(ďábelský smích...)
10 hodin do odletu ;-)
středa 23. prosince 2009
pondělí 21. prosince 2009
pátek 18. prosince 2009
Snížek sněhobílý
:-)
No já vím, že teď poslední dobou nepíšu... Mě to teď tak nějak nebavííí... Já už nechci nic psát! Já už chci domůůůůů! :-)))
Ale tady je sumáž za poslední dny:
pondělí: velký smutek po odjezdu Hell a Vrátíka. Přednášky tak trochu poodpadaly, vlastně ze tří byla jenom jedna, tak jsem se vydala na obhlídku vánočních trhů do Kölnu. Trhy nic moc, ale na ulici jsem potkala lamu... živou!
úterý: sakra, co jsem dělala??? Odpol škola, ale zbytek dne... ??? A už to mám! Byla jsem v divadle! Konečně jsem si doplnila kulturní vzdělání a shlédla jsem svůj první balet: Labutí jezero. Pěkné! Předváděné ruským baletním souborem.... Ale upřímně, ještě že mi Petra M. řekla, o čem to má být. Jinak bych to asi tak úplně nepochopila ;-)
středa: Veselo na přednášce o Adenauerovi. Učitel onemocněl a nepřišel. A ti co měli přednášet referát uvízli ve vlaku kdesi mezi Kölnem a Bonnem. Večer deutschkurs a wichteln. To slovo na w je strašně milé a znamená nadělování dárků na tajnačku. V praxi na deutschkursu to vypadá tak, že si vylosujete něčí jméno a tomu dotyčnému koupíte maličkost. Zabalíte ji a hodíte do velkého černého pytle, tak aby nikdo nevěděl, co je od koho. Dostala jsem čokoládu a byla jsem naprosto spokojená. hihi. Po kurzu následovala další návštěva vánočních trhů. Musím se přiznat, že jsem propadla kouzlu německých vánočních trhů a setkávání se u stánků se svařákem... Tentokráte to bylo s Héloïse, Thomasem (ten z narozeninové párty) a s jeho kamarády. Vesměs veselá záležitost.
čtvrtek: nejvtipnější den z celého týdne, řekla bych. Poprvé v Bonnu sněžilo! Dopol škola. Oooops, zapsala jsem se na svou první zk. Trocha cvičení na zasněženém parkovišti. Pak jsem byla kreativní a vyráběla jsem andělská křídla a balila dárek pro naší učitelku na deutschkursu. No nám s Radkem přišlo tak trochu líto, že ona ten předchozí den nic nedostala. Tak jsme se domluvili, že koupíme bonboniéru a že ji okázalým způsobem darujeme. Výsledek byl trošku surreálný a ležel někde mezi Mikulášem, andělem, Santa Clausem a Dědou Mrázem... A pozdě v noci jsem rozkoukala jeden z indických bollywoodských filmů. Skončila jsem po 90 minutách (a to jsem byla teprv v půlce!)... A nevěřím, že ty filmy Helena shlédne najadou. OMG! Tři hodiny a pět minut ?!
pátek: Ve směs nicnedělání... trocha četby textů do školy, vaření, cvičení, plavání... A v Bonnu tak krásně sněží! Večer jsem dokoukala zbytek filmu. Och, tolik romantiky! Kam se hrabou americké slaďáky! ;-)
zítra: jdeme s Pauline na průzkum dalšího muzea...
Hihi, už jenom 5 dní!
Sněží!
Výroba andělských perutí a balení dárku. btw. co říkáte na Wichteln-mužíčky ;-)
Radek :-)
Okřídlená... ;-)
No já vím, že teď poslední dobou nepíšu... Mě to teď tak nějak nebavííí... Já už nechci nic psát! Já už chci domůůůůů! :-)))
Ale tady je sumáž za poslední dny:
pondělí: velký smutek po odjezdu Hell a Vrátíka. Přednášky tak trochu poodpadaly, vlastně ze tří byla jenom jedna, tak jsem se vydala na obhlídku vánočních trhů do Kölnu. Trhy nic moc, ale na ulici jsem potkala lamu... živou!
úterý: sakra, co jsem dělala??? Odpol škola, ale zbytek dne... ??? A už to mám! Byla jsem v divadle! Konečně jsem si doplnila kulturní vzdělání a shlédla jsem svůj první balet: Labutí jezero. Pěkné! Předváděné ruským baletním souborem.... Ale upřímně, ještě že mi Petra M. řekla, o čem to má být. Jinak bych to asi tak úplně nepochopila ;-)
středa: Veselo na přednášce o Adenauerovi. Učitel onemocněl a nepřišel. A ti co měli přednášet referát uvízli ve vlaku kdesi mezi Kölnem a Bonnem. Večer deutschkurs a wichteln. To slovo na w je strašně milé a znamená nadělování dárků na tajnačku. V praxi na deutschkursu to vypadá tak, že si vylosujete něčí jméno a tomu dotyčnému koupíte maličkost. Zabalíte ji a hodíte do velkého černého pytle, tak aby nikdo nevěděl, co je od koho. Dostala jsem čokoládu a byla jsem naprosto spokojená. hihi. Po kurzu následovala další návštěva vánočních trhů. Musím se přiznat, že jsem propadla kouzlu německých vánočních trhů a setkávání se u stánků se svařákem... Tentokráte to bylo s Héloïse, Thomasem (ten z narozeninové párty) a s jeho kamarády. Vesměs veselá záležitost.
