Ve dvanáct mám mít svou úplně první hodinu na uni. Vyrážím trochu dřív, protože samozřejmě nevím, kde přesně se nachází třída. Podle mých poznámek by to mělo být kdesi na Lennéstraße. Tak uvidíme... Najít politologický institut není zas až tak těžké, horší je to se třídou. Nechápu. Do budovy se vchází přes garáž a uvnitř jsou jenom troje dveře. Jedny vedou do nějaké učebny, ale ta nemá to správné číslo. Další jsou zamčené a ty poslední se tváří jako čísi kancelář. Chjo... Klepu na kancelář. Otevírá mi nějaká slečna. Vysvětluju jí, že hledám místnost, ve které by měla být přednáška o blízkovýchodním konfliktu. Aha... Smůla. Přednáška začíná až další týden. No jistě, že to psali na netu! Další přednášku mám až od dvou. Venku je příšerná zima a fouká. (Proč já se pořád divím, že v Bonnu tak fouká, když kolem města stojí jedna větrná elektrárna vedle druhé?) Odcházím zkoumat univerzitní knihovnu.
O dvě hodiny později. Tentokráte sedím v učebně institutu východoevropských studií a čekám na seminář o sovětské zahraniční politice v letech 1953-82. Přednášející nám dává akademickou čtvrthodinku. Super, to alespoň vždycky stihnu přeběhnout z blízkovýchodního konfliktu. Prof. Dittmar D-něco je padesátník s ohromným pupkem a vypadá to, že jeho přednášky budou vtipné. Teda snad časem... Rozumí tak přibližně každému pátému vtípku. Ale je to spíš proto, že neznám německý společensko-kulturně-historický kontext za posledních plus mínus pět let a narážky na současnou politiku mi fakt nic neříkají... Kromě mě se semináře účastní další tři erasmáci a pak asi dvacet Němců. Ztrácím odvahu mluvit německy. Dittmar nám vysvětluje, jak si představuje hodinu a co musíme udělat proto, abychom kurzem prošli. Referát. (výborně! To se dalo čekat.) Vybírám si problematiku týkající se postoje SSSR ke KBSE (pevně doufá, že alespoň něco z toho později uplatním při psaní bakule). A zadruhé písemná práce (Hahaha! I my erasmáci) Prej stačí 15 stránek. Přemýšlím, kdy jsem naposled psala souvislejší německý text. Ve druhém/ třetím semestru na germanistice? Čtyři stránky... a celé jsem to opsala ze sekundární literatury... chjo. Pak už začíná vlastní hodina. Relativně rozumím (teda jenom v momentech, kdy se opravdu soustředím). Ale pevně doufám, že jsem to zásadní z dneška pochopila. Dokonce si jako jediná ze třídy vzpomenu na prvního sovětského ministra zahraničí. (úúúú! čekám potlesk! :-)
O další dvě hodiny později. Jsem na cestě domů. Je relativně brzo a dokonce mám pocit, že se malilinko oteplilo. Vážně uvažuji o tom, že bych si šla na chvilku ven zacvičit. Ok. Už jsem u kolejí našla místo, kde se dá relativně v klidu cvičit. Jeho největší výhodou je, že vidím každého, kdo se ke mně přibližuje. Zjistila jsem, že německý děti jsou fakt smradi! Grrrr. Mě nevadí, když na mě někdo kouká. Mě nevadí, když za mnou někdo přijde a zeptá se, co dělám. Ani mi nevadí, když mě někdo napodobuje a vydává při tom skřeky jako Bruce Lee v posledním tažení. Dokonce mi ani nevadí, když někdo mlátí klackem do betonu, popř. do zbytků veřejného osvětlení. Ale co mi vadí je to, když se někdo pokouší házet klacky do mého okolí. Prostě nechápu! Ale teď už je to jedno. Stejně hned po tom klacku utekli a já jsem měla svůj klid.
Poslední zážitek z dnešního dne je seznámení s jedním z mých spolubydlících. Jméno jsem zapomněla (jak jinak), ale chlapec je z Ghany. Náhodou jsme na sebe narazili v kuchyni. Ghana-boy mě dokonce chtěl pozvat na večeři, kterou si před chvílí uvařil. Smůla. Zrovínka jsem byla vprostřed příprav té svojí. Ale aspoň jsem ochutnala – rýže s pikantní rybí omáčkou. Každopádně jsem předběžně domluveni, že příští týden uvařím něco typicky českého, aby mohl ochutnat on. Sakra, co je typicky české a nepotřebuje to tříhodinovou přípravu jako guláš? A nepotřebuje to ani struhadlo jako bramboráky?
To je pro dnešek vše
P.S. Jak už jsem psala, nabídce sporů na uni je prostě úúúžasná. Dopoledne jsem se na jeden přihlásila. Na žonglování... A zítra mám svou první hodinu! :-))
Žádné komentáře:
Okomentovat