsem tvořila z fimo (ale uvidíme, jak to dopadne až ho vytáhnu z trouby...). Zítra asi vyrazím do Düsseldorfu nebo něco na ten způsob, ještě pořádně nevím.

Karaoke a hořké doznání

… aneb popis mého zatím úplně nejhoršího zážitku v Bonnu (pche, kam se hrabe ztráta dokladů, špinavá kuchyň či přednes referátů ve škole....)

Takže... vyrazili jsme do té irské hospody (opravdu útulné místo s báječnou atmosférou!). Cesta v pohodě a první cca tři minuty uvnitř taky. Seděla jsem mezi Héloïse a Diegem úplně vzádu u stolu (tzn. že když chcete jít na záchod tak musíte zvednou půl stolu, abyste mohli vylézt). Diego ještě listoval super tlustym seznamu písniček na karaoke (bože, těch songů tam bylo asi 20 tisíc), tak jsem s ním ještě chvíli vtipkovala, pak jsem tím seznamem začala listovat já a říkala jsem si, že možnááááá kdybych tam našla nějakej song od Neny a někdo šel se mnou, tak ale skutečně jenom možnááááá bych vylezla na pódium a zazpívala. Tak si tak listuju tím seznamem, někdo se mě ptá, co budu zpívat, tak říkám, že nebudu zpívat, pak někdo u stolu říká, že budu zpívat, říkám, že ne, a najedou jsem dostala šílený strach, že budu muset zpívat, tak jsem rychle poslala ten tlustej šanon se songama pryč a chvíli dobrý. Pak jsem si ještě se zájmem prohlížela tenčí šanon, kde byly jenom ty nejlepší hitovky. Pak jsem ale najednou dostala strach, že opravdu budu MUSET jít zpívat, a pak jsem chtěla útýct z místnosti, ale do prčic nemohla jsem, protože jsem byla zaseknutá mezi Diegem a Héloïse, a pak se mě Hélo ptala, jestli dobrý, tak říkám, že ne, prej jestli dobrý?! Tak říkám, že fakt ne! A pak, jestli chci jít ven, a to jsem se začala klepat a brečet a brečet. Pak mě Héloïse vytáhla ven z hospody a pak už jsem zase mohla dýchat a uklidnit se.

Doprčic! Já jsem fakt nevěděla, že mám takovej strach ze zpívání!!! Pak jsme se vrátily zpátky, všichni mi řekli, že nemusím zpívat, tak jsem řekla, že vím, že nemusím zpívat, a pokoušela jsem se jim vysvětlit, že na pelhřimovským gymplu jsme museli zpívat před celou třídou a že to pro mě tenkrát bylo opravdu strašný, a taky jsem řekla, že musím sedět na kraji, abych mohla když tak odejít, až mi zase nebude dobře. A pak jsem tam seděla, následující deset minut jsem se ještě klepala, trochu brečela, furt si v duchu opakovala, že nemusím zpívat, že opravdu nemusím, a snažila se nemyslet na to, že chci utýct. A zbytek večera byl už jenom lepší a lepší!

Nejhorší na tom je, že to nebyl strach, kterej můžete očekávat (já jsem se fakt na ten karaoke večer těšila!). Nebyl to ten hmatatelnej strach, kterej sedí v břiše, třeba když jste nervozní před zkouškou. To byl zkrat v mým mozku, kterej se najednou stal a kterej jsem vůbec neočekávala. A vážně mě ani ve snu nenapadlo, že hudební výchova na mně zanechala takové následky (i když zase na druhou stranu, do dneška když slyším někoho pískat na zobcovou flétnu, tak mi regulérně naskakuje husí kůže...). V noci jsem pak chvíli nemohla usnout a ještě jsem o tom přemýšlela. Myslím, že to bylo přesně jako tenkrát na gymplu. Přede mnou ležel zpěvník, musela jsem si vybrat jednu písničku a tu pak jít zazpívat. A principiálně jsem nemohla z té třídy odejít, protože kdybych z hodiny odešla, tak bych stejně musela zpívat další týden...

hihi, zvlášní, co všechno zůstává v hlavě. Každopádně jestli se ještě někdy půjde na karaoke, tak se připojím. Je to vážně docela vtipná záležitost (za předpokladu, že vás opravdu nikdo nenutí zpívat ;-)

Jo a asi jsem už sehnala práci. Nathalia mě doporučila na úklid do dvou domácností, kde dříve uklízela. Sice to není úplně práce, kterou bych si představovala. Ale je to prostě práce a půjde to v pohodě skloubit i se studiem ;-)

Svátek

sem se dneska nějak rozepsala...