čtvrtek: nejvtipnější den z celého týdne, řekla bych. Poprvé v Bonnu sněžilo! Dopol škola. Oooops, zapsala jsem se na svou první zk. Trocha cvičení na zasněženém parkovišti. Pak jsem byla kreativní a vyráběla jsem andělská křídla a balila dárek pro naší učitelku na deutschkursu. No nám s Radkem přišlo tak trochu líto, že ona ten předchozí den nic nedostala. Tak jsme se domluvili, že koupíme bonboniéru a že ji okázalým způsobem darujeme. Výsledek byl trošku surreálný a ležel někde mezi Mikulášem, andělem, Santa Clausem a Dědou Mrázem... A pozdě v noci jsem rozkoukala jeden z indických bollywoodských filmů. Skončila jsem po 90 minutách (a to jsem byla teprv v půlce!)... A nevěřím, že ty filmy Helena shlédne najadou. OMG! Tři hodiny a pět minut ?!
pátek: Ve směs nicnedělání... trocha četby textů do školy, vaření, cvičení, plavání... A v Bonnu tak krásně sněží! Večer jsem dokoukala zbytek filmu. Och, tolik romantiky! Kam se hrabou americké slaďáky! ;-)
zítra: jdeme s Pauline na průzkum dalšího muzea...
Hihi, už jenom 5 dní!
Sněží!
Výroba andělských perutí a balení dárku. btw. co říkáte na Wichteln-mužíčky ;-)
Radek :-)
Okřídlená... ;-)
 |
| Zdroj Bonn 2009 II |
neděle 13. prosince 2009
Roztokošný víkend
V pátek jsem jela (jak bylo domluveno) vyzvednou Vrátíka na letiště. Po půl hodině běhání sem a tam se mi konečně podařilo najít ten správný terminál s příletama. Vráťovi jsem pak rovnou skočila kolem krku. Sakra mi jsme se neviděli snad o té doby, co začal pracovat v Ostravě! A pak následovalo překvapení týdne, měsíce a možná i celého roku. Protože pak se odkudsi z útrob letištní haly vynořila i Hell! Upřímně, kdyby Vráťa přijel s žirafou a zebrou, tak mě to snad překvapí míň! Ta pacholata mi tajila celý jeden měsíc, že má Hell letenku!!! :-D
Víkend byl jinak naprosto báječný! Byl sestavený z čerstvých houstiček, starých hitovek z youTube, z piva, glühweinu a wurstu, z vánočních trhů, jízdy na kolotoči a procházky křížovou chodbou, z irish pubu, ze zlatých, stříbrných a růžových prasátek, z rybiček a z mých několika erasmus-kamarádů... :-)
Už se těším do Čech!
Takhle jednou v Bonnu...
Křížová chodba v Münsteru - ráj ve středu města
Pohlednice z vánočních trhů
Catwoman meets Supergirl (sleva, no... ;-)
Více fotek TADY :-)
Enjoy! A já si jdu zalézt s knihou do postele! juch!
Víkend byl jinak naprosto báječný! Byl sestavený z čerstvých houstiček, starých hitovek z youTube, z piva, glühweinu a wurstu, z vánočních trhů, jízdy na kolotoči a procházky křížovou chodbou, z irish pubu, ze zlatých, stříbrných a růžových prasátek, z rybiček a z mých několika erasmus-kamarádů... :-)
Už se těším do Čech!
Takhle jednou v Bonnu...
Křížová chodba v Münsteru - ráj ve středu města
Pohlednice z vánočních trhů
Catwoman meets Supergirl (sleva, no... ;-)
Více fotek TADY :-)
Enjoy! A já si jdu zalézt s knihou do postele! juch!
čtvrtek 10. prosince 2009
Prezentace studia v ČR.
Už je zase dobře. V úterý to bylo trošku horší. Njn, poslední den před tím, než jsem měla odevzdat tu recenzi... Ještě jsem se tam pokoušela dopsat závěr dle Kevinových rad, ale stejně jsem měla sto chutí to všechno zmačkat (obrazně - s laptopem to tak lehce nejde) a vyhodit do koše... Večer jsem si ještě udělala malou přípravu na středeční prezentaci, tzn. že jsem si vedle osnovy toho, co budu říkat, dopsala věty typu: „Uklidni se.“ „Mluvíš úplně skvěle!“ „Není kam spěchat, zpomal.“ apod. :-)
Ve středu ráno jsem konečně (!) odevzdala recenzi. Pak jsem do čtyř (do té prezentace) měla čas. Prošla jsem si ještě několikrát to, co jsem měla v plánu odříkat. Do konce jsem se dostala do fáze, kdy jsem nabyla přesvědčení, že to zvládnu a když tak trochu zaimprovizuju. Budu přece mluvit o Čechách! (a abych se opravdu uklidnila, tak si šla i zacvičit).
Když jsem dojela na místo, tak jsem zjistila, že jsme tam na prezentování tři. Což je rozhodně lepší než jedna. Pak jsem teda trochu neradostně zjistila, že ti dva zbývající nejsou zahraniční studenti, ale Němci. Jeden studoval v Polsku a ten druhý v Turecku. Každopádně celý můj příběh končí tím, že nepřišel ani jeden Němec, který byl měl zájem o studiu směrem na východ od Berlína. :-D (což vlastně není zas až tak překvapující) Takže ve výsledku jsem nic neprezentovala. hihi :-) (lhala bych, kdybych řekla, že mě to áááále tak stráááášně mrzí... ;-)
A poučení pro příště (Zuzanka už ho zná): Nebojme se hrdinně postavit problému. Třeba se nás zalekne a uteče! ;-)
Ve středu ráno jsem konečně (!) odevzdala recenzi. Pak jsem do čtyř (do té prezentace) měla čas. Prošla jsem si ještě několikrát to, co jsem měla v plánu odříkat. Do konce jsem se dostala do fáze, kdy jsem nabyla přesvědčení, že to zvládnu a když tak trochu zaimprovizuju. Budu přece mluvit o Čechách! (a abych se opravdu uklidnila, tak si šla i zacvičit).
