Následující ráno jsem vstaly poměrně brzy. Zabalili jsem batohy, naposledy jsem se dlouze zadívali na postel a vyrazili jsme vstříc norské divočině. Naše kroky směřovali na silnici E6, kde (jak jsme pevně doufali) se nám mělo podařit stopnout auto.
Konečně jsme stáli na perfektním stopařském místě! Plni nadšení a povzbuzeni informacemi z blogu nějakých dobrodruhů napsaného kolem roku 2005 (možná 2001) jsme vytasili palce a začali stopovat. 5 minut… nic. 10 minut… nic. 15, 20 ani 25 minut nic. Pak se najednou začalo citelně ochlazovat a další průtrž mračen bylo na spadnutí. Asi po dalších deseti minutách, během kterých nas obšťastňoval studený vítr a mírné mrholení, nám konečně zastavila jedna slečna. K našemu překvapení to nebyla Norka, ale Kanaďanka. A hned v úvodu nás informovala, že Norové ze zásady neberou stopaře.
Slečna se živila jako instruktorka raftů v městečku Oppdal, do kterého nás svezla. Cestou nám vyprávěla své peripetie ohledně získání pracovního víza na pouhé čtyři měsíce. Do odjezdu z Norska jí zbýval měsíc a půl a pracovní vízum a výplata za „na černo“ odpracované hodiny zatím v nedohlednu...
V Oppdal jsme měli na stopování docela štěstí. Na okraji silnice jsme postávali jen chvilku, než nám zastavila další cizinka. Litevská žena ve středním věku, která cestovala se svou dcerou kamsi na jihovýchod. Spolujízda byla dlouhá, takže jsme si vyslechli dobrou půlku jejího životního příběhu. Litevka nás nakonec vyhodila kousek od městečka Vågåmo na takovém nádherném plácku u řeky, kousek od odbočky na Jotunheimenský národní park.
Na tomhle prokletém místě jsme strávili dvě hodiny! A nemohli jsme se z něho dostat! Nepomohla ani cedule s názvem města ani naše kreativní šipka, kterou jsme ukazovali na odbočku. Prostě nic. Už jsme se vzdali naděje, že se ještě týž den dostaneme do NP Jotunheimen. Vydali jsme se pomalu po silnici směrem park, abychom ještě za světla mohli najít nějaké vhodné místo k přenocování (pozn.1.: v Norsku si můžete postavit stan, kde chcete, akorát nesmí stát na poli a musí být aspoň 100 m od obydlí; pozn. 2.: člověk by nevěřil, jak je občas těžké najít na strmých svazích rovný plácek splňující výše uvedené podmínky...). Ale abych to zkrátila. Stan jsme nikde u silnice nestavili! Nakonec nám přes všechna očekávání zastavilo auto. A překvapivě uvnitř seděla Norka.
Paní byla neuvěřitelně milá a ke všemu to byla zkušená horalka a milovnice Jotunheimenského parku. Trochu si kvůli nám zajela, dovezla nás na okraj Jotunheimen k boudě Gjendesheim a ještě nám doporučila zajímavé trasy na túry. Jo a abych taky nezapomněla zmínit. Paní byla vášnivá lovkyně sobů, co každoročně vyrážela se svým tátou a bráchou na týdenní sobí lov.
![]() |
| To byl náš ambiciozní plán: dostopovat cca 300 km z Trondheimu do národního parku Jotunheimen během jednoho dne. |
Konečně jsme stáli na perfektním stopařském místě! Plni nadšení a povzbuzeni informacemi z blogu nějakých dobrodruhů napsaného kolem roku 2005 (možná 2001) jsme vytasili palce a začali stopovat. 5 minut… nic. 10 minut… nic. 15, 20 ani 25 minut nic. Pak se najednou začalo citelně ochlazovat a další průtrž mračen bylo na spadnutí. Asi po dalších deseti minutách, během kterých nas obšťastňoval studený vítr a mírné mrholení, nám konečně zastavila jedna slečna. K našemu překvapení to nebyla Norka, ale Kanaďanka. A hned v úvodu nás informovala, že Norové ze zásady neberou stopaře.
Slečna se živila jako instruktorka raftů v městečku Oppdal, do kterého nás svezla. Cestou nám vyprávěla své peripetie ohledně získání pracovního víza na pouhé čtyři měsíce. Do odjezdu z Norska jí zbýval měsíc a půl a pracovní vízum a výplata za „na černo“ odpracované hodiny zatím v nedohlednu...
V Oppdal jsme měli na stopování docela štěstí. Na okraji silnice jsme postávali jen chvilku, než nám zastavila další cizinka. Litevská žena ve středním věku, která cestovala se svou dcerou kamsi na jihovýchod. Spolujízda byla dlouhá, takže jsme si vyslechli dobrou půlku jejího životního příběhu. Litevka nás nakonec vyhodila kousek od městečka Vågåmo na takovém nádherném plácku u řeky, kousek od odbočky na Jotunheimenský národní park.
| Naše "památné" místo. |
Na tomhle prokletém místě jsme strávili dvě hodiny! A nemohli jsme se z něho dostat! Nepomohla ani cedule s názvem města ani naše kreativní šipka, kterou jsme ukazovali na odbočku. Prostě nic. Už jsme se vzdali naděje, že se ještě týž den dostaneme do NP Jotunheimen. Vydali jsme se pomalu po silnici směrem park, abychom ještě za světla mohli najít nějaké vhodné místo k přenocování (pozn.1.: v Norsku si můžete postavit stan, kde chcete, akorát nesmí stát na poli a musí být aspoň 100 m od obydlí; pozn. 2.: člověk by nevěřil, jak je občas těžké najít na strmých svazích rovný plácek splňující výše uvedené podmínky...). Ale abych to zkrátila. Stan jsme nikde u silnice nestavili! Nakonec nám přes všechna očekávání zastavilo auto. A překvapivě uvnitř seděla Norka.
Paní byla neuvěřitelně milá a ke všemu to byla zkušená horalka a milovnice Jotunheimenského parku. Trochu si kvůli nám zajela, dovezla nás na okraj Jotunheimen k boudě Gjendesheim a ještě nám doporučila zajímavé trasy na túry. Jo a abych taky nezapomněla zmínit. Paní byla vášnivá lovkyně sobů, co každoročně vyrážela se svým tátou a bráchou na týdenní sobí lov.
| Už jen 20 km od NP Jotunheimen! |