Každopádně velmi děkuji za všechna přání, která dnes přišla, přicházejí a asi ještě příjdou. Původně jsem svůj svátek nechtěla slavit, ale vypadá to, že jdu večer do irské hospody...

Brühl a zbytek soboty

Po výstavě jsem se ještě trochu prošla po Brühlu. Docela pěkné městečko. Hlavní dominantou je barokní zámek Augustusburg s vodním příkopem (kachnami) a moc hezky udržovanou zámeckou zahradou. Centrum města není architektonicky zas až tolik zajímavé, ale i přesto se tam dá narazit na malé uzounké uličky s roztomilými domky.

Kolem půl sedmé jsem se konečně vrátila domů. Rovnou jsem se vrhla na vaření, protože na osmou měla dorazit Héloïse. Nechci se moc vytahovat, ale uvařila jsem naprosto božské rýžové placičky se zeleninou a k tomu téměř dokonalou kaši/omáčku z červené čočky. Což potvrdí nejen Héloïse, ale i Jihag! ;-) Každopádně Héloïse mi věnovala francouzskou učebnici, takže mému studiu (ehm!) francouzštiny nic nebrání ;-) No a sobotu jsme zakončili párty v kolejním baru. No co no... Aga měla narozeniny...

Zámek Augustusburg


Vodní příkop s kachnami


Alej v zámecké zahradě


V centru městečka


Pelmel z procházky






Zbytek fotek tu: BRÜHL

She's totally „lynchy“

Sobota byla velmi, velmi příjemná... (na konec)

Ráno začalo neslavně. Zjistila jsem, že mi někdo snědl(?!) můj úúúžasný, báječný keramický nůž, který jsem se vší pravděpodobností nechala oschnou na odkapávači ve společné kuchyňce .... :-(( Hm, a dost silně pochybuju o tom, že ho ten někdo (vyz)vrátí... :-((( (chjo, já tu kuchyň fakt nemám ráda!). V půl jedenácté jsem měla sraz s Kathi před bazénem a že půjdeme plavat. Tak zaprvé mi Kathi ráno nějak zapomněla poslat SMS, že se cítí nemocně a že se nedostaví. Ve výsledku pro ni bylo dobře, že nikam nejela, protože za druhé ten bazén byl kvůli čištění zavřenej. Což jsem si ale hořce musela vychutnat sama... Na druhou stranu to, že jsem dopoledne vyrazila do města, mi umožnilo sehnat nůž na koberce a náhradní čepele. Na co? Na krájení Fimo! A taky jsem zjistila, že není taková zima, abych si nemohla jít zacvičit ven.

Pak jsem skromně poobědval a ve tři čtvrtě na dvě jsem vyrazila na komentovanou prohlídku k výstavě: David Lynch – Dark Splendor (!!!)

(vsuvka: D.L. je americký režisér, který se ve volném čase věnuje malování a modelování temných, částečně odporných a hlavně hodně divných obrazů. Každopádně to samé se dá z velké části říct o jeho filmové tvorbě. Ale jeho Twin Peaks pro mě zůstalo naprosto nepřekonatelné!)

Na začátku jsem byla z výstavy troch zklamaná. Upřímně jsem čekala nějakou lynchovinu (třeba tančícího liliputána, který mě na výstavu uvede, nebo velmi velmi starého třesoucího se dědečka, nabízejícího návštěvníkům sklenici mléka, nebo kovboje, nebo někoho s hodně divným pohledem nebo že aspoň zakopnu o anonymní ucho...), ale ta prohlídka byla vedená naprosto profesionálně. Přesně tak, jak se na renomované muzeum sluší. Provázel nás čtyřicátník s pořádným břichem, téměř bez vlasů, zato s brýlemi a v bílé košili, který se neskutečně silně potil a vůbec nebyl vtipnej, spíše naopak.