Když jsem dojela na místo, tak jsem zjistila, že jsme tam na prezentování tři. Což je rozhodně lepší než jedna. Pak jsem teda trochu neradostně zjistila, že ti dva zbývající nejsou zahraniční studenti, ale Němci. Jeden studoval v Polsku a ten druhý v Turecku. Každopádně celý můj příběh končí tím, že nepřišel ani jeden Němec, který byl měl zájem o studiu směrem na východ od Berlína. :-D (což vlastně není zas až tak překvapující) Takže ve výsledku jsem nic neprezentovala. hihi :-) (lhala bych, kdybych řekla, že mě to áááále tak stráááášně mrzí... ;-)
A poučení pro příště (Zuzanka už ho zná): Nebojme se hrdinně postavit problému. Třeba se nás zalekne a uteče! ;-)
pondělí 7. prosince 2009
Tai Chi (ale to jiné)
Ano, ale tai chi je jen z událostí dne...
Ráno jsem začala tutoriem s Kevinem. Chlapec mi vrátil opravenou recenzi, kterou jsem mu v pátek poslala. Já bych to radši moc nekomentovala... No, aspoň je to teď už německy... … … A pak mi alespoň budiž přičteno k dobru, že jsem se asi pochopila, co chtěla autor touto knihou říct (což je u recenze to klíčové), protože osnovu mého textu Kevin zachoval... Ještě prý dopsat trochu více svého mínění o knize (pravda, u recenze by to chtělo...). A pak jsem trochu nepochopila, že tam mám připsat něco o Spiegel aféře a o tom, jak se k ní autor staví (Kevin se mi snažil trochu napovědět). A to je tak trošku problém, to s tou aférou. Autor se k ní nestaví skoro nijak, respektive ji přehlíží jako krajinu a moc o ní nepíše (Napadlo by vás, že když o tom autor nepíše, tak to taky může být důležité? No, mě to právě moc nenapadlo. Sice už mám za sebou zkoušku z Dějin německy mluvících zemí a pojem Spiegel aféra mi není zas až tak neznámý, ale sakra jak mám vědět, jak tenhle skandál reflektovala tehdejší německá společnost? Že byl (zřejmě) zásadní pro Adenauerovu kariéru kancléře? A proč je tak zajímavý, že o tom autor nepíše?!). No, radši popojedem...
Pak jsem zašla na Blízkovýchodní konflikt. Klasika. Je to strašně zajímavá přednáška, jenom z ní pokaždé odcházím taková skleslá... No, moc mi nedělá dobře se učit o aktuálním konfliktu. Dneska jsem viděla několik propagandistických videí (jedno které strany)... něco v duchu dětí v baretech a se samopalama v rukách, ženských zahalených v burkách se samopalama v rukách a přísahajících pomstu, ostnatých drátů, pak několika mrtvol... Myslím, že ten konflikt je naprosto neřešitelný...
Pak jsem si odbyla nejtrapnější část dne, páč jsem prezentovala svoji řeč, kterou jsem včera sepsala. Obsah dobrý, provedení špatný. I přes všechna moje nejlepší předsevzetí, že budu silná, jsem se při přednesu, a to i navzdory tomu, že moje řeč byla fakt dobrá, že jsem si to několikrát pročetla, že mi Maria opravila všechny chyby, klepala jako ratlík. (Oh ne, pravda! Ratlík se klepe trochu míň). Radši už to taky nebudu dál rozebírat. Aspoň, že už to mám za sebou.
Pak jsem se vrátila na kolej. Tam na mě v kuchyni čekal liebesbrief od hospodářky o tom, jakej máme v kuchyni bordel. No, mám no... Ale v neděli v pět hodin odpoledne tam nebyl, to jsem celou kuchyň uklidila! Zajímavé, co se přes noc urodí, že?! Aspoň, že výtky k mému pokoji nebyly žádné. Maminka by ze mě zajisté měla radost ;-)
Večer sraz s Markusem (Ten, co cvičil tai chi)... Ano, už jsme se dostali až sem. Takže večer sraz s Markusem... (vsuvka: kam jsem dala svoji ostražitost?! A proč jsem zapomněla na důvody, proč jsem přestala hledat tai chi školy v Bonnu? A proč jsem ignorovala vzpomínky na kurzy jógy organizované Karlovkou a vedené ryzími nadšenci?) Takže ještě jednou: Večer sraz s Markusem... Kašlu na to. Rovnou k věci. No prostě pointa mého příběhu spočívá v tom, že to opravdu nebyl úplně nejlepší nápad vyrazit na tai chi kurz organizovaný naší uni. Kromě všech věcí, které jsem měla udělat před tím, než jsem tam šla, jako si třeba pořádně přečíst info na webovkách, tak jsem se v první řadě vůbec neměla těšit (vždycky, když se moc těším, tak to nedopadne) a hned v druhé řadě jsem měla poslechnout svou intuici, protože kdybych měla pocit, že ten kurz bude dobrej, tak jsem tam začala chodit hned na začátku semestru.
První zádrhel spočívá v tom, že pán cvičí Chen (tzn. že úplně něco jinýho). Blablabla nějaký úvod našeho setkání. Pak to nemilé zjištění pro mě a pro Markuse. Pak nemilé zjištění pro toho pána, když jsem řekla, že se od něj nechci učit. Markus se takticky tvářil, že možná ;-) Pak to trošku o mezi mnou a pánem zaskřípalo. Pak kompromis, protože mě vážně zajímalo, jak cvičí. A když už jsem tady... (teď přeskakuju takový ty věci jako: „Á, vy cvičíte Yang. To jsem dělal dřív, teď už ne. Teď si to střihnu jednou za čas, abych to úplně nezapomněl“ ???)
A teď vám popíšu, co se všechno dá stihnout za hodinu a čtvrt: (některých částí se aktivně účastním)
1)Hromadný pozdrav
2)Rozcvička: trošku zakroutit zápěstím, trošku se zhoupnout v bocích, pak v pánvi, uvolnit ramena, kolena, protáhnout nohy (to by šlo)
3)Pak začínáme s prvním chen pohybem. Něco jako mraky, akorát že tak nějak úplně jinak. Přijde mi to strašně srandovní. Ale přemýšlím, jestli tohle budu moc vůbec někdy vyprávět sifu... No, radši ne... ;-) Zpět k mému prvnímu chen pohybu. Snažím se, ale myslím, že to musí vypadat úplně příšerně.
