Jsem zpátky v pokoji a přemýšlím co budu snídat. Já hlupačka! Měla jsem si přeci jenom včera něco koupit! Koho by to ale bylo bývalo napadlo, že v sobotu mají německé obchody zavřeno. chjo... Naštěstí mě zachraňují vanilkové rohlíčky. Jsem strašně ráda, že jsem si je přibalila. Koukám na další díl Twin Peaks a přemýšlím, co budu jíst po zbytek dne. Odpoledne mám sraz s Alessou v centru, to by bylo, aby tam nebyla nějaká otevřená restaurace nebo imbis. A co, McDonald to přece jistí! Pro jistotu ještě píšu sestře, ať po cestě koupí něco k jídlu. Mají dorazit dneska večer. Ježiš, hlavně ať je to něco co se nevaří a nekazí! Za chvíli mi od Terez přijde odpověď. Přijedou až další den večer. Hmm, tak s tím jsem nepočítala... Radši zavírám krabičku s vanilkovými rohlíčky.
Kolem oběda mi píše Alessa. Její to moc líto, ale musí zrušit naši schůzku. Ok. Oblékám se a vyrážím do centra sama. Začíná mi kručet v břiše. Venku je zima a fouká ještě víc než ráno. Myslím na svůj zimní kabát a na to, že bych si měla koupit čepici. Jdu na metro. Když procházím kolem nákupního centra, tak zjišťuji, že jeden imbis má otevřeno. Tohle vědět ráno, tak jsem se nemusela tak stresovat. Vystupuju na Hauptbahnhof. Takže úkol číslo jedna: sehnat mapu. Vyrážím směrem, kde tuším centrum. Hned v první ulici stojí stánky. Jéé, trhy. Mám radost! Miluju trhy! Pobíhám od stánku ke stánku: šátky, šperky, mýdla, koření, sošky... Přemýšlím o německých zvycích. Aha, tak obchody mají v sobotu nejspíš zavřeno. Ale třeba místo toho pořádají trhy? Jsem na hlavním náměstí. Stánku neubývá, spíše naopak. V dolní části náměstí dokonce zahlédnu pódium. Tak že by měli dneska nějakej fest? Napadá mě, že bych mohla zkusit najít stánek s bratwurst. Docela jsem na ni dostala chuť. Ale nejdřív tu mapu! Zabočuju do nějaké postranní uličky. Tak sakra?! Ty informace by tady někde taky mohly být... Áááá, sláva! Nakonec nemusím ani moc bloudit a stojím před nimi. Zaběhnu dovnitř pro plán města a vydávám se na další toulky ulicemi. Pořád přemýšlím o tom festu. Sakra, co by dneska mohli mít za svátek? A na jedno mi to dojde! Vždyť dneska je 3. října! A 3. října je státní svátek – den německé státnosti. Sakra, jak jsem na tohle mohla zapomenout?! Vždyť je to úplně jasný! Proto byly u nás obchody zavřené. Hm... Takže je taky úplně jasný, že v celém Bonnu dnes nebudou jediný normální potraviny otevřený. A zřejmě nebudou otevřený ani zítra, protože to je neděle. Začínám mít opravdu hlad a bratwurst v nedohlednu. Takže volím strategii: dám si to, co potkám první. Ok. V další ulici narážím na bufet, ve kterém dělají hranolky. Prej pravý holandský... Dostanu kornoutek s pommes fritama a pokračuju v procházce po centru. Za chvíli dojdu na další náměstí. Vprostřed je dav lidí a očividně na něco čekají. Jdu zjistit na co. Přes ten chumel lidí vůbec nic nevidím. Zahlédnu jenom chlapa a ženskou v rádoby antickém oblečení. Ty jojo, co je tohle zase? A za chvilku už mám jasno. Gladiátorské představení! No mě trefí! Musím se strašně smát. Hahááá! Ty Němci jsou fakt ujetý. Myslím na Svatou říši římskou a na Třetí říši. No tohle snad ne! Jsem strašně zvědavá jak bude gladiátorské vystoupení vypadat. Zahajuje ho chlap v kostýmu Césara a to proslovem v latině. Nerozumím mu ani slovo, ale všichni diváci tleskají. Taky bych asi tleskala, kdybych neměla ty hranolky. Potom César svůj proslov překládá. Představuje gladiátorskou školu, tj. spolek amatérů-ochotníků a blablabla. Jo a prej to má být strašně nebezpečný vystoupení, takže si diváci mají postoupit ještě o metr dozadu. (hahaha! Směju se a jsem strašně napnutá na další průběh.) Nástup gladiátorů vidím jenom trochu, je tu strašně moc lidí a nepomáhá mi ani to, když si stoupám na špičky. Většina z bojovníků je polonahá. Že jim není zima, chudáčkům... Chjo... Fakt skoro nic nevidím. Kašlu na to a jdu si v klidu dojíst hranolky. Však oni ještě chvíli budou bojovat. O pět minut později už zase korzuji po náměstí. Jdu směrem ke schodům u radnice, tam bych mohla mít lepší výhled. A taky že jo! Juch! Koukám na to gladiátorské vystoupení a vcelku mi to přijde nudné. Udělám pár snímků a jdu na průzkum radnice. No jasně, když je den německé státnosti, tak je radnice otevřená pro návštěvníky. Přístupně jsou jenom tři místnosti v přízemí – něco jako salonky pro hosty. V jednom jsou ve vitrínách vystaveny dary od zahraničních státníků. Žasnu, co všechno se dá věnovat. Většinou jsou to nějaký nevkusný sošky. Po chvíli opouštím radnici a mám v plánu vrátit se na hlavní náměstí. Gladiátoři už skončili. Chlapci, to vám to moc dlouho nevydrželo. Je vám zima, co? Procházím kolem skupinky diváků a Césara. Zaslechnu něco o fotografování. Že bych se nechala vyfotit s nějakým kočičákem? Nenápadně sleduju maminku s dvěma dětmi. Kam že se to jdou vyfotit? Aha, tamhle na druhou stranu. Tak mám... nemám... Ale co! Takže tramtadadááá! Mám fotku s římsko-německým gladiátorem. To, že se fotily jenom malý děti a já, nechávám stranou ;-) Už mi začíná být trochu chladno, takže se přes hlavní náměstí vracím na Hauptbahnhof. Ještě zaslechnu kus německého rapování (a upozorňuju, že to zní fakt strašně vtipně), nahlídnu do katedrály – Münsteru a pak hurá zpátky na Tannenbusch. Do večera spíš odpočívám a nic moc nedělám. Pak vzhledem k tomu, že mi zase začíná kručet v břiše, vyrážím do imbisu. Tak, že bych si konečně dala tu bratwurst? A taky že jo. Mňam! A bonus dnešního dne: internetová kavárna hned naproti. Na super! Rychle projedu schránku a už sepisuju hromadný email, o tom, jak se tu mám. Tak a odesláno. Pomalu se vracím na Tabu II. Už si tady docela začínám zvykat. No, ale ještě uvidíme … ;-) Nechce se mi koukat na žádný film, radši si je budu šetřit na dlouhé zimní večery. Místo toho začínám sepisovat zážitky za posledních dní. Jdu spát v půl třetí ráno a rozhodně nejsem na konci. Přemýšlím o tom, jestli i ostatní erasmáci mají svůj pobyt tak pestrý a jestli se v Bonnu moc nenudí...
Žádné komentáře:
Okomentovat