Prohlídku zahájil rekapitulací Lynchova životopisu, oznámil nám, že Lynch neměl traumatické dětství a i přesto, jak depresivně jeho tvorba působí, se má dobře. Pak nám vysvětloval, že pro Lynche nejsou důležité názvy jeho děl, že kašle na chronologii a většinou nedopisuje rok vzniku. Od černo-červeno-bílých abstraktních litografických tisků jsme se sborově otočili k prvnímu plastickému obrazu (little boy in his room / malý chlapec ve svém pokoji). Což byla vlastně velká červená postel s nebesy, na které stála postavička s takovou šišatou hlavou bez očí, jenom s ušima a velkou pusou. A ta hlava tak úplně neseděla na tělíčku, ale byla trošku nad. A aby úplně neuletěla, tak byla přivázaná provázkem. Jo a nad tím byla malá bleděmodrá žárovička. Když koukáme na Lynchovo dílo, tak bychom si prý měli položit otázku, co tím chtěl vlastně autor říct a skutečně se zamýšlet nad tím, co všechno na tom obraze vidíme, a k čemu by to mohlo směřovat. Protože Lynch přece vypráví příběhy. Pak nám pán ukázal jeden z obrazů holandských renesančních malířů, na němž byla v podstatě ta samá postel, kolem nějaký andělé... Takže interpretace číslo jedna: ten chlapeček umře(l).

Od chlapečka jsme se přesunuli k jediné třírozměrné instalaci, kterou jsme si pak mohli i projít. Pocit: dostat se omylem do Lynchova filmu. Byl to výřez místnosti ve fauvisitckých barvách (tzn. sytě žlutá, sytě modrá a sytě červená) s pohovkou a křeslem v zebřích pruzích, který se na konci zužoval a zmenšoval a nezbývalo, než projít skrz jedny ze dvou dveří... Psycho. Hlavně jsem se ještě zapomněla zmínit o hudbě, která byla nedílnou součástí výstavy. Psycho dvě. Protože ta hudba byla fakt divná! No přesně jako z jeho filmů, tj. spíš strojová a mechanická, nepříliš melodická a hlavně ve mně pořád vyvolávala pocit, že něco není tak úplně v pořádku a že se za chvilku asi něco (špatného) stane... Každopádně odměna za odvahu projít dveřmi – zjistíte, že to jsou jenom filmové kulisy.

Co se týče rozlišných technik, které Lynch pro tvorbu využívá, byla výstava velmi pestrá: od výše zmíněné instalace, plastických obrazů, různých druhů litografie, přes fotky (sakra jak to dělá, že i u fotografie máte pocit, že se koukáte minimálně na filmovou sekvenci), přes černobílý akvarel, obrázky sněhuláků, skici tužkou, až po náčrtky na krabičkách od sirek...

Každopdáně celkový dojem: 9 z 10 hvězdiček

Výstava v Brühl


David Lynch (ofoceno z prospektu, jako ostatně všechny následující obrázky, pač na výstavě se nesmělo fotit...)


TA prostorová instalace. To vážně bylo 3-D a dalo se tam chodit.


Trošku morbidní, ale tak lynchovské!


Jedna z mnoha litografií


A takhle si Lynch představuje porno-obrázky


Netradičně barevné


Max Ernst Museum (sem musím zajít ještě jednou. Max Ernst byl surrealista...)

Fimo

Tak jsem si myslela, že nebudu mít moc co dělat a že se tady v Bonnu budu trochu nudit.... Tak ne...

Co se týče té poslední (rozlučkové) párty, tak jsem byla jedna z těch, co zavírali bar... vůbec nechápu, jak jsem tam mohla vydržet do pěti do rána ?!

Každopádně v pátek jsem byla taková trochu lemří. Lehce jsem si zacvičila, učila jsem se gramatiku (že už bych konečně pochopila trpný rod?!) a nakonec jsem nahlédla i do toho sborníku, co jsem si půjčila v knihovně. Večer jsem se začla tvořit první věci z Fimo (tj. polymerová hmota, něco jako modelína). Haha! Tak jsem si myslela, že to bude lehčí... rozhodně se mi nepodařilo vytvořit přesně to, co jsem měla v hlavě... Spíš naopak... Rozhdoně už taky vím, co znamená pečte maximálne 30 minut. Nenapadlo mě, ža ta modelína se dá připálit...

1) šišounci: zaručuji, že ani jeden korálek není stejně šišatý

2) postavičky: ony nemůžou za to, že mají takový psycho výraz... Ale pán s knírkem mě baví a tu světle fialovou jsem si namíchala sama

3) škvarečky: tohle byl pokus o téměř dokonalé černé korále s tyrkysově modrými spirálami (všímavé oko vidí náznak ve struktůře). Leč... leč jsem je trochu sežehla...