4)Pak takový ten postoj s podsazenou pánví a s rukama před sebou. Trvá to max tři minuty. Co?! Všichni kolem mě se klepou, já se ani nestačím zpotit... (Jo, ještě pro kompletní informaci: studenti jsou tři → slečna, mladík, stařík (hm... s tím staříkem jsem to přehnala, prostě postarší pán)
5)Pauzička na pití
6)Pak následuje moje performance. V rámci kompromisu jsem slíbila, že předvedu, co cvičím já. Nekomentovala bych to (radši moc)... příliš mnoho veřejných vystoupení během jednoho dne. Ale vzhledem k tomu, že při tom nemusím mluvit německy, tak se klepu trochu méně než odpoledne. Ale i přesto se klepu...
7)Pak cvičeni formy. Jedenkrát. S Markusem se neučastníme. Pozoruju pána. Teda já tomuhle stylu moc nerozumí, ale postoj vypadá docela stabilně, uvolněně... Jediný, co se mi nelíbí, jsou ty sešmajdaný boty...
8)Studenti cvičí kus sestavy sami, pán si s námi (hlavně Markusem) povídá.
9)Posledních 10 minut do konce hodiny. Šupšupšup, ať ještě rychle stihneme pushing hands (tlačící ruce). To jsem nedělala … měsíce (mě-sí-ce. Ježiš, to fakt zní hrozně!) Začínáme těma, který znám, a pak následujou takový nějaký jiný... snažím se... aspoň trochu, když už tady jsem...
10)Pak už je konec. Hromadný pozdrav.
Myslím, že pánovi je jasný, že už se neuvidíme. Dostane se mi ještě několik rad. Jj, já vím kolena, lokty dolů. Pořád ty samý chyby. Ale díky za připomenutí!
Cesta lesem na zastávku a vyhlídka 50 minut v buse. Jedu skoro z konečný na konečnou. Ale aspoň nemusím přesedat. Markus mě opouští po osmi minutách. Se někdo má... Myšlenky na Haštalskou... Návrat na kolej opravdu pozdní. Posílám prezentaci o studiu v ČR koordinátorovi. (Představa mého dalšího veřejného vystoupení mě upřímně děsí). Taky bych měla dopsat tu recenzi. Ale fakt na to nemám sil... Proto vlastně vzniká tenhle dlouhý záznam. Protože mám pocit, že nemám síly na nic. Z nedovřeného šuplíku na mě vyskočilo to depresivní, tak snad se to podaří přikolíčkovat tady na blog. Stejně si myslím, že by každý měl mít právo jednou za tři měsíce zaspat jeden den. Vlastně to dneska mohl být tak nádherný den, kdybych se ráno nenamáhala vstát z postele ;-)
Ach, každý růžový sad má svoje trny...
Ráno jsem začala tutoriem s Kevinem. Chlapec mi vrátil opravenou recenzi, kterou jsem mu v pátek poslala. Já bych to radši moc nekomentovala... No, aspoň je to teď už německy... … … A pak mi alespoň budiž přičteno k dobru, že jsem se asi pochopila, co chtěla autor touto knihou říct (což je u recenze to klíčové), protože osnovu mého textu Kevin zachoval... Ještě prý dopsat trochu více svého mínění o knize (pravda, u recenze by to chtělo...). A pak jsem trochu nepochopila, že tam mám připsat něco o Spiegel aféře a o tom, jak se k ní autor staví (Kevin se mi snažil trochu napovědět). A to je tak trošku problém, to s tou aférou. Autor se k ní nestaví skoro nijak, respektive ji přehlíží jako krajinu a moc o ní nepíše (Napadlo by vás, že když o tom autor nepíše, tak to taky může být důležité? No, mě to právě moc nenapadlo. Sice už mám za sebou zkoušku z Dějin německy mluvících zemí a pojem Spiegel aféra mi není zas až tak neznámý, ale sakra jak mám vědět, jak tenhle skandál reflektovala tehdejší německá společnost? Že byl (zřejmě) zásadní pro Adenauerovu kariéru kancléře? A proč je tak zajímavý, že o tom autor nepíše?!). No, radši popojedem...
Pak jsem zašla na Blízkovýchodní konflikt. Klasika. Je to strašně zajímavá přednáška, jenom z ní pokaždé odcházím taková skleslá... No, moc mi nedělá dobře se učit o aktuálním konfliktu. Dneska jsem viděla několik propagandistických videí (jedno které strany)... něco v duchu dětí v baretech a se samopalama v rukách, ženských zahalených v burkách se samopalama v rukách a přísahajících pomstu, ostnatých drátů, pak několika mrtvol... Myslím, že ten konflikt je naprosto neřešitelný...
Pak jsem si odbyla nejtrapnější část dne, páč jsem prezentovala svoji řeč, kterou jsem včera sepsala. Obsah dobrý, provedení špatný. I přes všechna moje nejlepší předsevzetí, že budu silná, jsem se při přednesu, a to i navzdory tomu, že moje řeč byla fakt dobrá, že jsem si to několikrát pročetla, že mi Maria opravila všechny chyby, klepala jako ratlík. (Oh ne, pravda! Ratlík se klepe trochu míň). Radši už to taky nebudu dál rozebírat. Aspoň, že už to mám za sebou.
