Den odletu

Ráno se mi nechce z postele. 6:30 se konečně vykopu. Plížím se dolu k babičce. Ta už na mě čeká s hrnkem čaje. Hmm, poslední snídaně v Čechách. Pak jdu dobalit zbytek, uklidit a vyluxovat pokoj. Mezitím dorazí otec s Jitkou a krabičkou vanilkových rohlíků. Nee?! Ale já je přece nemůžu dát ani do krosny ani do kufru, to už by bylo moc težký. Nemá smysl odporovat, rohlíčky končí v krosně. Ještě vysvětlit otci, které dvě tašky má předat Vladovi a Terez, rozloučit se s babičkou a Papou a hurá do Prahy.

Cesta na letiště trvala tři hodiny. Před halou si s otcem zapaluju cigaretu. Hmm, moje poslední cigareta v Čechách. V Německu přestanu kouřit. Ani jsem si už nekupovala novej tabák. Mám tak na poslední tři cigarety. Což je ideální počet, pro rozloučení se se starým životem. Jsem příšerně nervozní kvůli zavazadlům. Vejdu se do těch třiceti kilo nebo ne? Ale do Bonnu se jinak těším. Na lidi, na němčinu... A zase si budu vařit sama – to bude samá zeleninka, ovoce, tuňák, rejže... juch! Na cestu jsem si dala tři předsevzetí. Za prvé v Německu přestanu kouřit. Za druhé začnu zase pořádně cvičit. V září mi to moc nevyšlo. Byla jsem úplně neskutečná lemra. A za třetí budu se vyhýbat Čechům a Slováků a všem ostatním národnostem, se kterými bych se domluvila česky.
Máme ještě něco přes hodinu, než začne check-in. Otec s Jitkou se jdou projít po hale, já zapínám ntb. Konečně jsem se zase dostala na net. Ach, miluju veřejné sítě! Píše mi Alessa – můj Erasmus buddy. Jsme spolu už víc jak měsíc v kontaktu. Má mě tak trochu na starosti a pomáhá mi zařizovat administrativní věci. A kromě toho všeho mi nabídla, že mě vyzvedne, až dorazím, a odveze mě na kolej. Zlatá holka! Podle emailu mám z letiště dojet busem na Hauptbahnhof a tam na mě prý počká. Super! O starost míň.

Právě nastal ten pravý čas na odbavení. Konečně jsem se dostala na řadu. Dávám zavazadla na váhů... 31,2 kg. Ooops. Ale na štěstí to prošlo. Nemusím nic doplácet a ještě si můžu vybrat jestli chci sedět u okýnka nebo v uličce;-) Loučení s otcem a Jitkou a pak hurá přes pasovou kontrolu. Mám dost času, tak se courám po obchodech a v jednom kupuju Alesse čokoládu. Jasně že Orion ;-) Sedím u svého gate a vyhlížím letadlo. Z nudy promazávám staré zprávy a posílám poslední pozdravy z Čech. Baví mě to do té doby, než mi tel oznamuje, že baterka je vybitá. Jakto? Včera jsem měla ještě tři čárky! Teď nemůžeš umřít! Co když nebudu moc najít Alessu? Radši mob vypínám. Třeba neumře úplně... Letadlo už naštěstí dorazilo. Ještě chvilku a bude tady boarding time. juch!

Letím do Německa s německou leteckou společností a aby mi to bylo tuplem jasný, tak mě v letadle vítá stevard-Turek. Mizím na svoje místo. Vedle mě si sedaj dvě babči. Vzlétáme. Celý letadlo je potichu, jenom ty babky vedle mě krafaj. Pokouším se usnout. Když už se mi to povede, tak mě vzbudí pilot. Za chvilku prý přistáváme. Už? Babky zase krafou a já neslyším zbytek pilotova hlášení. Jenom jsem zaslechla něco o špatném počasí. Na super!

Obloha je zatažená a vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Mám matný pocit, že jsem si zabalila i deštník. Ale kam? Jdu si vyzvednout zavazadla. Hm, jsem zvědavá, jak to poberu... kufr, krosna, batoh a kabelka... No, není to nejhorší, ale kdyby ty věci vážily míň, tak se rozhodně zlobit nebudu. Tak a teď jenom najít autobusovou zastávku... Báječné ani to netrvalo moc dlouho! Jéé a bus jede za pár minut. Jenom nevím, jak je to s lístkem, tak snad u řidiče...

Na Hauptbahnhof jsem vypadla z busu a kufr za mnou. S Alessou jsme se poznaly hned. Jsem strašně ráda, že pro mě zajela autem, a tak jí rovnou dávám čokoládu. Vyrážíme na kolej. Cesta je příjemná, s Alessou se báječně povídá. Dokonce chválí mou němčinu. Skromně říkám, že výslovnost možná ujde (v duchu myslím na ovčí babičku Palkovou a zkoušku z fonetiky, kterou jsem u ní dělala na třikrát. Že by to fakt k něčemu bylo?!), ale gramatiku mám špatnou. Alessa na mě vytřeští oči: „Za celou dobu co spolu mluvíme si neudělala ani jednu chybu.“ Teď pro změnu vytřeštím oči já. To jako vážně?! A co ty moje věčně špatný testy z gramatiky na germanistice? Nechápu!