Gordon blue není niva

Ano, včera jsem skutečně zaplatila školné na další semestr. Juch! Pak jsem začala s rešerší literatury na bakalářku. Vtip! Z víc než 1400 (OMG!) článku, sborníků atd. atp., které se alespoň trochu zabývají opozicí v NDR, jsem vybrala něco přes 160 titulů a ty jsem dneska v knihovně zredukovala na 7 základních sborníků. Tím začnu a zbytek se uvidí! ;-) Hihi, a první už mám doma.

Včera jsem se taky po dlouhé době vydala do IKEA. Teda jezdit do IKEA v Kölnu je vážně jak za trest! To je vejlet na půl dne i se svačinou! A to ještě nepočítám to včerejší extrémně nevlídné deštivé počasí. Každopádně mise splněna. Koupila jsem Vráťovi slibovaný budík (a už je dokonce i na cestě do ČR). A pozor! Hrozně jsem se krotila a jsem na sebe opravdu pyšná, anébrž to jsem tam nenakoupila tisíc pět set devět set blbostí, jak je mým oblíbeným zvykem, ale odvezla jsem si jenom to, co jsem si předem napsala na lísteček. Takže jsem hrdá majitelka nové 16dílné sady příborů (tohle byla vážně nutnost, protože mi někdo snědl mou jedinou vidličku! grrrrr!) a dvou prkýnek. Jo, a když jsme u vidliček, tak mi to připomíná... Pamatujete si, jak jsem si poprvé zabouchla klíče v pokoji a nějaká slečna mi pomáhala dostat se dovnitř? Tak jsou slečnou (Agniezska) jsem se seznámila na karnevale a zjistila jsem, že máme docela dost společných známých. Akorát jsem si nebyla jistá, jestli to ta zachránkyně byla skutečně ona, tak jsem se zeptala. A byla! Takže jsme se nakonec docela zasmály ;-) Středu jsem uzavřela mini rozlučkovou párty se třemi Čechy, kteří se vracejí po semestru domů. Vyrobila jsem rychlé jednohubky. Při té příležitosti jsem zjistila, že grodon blue není tak docela niva, i když se na obrázku tváří, že je... Ale nevadí. Ta pomazánka byla i přesto dobrá ;-) A jako bonus za účast jsem od odjíždějících dostala skleničku, zbytek pracího prášku a pár piv.

Jinak na programu dnešního dne byla návštěva cizinecké policie (ach, musím tam znova protože jsem doma zapomněla kartičku pojišťovny a tomu pánovi nestačilo potvrzení z uni... grrrr! A taky se ještě musím nechat biometricky vyfotit... grrrr po druhé!) Pak jsem šla do knihovny (viz. výše) a nakonec na konzultace k Hr. Freibergovi. Takže už vím, že ta moje slavná recenze byla dobrá, a taky už vím, že jsem úspěšně složila jednu ze zkoušek. Juch! Odpol trocha cviční. Jestli bude zítra aspoň tak teplo, jako bylo dneska, tak jdu cvičit ven. Už mám opravdu plný zuby svého mikropokoje! Za chvilku odcházím na další rozlučkovou párty. Tentokrát do našeho kolejního baru... To je ale depresivní, když všichni z Bonnu odjíždějí...

IKEA - moje jednička :-D


Pomazánka alá niva

Oficiálně zdravá

Tak prohlašuju, že už se zase cítím být zdravou!

Včera jsem odpověděla na několik pracovních nabídek (uvidíme, co z toho bude). Dneska jsem pilně uklidila a vyházela všechny nepotřebné papírové materiály, které se mi tu za celý semestr nahromadily. A zítra už konečně (!) dojdu zaplatit školné na letní semestr.

Karneval 2.0

Ona ví! A vůbec to nekomentujte!

Takže kolem druhé vyrazila na rozlučkový oběd se Zahirem. Původní představa byla: poobědvat, rozloučit se, jet domů odpočívat a doléčit se. Hahahahahaha hahaha! Haha...

Asi tři a půl hodiny jsem odolávala pozvání jet s ostatními do Kölnu a pořád jsem tvrdila, že jsem nemocná a že tam chci jet až v pondělí. Pak přišla Stefi, přinesla líčidla, vrazila mi část z nich do ruky a začaly jsme líčit všechny okolo, protože včera byla něco jako noc duchů a velký průvod skrz město. Tak si tipněte, jak to dopadlo...