Pak jsem se vrátila na kolej. Tam na mě v kuchyni čekal liebesbrief od hospodářky o tom, jakej máme v kuchyni bordel. No, mám no... Ale v neděli v pět hodin odpoledne tam nebyl, to jsem celou kuchyň uklidila! Zajímavé, co se přes noc urodí, že?! Aspoň, že výtky k mému pokoji nebyly žádné. Maminka by ze mě zajisté měla radost ;-)
Večer sraz s Markusem (Ten, co cvičil tai chi)... Ano, už jsme se dostali až sem. Takže večer sraz s Markusem... (vsuvka: kam jsem dala svoji ostražitost?! A proč jsem zapomněla na důvody, proč jsem přestala hledat tai chi školy v Bonnu? A proč jsem ignorovala vzpomínky na kurzy jógy organizované Karlovkou a vedené ryzími nadšenci?) Takže ještě jednou: Večer sraz s Markusem... Kašlu na to. Rovnou k věci. No prostě pointa mého příběhu spočívá v tom, že to opravdu nebyl úplně nejlepší nápad vyrazit na tai chi kurz organizovaný naší uni. Kromě všech věcí, které jsem měla udělat před tím, než jsem tam šla, jako si třeba pořádně přečíst info na webovkách, tak jsem se v první řadě vůbec neměla těšit (vždycky, když se moc těším, tak to nedopadne) a hned v druhé řadě jsem měla poslechnout svou intuici, protože kdybych měla pocit, že ten kurz bude dobrej, tak jsem tam začala chodit hned na začátku semestru.
První zádrhel spočívá v tom, že pán cvičí Chen (tzn. že úplně něco jinýho). Blablabla nějaký úvod našeho setkání. Pak to nemilé zjištění pro mě a pro Markuse. Pak nemilé zjištění pro toho pána, když jsem řekla, že se od něj nechci učit. Markus se takticky tvářil, že možná ;-) Pak to trošku o mezi mnou a pánem zaskřípalo. Pak kompromis, protože mě vážně zajímalo, jak cvičí. A když už jsem tady... (teď přeskakuju takový ty věci jako: „Á, vy cvičíte Yang. To jsem dělal dřív, teď už ne. Teď si to střihnu jednou za čas, abych to úplně nezapomněl“ ???)
A teď vám popíšu, co se všechno dá stihnout za hodinu a čtvrt: (některých částí se aktivně účastním)
1)Hromadný pozdrav
2)Rozcvička: trošku zakroutit zápěstím, trošku se zhoupnout v bocích, pak v pánvi, uvolnit ramena, kolena, protáhnout nohy (to by šlo)
3)Pak začínáme s prvním chen pohybem. Něco jako mraky, akorát že tak nějak úplně jinak. Přijde mi to strašně srandovní. Ale přemýšlím, jestli tohle budu moc vůbec někdy vyprávět sifu... No, radši ne... ;-) Zpět k mému prvnímu chen pohybu. Snažím se, ale myslím, že to musí vypadat úplně příšerně.
4)Pak takový ten postoj s podsazenou pánví a s rukama před sebou. Trvá to max tři minuty. Co?! Všichni kolem mě se klepou, já se ani nestačím zpotit... (Jo, ještě pro kompletní informaci: studenti jsou tři → slečna, mladík, stařík (hm... s tím staříkem jsem to přehnala, prostě postarší pán)
5)Pauzička na pití
6)Pak následuje moje performance. V rámci kompromisu jsem slíbila, že předvedu, co cvičím já. Nekomentovala bych to (radši moc)... příliš mnoho veřejných vystoupení během jednoho dne. Ale vzhledem k tomu, že při tom nemusím mluvit německy, tak se klepu trochu méně než odpoledne. Ale i přesto se klepu...
7)Pak cvičeni formy. Jedenkrát. S Markusem se neučastníme. Pozoruju pána. Teda já tomuhle stylu moc nerozumí, ale postoj vypadá docela stabilně, uvolněně... Jediný, co se mi nelíbí, jsou ty sešmajdaný boty...
8)Studenti cvičí kus sestavy sami, pán si s námi (hlavně Markusem) povídá.
9)Posledních 10 minut do konce hodiny. Šupšupšup, ať ještě rychle stihneme pushing hands (tlačící ruce). To jsem nedělala … měsíce (mě-sí-ce. Ježiš, to fakt zní hrozně!) Začínáme těma, který znám, a pak následujou takový nějaký jiný... snažím se... aspoň trochu, když už tady jsem...
10)Pak už je konec. Hromadný pozdrav.
Myslím, že pánovi je jasný, že už se neuvidíme. Dostane se mi ještě několik rad. Jj, já vím kolena, lokty dolů. Pořád ty samý chyby. Ale díky za připomenutí!
Cesta lesem na zastávku a vyhlídka 50 minut v buse. Jedu skoro z konečný na konečnou. Ale aspoň nemusím přesedat. Markus mě opouští po osmi minutách. Se někdo má... Myšlenky na Haštalskou... Návrat na kolej opravdu pozdní. Posílám prezentaci o studiu v ČR koordinátorovi. (Představa mého dalšího veřejného vystoupení mě upřímně děsí). Taky bych měla dopsat tu recenzi. Ale fakt na to nemám sil... Proto vlastně vzniká tenhle dlouhý záznam. Protože mám pocit, že nemám síly na nic. Z nedovřeného šuplíku na mě vyskočilo to depresivní, tak snad se to podaří přikolíčkovat tady na blog. Stejně si myslím, že by každý měl mít právo jednou za tři měsíce zaspat jeden den. Vlastně to dneska mohl být tak nádherný den, kdybych se ráno nenamáhala vstát z postele ;-)
Ach, každý růžový sad má svoje trny...
neděle 6. prosince 2009
Sie ist aber fleißig!
Nevím, proč ale vážně jsem nejpilnější vždycky v neděli ;-)
Dopol jsem napsala svou řeč na zítřejší seminář (to je ten, kde si hrajeme na Evropský parlament). Jsem naprosto přesvědčená, že bych svou řečí coby Vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečností politiku přemluvila všechny státy EU, aby se konečně angažovaly při vytváření společné evropské armády. Aneb je plná naléhavých diplomatických klišé! ;-)
Pak jsem si šla zacvičit (na dlouho), pak jsem uklízela (dlouho). A dokonce jsem se obětovala a uklidila jsem i kuchyň. A taky jsem tam tak trochu umyla okno. Zítra by totiž u nás na koleji (jestli jsem to dobře pochopila) měla propuknout velká kontrola pořádku... Radši se ani neptám, co to je. Už se tady v Německu nedivím skoro ničemu... A pak v podvečer ještě příprava dalších věcí do školy.
