Výlet: Aachen, labyrint

Pořád se mi tu v noci špatně spí. Znervozňuje mě bydlení v prvním patře, to, že pořád slyším někoho chodit po chodbě, a pak taky dalších tisíc pět set devět set věcí souvisejících s kolejním životem. chjo :-( Pevně doufám, že si co nejdřív zvyknu! Jsem vzhůru už v pět hodin a poslouchám, jak venku prší. No super! Dneska nás čeká výlet do Aachen (Cáchy) s krátkou mezizastávkou v bludišti, které je na pomezí Nizozemí, Belgie a Německa. Miluju evropskou smyboliku! Každopádně sraz je ve tři čtvrtě na devět u Akademického uměleckého muzea. Následuje úplně klasické počítání a přerozdělování účastníků zájezdu. Naštěstí končím v tom samém buse jako Héloïs a Anna ;-) Vyrážíme na cestu jenom s malým zpožděním. Usínám a probouzím se až u...

labyrintu! Máme asi hodinu a půl na to, dostat se do středu labyrintu a zase ven. Hm... tak to jsem na nás zvědavá. Počítám s tím, že to nebude úplně lehké. Bludiště se na informační tabuli zdá docela velké a projít ho prý průměrně trvá 30 – 45 minut. No, já jsem většinou nadprůměrná... S holkama začínáme bloudit jako poslední, přeskakujeme louže a podivné (na podzim nepříliš vtipné) vodní překážky, každou chvíli narážíme na skupinky erasmáků (hmmm, proč jdou všichni opačným směrem?)... No prostě jsme úplně ztraceny!

Přiznám se, že nevím, jak dlouho nám (mně, Anně, Martině a Pauline) trvalo dostat se do středu... Ale mám pocit, že to nebylo 30 minut... že to nebylo ani 45... možná ani 50... A chudáček Héloïs se nám ztratila po prvních 15 minutách a netrefila. Nakonec jsem ale všechny ocenily, že se sama dostala ven! Každopádně euforie z toho, že jsem se dostala do cíle pominula v momentě, kdy mě do dlaně bodne vosa. Ano! Podzim v plném proudu, já mám na sobě svetr, tlustý ponožky a jsem zachumlaná v šále. Do toho prší a fouká studenej vítr. Sakra, neměly by vosy už spát a probudit se zase až na jaře ?! Odcházím zkratkou z bludiště a mířím do místního souvenir shopu. „Dobrý den,“ rovnou ukazuju prodavačce ruku. „Ona mě... (jo, kdybych jen věděla kdo a co...) … moucha … taková černá a žlutá...“ Bezradně ukazuju prodavačce natékající ruku. Sakra, ani na včelku Máju si nejsem schopná vzpomenout. Naštěstí je paní moc chápavá, sice mi něco říká a nevím co, ale pak mě předává svému kolegovi a ten mě odvádí do místní taverny, kde mě konečně zachraňuje číšník.

Takže malé lingvistické okénko (až mě v prosinci zase něco bodne):
včela ----> e Biene
vosa  ----> e Wespe
Prosím, pomozte mi, bodla mě vosa. ----> Bitte, helfen Sie mir, eine Wespe hat mich gestochen.

Cáchy mohly být ještě hezčí, kdyby tak nepršelo. Máme něco přes hodinu na to, abychom si prošli sami město, a v půl čtvrté nám začíná prohlídka s průvodcem. S Héloïs a Paline jsem se shodly na tom, že nemá cenu v dešti bloudit po městě, když nás stejně nemine organizovaná procházka. Takže hurá na oběd! Našli jsme nádhernou útulnou hospůdku a neodoláme místní specialitě Frommel nebojakseto... každopádně je to taková pizza se smetanou, špekem a cibulí. Mňam! Déšť neustává. V tomhle jako budeme chodit po městě? Ještě máme chvilku času do začátku prohlídky, tak se přesouváme do kavárny.

Sraz před infocentrem. Oblíbené přepočítávání a dělení do skupin. Sakra, jak je možný, že jsem v té skupině, kde je největší koncentrace Čechů? Grrrr. Vzdávám to! Asi bych neměla být tak asociální a nepřátelská... Paní průvodkyně je báječná a rozhodně lepší než ta, která nás prováděla v pátek po Cestě demokracie. Centrum Cách je taky tak malé a útulné jako bonnské. Vlastně pořád chodíme dokola kolem radnice a katedrály. Teda, dómu! Během války bylo zničeno asi 80% města (já mám z výkladu spíš pocit, že všechno kromě dómu), ale centrum se podařilo rekonstruovat (jo, docela jo). Co se týče dómu, tak byl jednou z prvních německých památek, které byly přidány na seznam UNESO. Vnitřek je jednoznačně impozantní. První, co upoutá pohled po vstupu do hlavní lodi, je obrovský měděný lustr, následuje arkádový ambit z červeného a bílého mramoru, který v sobě nezapře italský rysy, a relikviář Karla I. Velikého.

Je šest hodin a my se konečně vydáváme na zpáteční cestu do Bonnu. Gott sei Dank! Jsem zase úplně mrtvá. Ještě vyplnit formulář s hodnocením uvítacího týdne a pak spánek. V Bonnu mě budí Héloïs. Pauline s Annou a hlavně Martina mají v plánu jít na nějakou párty. Sry, já chci rozhodně postel. Hélöis je na tom podobně, takže se spolu ještě jdeme rozloučit s organizátory Welcome Week a poděkovat jim za super organizaci. Nakonec najdem jen Thomase. Je rád, že se nám WW líbil. Héloïs se ptá, jestli se s ním (Thomse) potkáme na uni. Prej ne, píše práci a tenhle semestr nemá žádné přednášky. Ale kdybychom ho ještě chtěly vidět, tak třicátého slaví narozeniny a tím to nás zve na svou párty. Hm, kdo ví, co bude třicátého... Ale zatím: proč ne? ;-)


bludiště ve Vaalserberg


Konečně v cíli!


Aachen

Aachen

Dóm v Cáchách

více na: Aachen 2009