Atmosféra jak v Rio de Janeiro (teda až na ten sníh s deštěm), tančila jsem (abych se zahřála). Můj obličej byl úplně bílý, s temnými kruhy kolem očí a z pravého koutku rtů mi kanula krev... Jenom jsem z toho Kölnu měla odjet tak o dvě hodiny dřív a měla jsem si odpustit tu nesmyslnou padesáti minutovou procházku z centra do jih, na které jsem tak hloupě promrzla.... :-/

Jinak ten celý den byl úplně báječný! A už se nemůžu dočkat fotek.

Srdečné pozdravy z postele, od šálku horkého čaje s citroném a od slkeničky s acylpyrinem
Vaše lp

P.S. myslím, že právě v tomto okamžiku jsem pochopila, proč indické filmy mají tři hodiny. Škoda, že žádnej momentálně nemám. Docela by se hodil...

Pan Balík

Skoro celý včerejšek jsem strávila s Petrou M. Večer odjížděla zpátky do ČR. A protože se musela z pokoje vystěhovat už v devět ráno, tak jsem ji nabídla, že u mě může zůstat. Tož dobré to bylo. Akorát jsem byla po čtvrtečním slavení trochu zpomalenější...

Dneska ráno mi přišel balík od otce. juch! :-D A vidíte to! Německá DHL doručuje i o víkendech! Každopádně moc děkuju!!! Kromě kustovnice (hned jsem si hodila pár kousků do čaje), slunečnicových semínek a děsně pikantních oříšku (co to je?!) mi byla poslána i kniha „Malé antidepresivum“. Hned při prvním nahlédnutí jsem narazila na povídku s názvem „Ležel na zádech na posteli a po tvářích mu kanuly slzy“... No já nevím, ale zrovna tohle mi moc antidepresivní nepřipadá ;-)

Odpol se koná rozlučková párty se Zahirem, páč se 15.února vrací na měsíc a půl do Bangladéše. Jinak jsem začala hledat nějakou práci... Za prvé: no money... To stipendium je tak akorát na holé přežití. A za druhé: abych se tady nenudila a nevedla příliš zhýralý život ;-) Taky mám v plánu začít trochu pracovat na své bakalářce (sběr a tříděný materiálů). Zítra začínám s rešerší pramenů...


Co skrývaly útroby pana Balíka ;-)


Když se kustovnice pere se slunečnicí. Hihi, dobrej mix


Yummi :-)

Karneval

Mazec! :-)

Ráno proběhly nutné přípravy. Nasoukala jsem se do kostýmu (zvláštní, že až v tento moment mi došlo, že si v něm vlastně pořádně nesednu, aniž bych ho nezničila. A pak jsem si taky zjistila, že se s ním pořádně nevejdu do dveří a že v něm nemůžu na záchod.). Pak jsem se nalíčila a vyfotila několik stylových fotek. Potom jsem se pokusila nacpat do svetru, ohnout se přes sukni a obout si boty a nakonec si navlíct kabát (zapnout?! Hahaha...) No a pak přišel ten zlomový okamžik, tj. otevřít dveře pokoje a vyjít mezi lidi...

Z počátku jsem se pokoušela nenápadně plížit podél zdi. To bohužel moc nešlo, protože ty noviny zatraceně šustily a stejně jsem hned po třech krocích narazila na svého souseda. (Jenom koukal, nic neříkal a podržel mi dveře, když jsem se tam s tou sukní pokoušela procpat). Pak jsem potkala ještě pár lidí u hlavního vchodu a pak už jen zbývalo přesunout se na metro a následně na hlavák. Což nakonec nebylo tak hrozné. Celou cestu jsem se tvářila, jako že to nejsem já, pak mě psychicky podpořil fakt, že jsem na zastávce potkala piráta a dvě kovbojky a nakonec i pár dalších masek v metru. No ale stejně zvláštní pocit vyrazit si takhle přestrojená ve všední den odpoledne. Ale Němci s tím očividně žádné problémy nemají ;-)