Jinak ještě jsem se nezmínila o dalším setkání třetího druhu. Moje spolužačka, která se mnou hraje Mr. GASP (= Vysoký představitel pro blablabal...), mluví slovensky. První setkání bylo strašně vtipné, protože já jsem z našeho rozhovoru zpočátku moc nestíhala. Po tom, co jsem se ujistily, že jsme skutečně spolu ve skupince, padla věta: „Ty si zo Česka?“ Já jsem rozuměla, odpověděla jsem česky, akorát mi něco přišlo divnýho, ale nebyla jsem schopná identifikovat co. Až došlo mi to, až když Maria řekla, že žila tři roky na Slovensku. No jasně! Ona na mě nemluví německy! Vážně to bylo trochu šokující, protože od Němce normálně nečekáte, že umí mluvit česky, potažmo slovensky ;-)
Maria je totálně roztomilá. Snaží se mnou mluvit slovensky a je to strašně milé :-) A hlavě její slovenština je vážně hodně dobrá! Její otec prý pracoval v Bratislavě na německé ambasádě a ona tam normálně chodila na gympl.
Dopol jsem napsala svou řeč na zítřejší seminář (to je ten, kde si hrajeme na Evropský parlament). Jsem naprosto přesvědčená, že bych svou řečí coby Vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečností politiku přemluvila všechny státy EU, aby se konečně angažovaly při vytváření společné evropské armády. Aneb je plná naléhavých diplomatických klišé! ;-)
Pak jsem si šla zacvičit (na dlouho), pak jsem uklízela (dlouho). A dokonce jsem se obětovala a uklidila jsem i kuchyň. A taky jsem tam tak trochu umyla okno. Zítra by totiž u nás na koleji (jestli jsem to dobře pochopila) měla propuknout velká kontrola pořádku... Radši se ani neptám, co to je. Už se tady v Německu nedivím skoro ničemu... A pak v podvečer ještě příprava dalších věcí do školy.
Jinak ještě jsem se nezmínila o dalším setkání třetího druhu. Moje spolužačka, která se mnou hraje Mr. GASP (= Vysoký představitel pro blablabal...), mluví slovensky. První setkání bylo strašně vtipné, protože já jsem z našeho rozhovoru zpočátku moc nestíhala. Po tom, co jsem se ujistily, že jsme skutečně spolu ve skupince, padla věta: „Ty si zo Česka?“ Já jsem rozuměla, odpověděla jsem česky, akorát mi něco přišlo divnýho, ale nebyla jsem schopná identifikovat co. Až došlo mi to, až když Maria řekla, že žila tři roky na Slovensku. No jasně! Ona na mě nemluví německy! Vážně to bylo trochu šokující, protože od Němce normálně nečekáte, že umí mluvit česky, potažmo slovensky ;-)
Maria je totálně roztomilá. Snaží se mnou mluvit slovensky a je to strašně milé :-) A hlavě její slovenština je vážně hodně dobrá! Její otec prý pracoval v Bratislavě na německé ambasádě a ona tam normálně chodila na gympl.
sobota 5. prosince 2009
Heidelberg
Proloupla jsem oko v šest hodin ráno. Dneska není moc času na převalování se v posteli. Výlet na obzoru. Hurááá! Rychlá snídaně, teple se obléknout... a deštník! To tak většinou bývá, že leje jako z konve, když se jede na výlet, že?
Svůj obligátní spánkový deficit dospávám v buse. Cesta do Heidelbergu trvá cca 3 hodiny, což je tak akorát. Autobus staví na nějakém malém parkovišti hned na břehu Neckaru. Je zima! Je strašná zima! Asi jako v Čechách. Nechci se moc chlubit, ale na to, že už začal prosinec, tak v Bonnu máme teplotně takový pěkný začátek listopadu. (muheheee)
Od půl dvanácté do půl druhé je naplánována prohlídka města s průvodcem. Paní je docela milá, sice na začátku říká něco o tom, že bude mluvit pomalu, abychom jí všichni rozuměli, ale po prvních třech větách na to zapomíná... Průvodcovská klasika;-)
Začínáme na parkovišti, pak se chvilku potulujeme na kraji centra města. Nad námi se tyčí ona proslavená zřícenina heidelbergského zámku. Průvodkyně vypráví něco o tom, že město bylo během třicetileté války zničeno Francouzi a znovu bylo vystaveno v osmnáctém století, proto si nezachovalo svou středověkou tvář. Zámek (z architektonického pohledu vlastně hrad) třicetiletou válku přežil téměř bez úhony. Až později v jedné z jeho částí propukl požár. A oheň hořel, hořel a hořel po tři dlouhé dny. A všichni věděli, že jakmile zámek přijde o střechu, tak se z něj stane ruina, protože to nikdo opravovat nebude... A tak se skutečně stalo...
Architektura města je taková idylická, bez zbytečných výstředností. V centru tvoří největší část domy z osmnáctého století, sem tam se mezi ně sice připleta devatenácté nebo jiné, ale to spíš jenom výjimečně. Budovy jsou dvojího druhu. Buď na první pohled luxusní měšťanské vily a nebo uzounké, malinké dělnické domy. Vážně maličkaté! (vsuvka: navštívili jsme rodný dům Fridricha Eberta, tj. první prezident Výmarské republiky. Byla jsem vyšší než futra mezi ložnicí a kuchyní. Uznejte, takový věci se nestávaj denně ;-)
Pak jsme se taky byly ohřát ve dvou kostelích: protestantském a katolickém. Atmosféra, jak už to tak bývá, naprosto nesrovnatelná. Nevím, který je hezčí... Pak jsme se taky trochu prošly po Starém mostě. Zima, zima a ke všemu fouká! Mám pocit, že už je ze mě chodící rampouch. A tím prohlídka končí.
Míříme na oběd do místní menzy. A pak jdeme s Héloïse na kafe. Hmmm, nevím, jak to děláme, ale podařilo se nám najít dvě místa v jedné kavárně s neopakovatelnou atmosférou počátku dvacátého století! Jsme obě tak trochu lemřičky, jsme rády, že sedíme v teple, a tak zamítáme výpravu nahoru na zříceninu. (Ani vlastně nevím, jestli se tam někdo vypravil...) Pak se vydáváme na průzkum místních vánočních trhů. Kýč, jak už to bývá. Ale aspoň tu mají horký kaštany. Pak se Héloïse objevujeme ale super kýč! Kamenný obchod, kde prodávají jenom vánoční dekorace a podobný cerepetičky. Jsme z toho úúúplně paf. A pak jsme taky paf z těch cen. Ale honem zpátky na trh. Potkáváme živé oslíky, stánek, kde prodávají perníková srdíčka a pak další a další spoustu stánků, které jsou zajisté k nalezení i na Staromáku. A pak už jen cesta zpět do Bonnu...
Marně přemýšlím o tom, proč jsem si myslela, že Heidelberg je jedno z nejkrásnějších měst v Německu. (Hölderlinův vliv?) Možná, že jsem si jenom vybrala špatnou roční dobu. Cesta filozofů na jaře, v létě nebo na podzim zajisté vypadá líp než teď v zimě. Asi sem budu muset zajet ještě jednou a pochopit... i Goethe se tu prý zamiloval...
Heidelberg v pěti obrazech...
Zbytek na: Heidelberg
Svůj obligátní spánkový deficit dospávám v buse. Cesta do Heidelbergu trvá cca 3 hodiny, což je tak akorát. Autobus staví na nějakém malém parkovišti hned na břehu Neckaru. Je zima! Je strašná zima! Asi jako v Čechách. Nechci se moc chlubit, ale na to, že už začal prosinec, tak v Bonnu máme teplotně takový pěkný začátek listopadu. (muheheee)
Od půl dvanácté do půl druhé je naplánována prohlídka města s průvodcem. Paní je docela milá, sice na začátku říká něco o tom, že bude mluvit pomalu, abychom jí všichni rozuměli, ale po prvních třech větách na to zapomíná... Průvodcovská klasika;-)
Začínáme na parkovišti, pak se chvilku potulujeme na kraji centra města. Nad námi se tyčí ona proslavená zřícenina heidelbergského zámku. Průvodkyně vypráví něco o tom, že město bylo během třicetileté války zničeno Francouzi a znovu bylo vystaveno v osmnáctém století, proto si nezachovalo svou středověkou tvář. Zámek (z architektonického pohledu vlastně hrad) třicetiletou válku přežil téměř bez úhony. Až později v jedné z jeho částí propukl požár. A oheň hořel, hořel a hořel po tři dlouhé dny. A všichni věděli, že jakmile zámek přijde o střechu, tak se z něj stane ruina, protože to nikdo opravovat nebude... A tak se skutečně stalo...
Architektura města je taková idylická, bez zbytečných výstředností. V centru tvoří největší část domy z osmnáctého století, sem tam se mezi ně sice připleta devatenácté nebo jiné, ale to spíš jenom výjimečně. Budovy jsou dvojího druhu. Buď na první pohled luxusní měšťanské vily a nebo uzounké, malinké dělnické domy. Vážně maličkaté! (vsuvka: navštívili jsme rodný dům Fridricha Eberta, tj. první prezident Výmarské republiky. Byla jsem vyšší než futra mezi ložnicí a kuchyní. Uznejte, takový věci se nestávaj denně ;-)
Pak jsme se taky byly ohřát ve dvou kostelích: protestantském a katolickém. Atmosféra, jak už to tak bývá, naprosto nesrovnatelná. Nevím, který je hezčí... Pak jsme se taky trochu prošly po Starém mostě. Zima, zima a ke všemu fouká! Mám pocit, že už je ze mě chodící rampouch. A tím prohlídka končí.
Míříme na oběd do místní menzy. A pak jdeme s Héloïse na kafe. Hmmm, nevím, jak to děláme, ale podařilo se nám najít dvě místa v jedné kavárně s neopakovatelnou atmosférou počátku dvacátého století! Jsme obě tak trochu lemřičky, jsme rády, že sedíme v teple, a tak zamítáme výpravu nahoru na zříceninu. (Ani vlastně nevím, jestli se tam někdo vypravil...) Pak se vydáváme na průzkum místních vánočních trhů. Kýč, jak už to bývá. Ale aspoň tu mají horký kaštany. Pak se Héloïse objevujeme ale super kýč! Kamenný obchod, kde prodávají jenom vánoční dekorace a podobný cerepetičky. Jsme z toho úúúplně paf. A pak jsme taky paf z těch cen. Ale honem zpátky na trh. Potkáváme živé oslíky, stánek, kde prodávají perníková srdíčka a pak další a další spoustu stánků, které jsou zajisté k nalezení i na Staromáku. A pak už jen cesta zpět do Bonnu...
Marně přemýšlím o tom, proč jsem si myslela, že Heidelberg je jedno z nejkrásnějších měst v Německu. (Hölderlinův vliv?) Možná, že jsem si jenom vybrala špatnou roční dobu. Cesta filozofů na jaře, v létě nebo na podzim zajisté vypadá líp než teď v zimě. Asi sem budu muset zajet ještě jednou a pochopit... i Goethe se tu prý zamiloval...
Heidelberg v pěti obrazech...
Zbytek na: Heidelberg
pátek 4. prosince 2009
O několik hodin později...
FERTIG!!! Úplně neuvěřitelné! Dostala jsem se nakonec svého pětistránkového výtvoru. A to vše s nulovým využitím sekundární literatury! Takže deprese uklízím zase na chvilku do šuplíku. Zítra je rozhodně potřebovat nebudu, jedu totiž na výlet do Heidlbergu. juch! Hmm... ale možná je vytáhnu zase v neděli... ach, ale o tom budu přemýšlet až v ne-dě-li! Dneska už radši vypínám...