Na hlavním nádraží jsem se potkala s Héloïse. Naštěstí nebyla tak moc maskovaná, abych ji nepoznala. Chvíli jsme čekali na vlak a pak jsme s dalšími asi sto padesáti převlečenci vyrazili směr Köln. S Héloïse jsme si dopřály snídani u Stefanie (tj. Stefi ;-), seznámily jsme s vílou, zebrou, leopardem a kovbojkou a kolem dvanácté jsme se všichni vypravili k Oscarovi. Zaplatili jsme vstup (upozorňuji, že můj kostým se v tento moment ještě držel) a pak jsme se pokoušeli probojovat skrz masu lidí na druhou stranu klubu. Haha vtip!... trvalo to asi dvacet minut. Přičemž jsem furt plula dopředu, dozadu, dopředu, doleva, dozadu... přesně podle toho kudy právě proudil (se cpal) dav lidí. Kostým (vyjma paruky) nevydržel ani 5 vteřin. Když jsem se konečně dostala do prvního patra, tak ze sukně zbylo takové zplihlé papírové cosi. Pak jsme ji trošku oškubali a s těma novinama sušili rozlité pivo... Definitivně jsem se korzetu a sukně zbavila v momentě, když jsem ale už opravdu nutně potřebovala na záchod. Ale řeknu vám, není moc příjemnej pocit stát v papírovém obleku vedle opilých lidí s cigaretou... Byl to docela adrenalin ;-)

U Oskara jsme vydrželi do tří, do čtyři... Tančili jsme, popíjeli, seznamovali se, jen tak kecali nebo zpívali karnevalové hitovky. Pak jsme vyrazili na rychlý oběd, vyzvedli na nádraží další lidi a vesele pokračovali ve slavení až do devíti ;-)


S Héloïse v Kölnu


Köln. To se nedá připodobnit, to se musí prožít ;-)


U Oscara


Woohooo!


Da simmir dabei. Dat is prima!


Více na Kölner Karneval

DIY papírový kostým (návod pro zájemce. haha!!! Paruka se fakt osvědčila ;-)

VIVA COLONIA

Zdroj Bonn 2010

njn, my narcistky ;-)

Pozkouškové období

Takže potom, co jsem jsem si včera připálila večeři úplně (ale úplně!) na škvarek, co jsem se dneska ráno probudila s pocitem ucpaného nosu, slzících očí a zvýšené teploty, a potom, co jsem se ten pocit pokusila zahnat super povzbuzujícím koktejlem z ginkgo tabletek, acylpirinu a samaritána, tak jsem si odbyla poslední zk!!! Juhůůůůůůůůůůůůů! Teď už budu čekat jen na výsledky a budu doufat, že moje pokusy proběhly úspěšně.

Ale z tý teploty a rýmy jsem docela rozladěná. Sakra! Nebyla jsem nemocná skoro dva roky! To mám určitě z toho, že se jenom tvářím, že cvičím, a z toho protivného vlhko-mrazivého počasíííí :-(( A zrovna jako tenhle týden se mi to vůbec nehodí!!! Dneska jsem chtěla jít po delší době žonglovat (ještě před pěti minutami jsem si myslela, že vyrazím. E-ee. Budu radši odpočívat, dotvářet kostým, prát a šetřit síly na čtvrtek. A krom toho venku je fááákt ošklivo!), zítra večer jdu na pivo s Kevinem (chlapec za pár dní odjíždí na Erasmus do Polska, tak se s ním chci rozloučit), ve čtvrtek mě čeká párty letošní zimy (Karneval v Kölnu! Pozitivní je, že tentokráte nebudeme slavit venku, ale naštěstí v nějaké knajpě. Haha, už se nemůžu dočkat těch karnevalových odrhovaček - vtip!). Páteční a sobotní program se bude odvíjet od toho, jak dopadnu ve čtvrtek (no, nedělala bych si žádné iluze... podle toho, co jsem slyšela...)

No nic! Jdu si dát dalšího samaritána (povzbudivé je to, že až mi dojde, tak v klidu můžu oškrábat zeď, nasypat si ty drobečky do hrnečku, zalít vodou a vypít – bude to chutnat úplně stejně...) a acylpirin. Hepčí!!! (Scheiße!)

Na emaily odpovím nejspíš zítra, to mám celý den volno (muheheeee)
P.S. hlavně nezapomeňte kliknout na ten link dole!!! (prej karnevalová hymna;-)

VIVA COLONIA

Die Chandeleur

tj. nějaký tradiční francouzský svátek, který se slaví 2.února. Trochu jsme to prošvihli, respektive Pauline to trochu prošvihla... Stává se... Ale ty francouzské palačínky.... hmmmmmmmmmm A pozor! Úplně nejlepší s cukrem a citrónem!!!



Po palačinkách jsem byla kreativní, už mám další část kostým... Akorát by mě zajímalo, jak v tomhle budu sedět... (nijak?! ;-) Jo a jinak se jdu dneska už konečně učit... lalalaaaaa

Zdroj Bonn 2010

:-*