Btw. miluju dostávat dopisy. Je to tak děsně romantický! Kam se hrabe celý internetový svět! Kdybyste se někdo nudil, tak tady je moje adresa ;-)
L.P.
Zi. 40131
Hirschbergerstr. 64
531 19 Bonn
Deutschland
P.S. přijímám všechno od pohledů až po marmeládu! :-D
Ach...
A tohle mi přišlo dneska... Copak asi bude uvnitř?
;-)
Btw. miluju dostávat dopisy. Je to tak děsně romantický! Kam se hrabe celý internetový svět! Kdybyste se někdo nudil, tak tady je moje adresa ;-)
L.P.
Zi. 40131
Hirschbergerstr. 64
531 19 Bonn
Deutschland
P.S. přijímám všechno od pohledů až po marmeládu! :-D
Ach...
A tohle mi přišlo dneska... Copak asi bude uvnitř?
;-)
 |
| Zdroj Bonn 2009 II |
Píšu, píšu...
... píšu a pozvolna při tom umíráááám. Konráde, my asi nikdy nebudeme přátelé...
No aspoň že ten výhled za něco stojí...
No aspoň že ten výhled za něco stojí...
 |
| Zdroj Bonn 2009 II |
úterý 1. prosince 2009
Proč, Konráde, proč?!
Jsem depresivní. (teď, momentálně!) Kromě toho, že se ze mě za chvíli zřejmě stane kosatka, protože dobrá polovina všech jídel, které tady jím obsahuje tuňáka (vařím si já vůbec něco jiného než těstoviny s tuňákem?! … jo, ještě čaj! :-), tak jsem se úplně neskutečně zasekla při psaní tý připitomnělý recenze. Bůůů, proč mi to nejde jako v češtině? Konráde, proč?! grrrrr! Už asi pět hodin sedím u laptopu a výsledek je opravdu tristní: dva odstavce a asi patnáct začátků toho třetího. Fňuk! A to musím napsat tak tři stránky... Ani jsem dneska nešla žonglovat... A zítra asi nepůjdu s holkama na výlet... A ve čtvrtek (to bude den nejvyššího zoufalství) nepůjdu na deutschkurz... A pak přijde pátek a to bude vtipný den, protože to pro změnu budu muset někam jít, anébržto nám na koleji nepůjde celý den elektrika...
Pak bych tak měla sepisovat svůj „projev“ na seminář k EU. My si totiž teďka hrajeme na Evropský parlament a já coby Vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku mám přesvědčit zástupce jednotlivých EU zemí o tom, jak je super vybudovat společnou evropskou armádu... Ano, WTF! A abych toho neměla málo, tak jsem včera slíbila, že připravím (a veřejně odmluvím) prezentaci o tom, jaké je úúúúžasné studovat v ČR. Pokud se ptáte, jak jsem k takové poctě přišla, tak odpověď je velmi, velmi prostá. Protože všichni ostatní Češi se nato vykašlali a hrajou mrtvý brouky! A já jako pravá a společensky angažovaná vlastenka se s tím nedokážu smířit! Takže... já bych to už radši moc nekomentovala, protože je samozřejmě jasné, že si za to můžu sama. Ale pokud máte nějaké nápady, proč je tak úúúúžasné studovat v Praze, tak sem s nimi. A to, že je UK strašně stará a má dlouholetou tradici a že Praha je strašně krásná a je tady dobrý pivo, se nepočítá, protože o tom už vím! :-)
ok. Ještě bych mohla zkusit napsat něco pozitivního. Následující pondělí se zřejmě půjdu podívat na jeden tai chi kurz. Anébržto mi napsal ten, který cvičil tai chi. (Markus z páteční párty. Ale myslím, že mu budu říkat „Ten, který cvičil tai chi“, protože mi to zní tak Dougles-Adamsovsky a protože si teď připadám jako Marvin...)
„Och, jsem také tak hluboce depresivní,“ řekla Lenka, plouživě překlikla na vedlejší okno wordu a dalších pět hodin tupě zírala na monitor...
Pak bych tak měla sepisovat svůj „projev“ na seminář k EU. My si totiž teďka hrajeme na Evropský parlament a já coby Vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku mám přesvědčit zástupce jednotlivých EU zemí o tom, jak je super vybudovat společnou evropskou armádu... Ano, WTF! A abych toho neměla málo, tak jsem včera slíbila, že připravím (a veřejně odmluvím) prezentaci o tom, jaké je úúúúžasné studovat v ČR. Pokud se ptáte, jak jsem k takové poctě přišla, tak odpověď je velmi, velmi prostá. Protože všichni ostatní Češi se nato vykašlali a hrajou mrtvý brouky! A já jako pravá a společensky angažovaná vlastenka se s tím nedokážu smířit! Takže... já bych to už radši moc nekomentovala, protože je samozřejmě jasné, že si za to můžu sama. Ale pokud máte nějaké nápady, proč je tak úúúúžasné studovat v Praze, tak sem s nimi. A to, že je UK strašně stará a má dlouholetou tradici a že Praha je strašně krásná a je tady dobrý pivo, se nepočítá, protože o tom už vím! :-)
ok. Ještě bych mohla zkusit napsat něco pozitivního. Následující pondělí se zřejmě půjdu podívat na jeden tai chi kurz. Anébržto mi napsal ten, který cvičil tai chi. (Markus z páteční párty. Ale myslím, že mu budu říkat „Ten, který cvičil tai chi“, protože mi to zní tak Dougles-Adamsovsky a protože si teď připadám jako Marvin...)
„Och, jsem také tak hluboce depresivní,“ řekla Lenka, plouživě překlikla na vedlejší okno wordu a dalších pět hodin tupě zírala na monitor...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)