Juch! Už jsem u kolejí. Dámy a pánové, Tannenbusch I nebo-li Tabu I moje adresa pro nadcházejících devět měsíců! V diáři hledám jméno zahraničního tutora, který mi má předat klíče od pokoje. Ok, tady. Bezzari Soufiane. Nejsem si jistá, jestli mám čekat chlapa nebo ženskou. Podle jména to nejsem schopná odhadnout. Vlastně ani nevím, co je křestní jméno a co příjmení. S Alessou zvoníme na číslo pokoje. Za chvilku je prý u nás. Ok, počkáme. Mezitím se dáváme do řeči s zahraničním studentem, který taky čeká na ubytování. Je ze Srbska a má s sebou jenom jednu tašku. Nechápu, jak to, že mu stačí jenom jedna (!) nepříliš rozměrná taška ?! Záhadu nestačím rozřešit, Bezzari Soufiane je tady! A je to chlap! Ind (asi). Chvilku řeší něco s klukem ze Srbska a pak už se věnuje nám s Alessou. Číslo pokoje 806, to znamená 8. patro a to znamená parádní výhled z okna! Už se docela těším! A jsem strašně zvědavá na svůj pokoj.

Už pět minut stojíme před zamčenými dveřmi 806. B.S. už potřetí prochází hromadu klíčů, aby opět došel ke stejnému závěru. Svazek klíčů k pokoji 806 prostě s sebou nemá! Ale má s sebou 805. Omlouvá se mi, prý má dneska dorazit ještě dalších 16 studentů a do toho se další odstěhovávají a blablabla. Neztrácím optimismus. Nevidím jediný důvod se znepokojovat. Kauci jsem zaplatila, potvrzující email mi přišel, dostala jsem zvací dopis a B.S. mě má napsanou na seznamu, který drží v ruce. B.S. nás vede do kuchyňky, jestli tu prý na něj můžeme počkat, že se za chvilku vrátí. Jasně! Prohlížím si kuchyň: dva sporáky, dvě trouby, mikrovlnka, varná konvice, uzamykatelné skříňky s čísly pokojů, stůl, židle, pohovka a několik lednic. No, je to trochu neuklizeno, ale jestli je ta kuchyň pro celé patro, tak není čemu se divit... Krafáme s Alessou o všem možném, o cestování, o rodinách... Mimo jiné si domlouváme sraz na zítřejší odpoledne. Alessa mi slíbila pomoc při vyřizování formalit ohledně bydlení, zařizování účtu a vybírání nejvýhodnějšího telefonního operátora. Jsem jí strašně vděčná. Ta holka je fakt báječná! Konečně se objevil B.S.! Tentokrát s ním přišel i nějakej vysokej hubenej brejloun s jemnými, ale i přesto zřetelnými asijskými rysy. Něco mi říká. Nerozumím mu ani slovo a podezírám ho z toho, že na mě nemluví německy. B.S. mu ale rozumí, o něčem se dohadují. B.S. sype svazky klíčů na stůl, oba je opět procházejí. Úúúú, 806 tam (překvapivě/zase) není. Za chvilku oba odcházejí. Ať prý ještě chvíli počkáme. Docela nám to přijde vtipné. Fakt komedie! :-) Alessa tipuje, že budu bydlet v pokoji číslo 805. Já tipuju nějaký úplně jiný pokoj, třeba ve třetím patře. A v duchu škrtám výhled z okna. Jsem klidná a pořád dobře naladěná. Myslím na Dášu. To ona mi vždycky vyprávěla takovýhle historky. Jak někam přijela, nic nefungovalo, domluvený věci neplatily... Hahááá! Tak tentokrát jsem na řadě já! B.S. se vrátil asi za čtvrt hodiny. Tak prý dostanu jiný pokoj (já to říkala), ale má to jeden háček (jakej zase?). Budu tam jenom jednu noc a ráno musím zajít za hausmajstrem a domluvit se s ním. (no pořád lepší než drátem do voka, že?) Takže tradáááá: 609. Upřímně moc nejásám. Nemá smysl, abych si vybalovala věci. Alessa mě tahá ven na procházku. Ukazuje mi, kde je obchod a odkud mi jede bus do centra. Loučíme se.

K večeři jsem si koupila instantní nudle v kelímku a kedlubnu. Jdu na průzkum kuchyňky. V osmém patře byla varná konvice... Tak co tady? Ano, je tu! :-) Vařím vodu. Ježiš, ta kuchyň ale smrdí. Doufám, že budu bydlet v tom osmém patře! Konečně jsem zpátky na pokoji. Sakra, taky jsem se mohla podívat na to, jaký si vůbec kupuju nudle. Chjo, nemám ráda sýrový... Přemýším, co budu dělat po „večeři“. Vyhrálo koukání se na film... Nojono, dlouhé zimní večery, začínají už teď ;-) Prohlížím svou pseudofilmotéku a říkám si, že jsem si toho do ntb měla nahrát víc. Začínám filmem This is Spinal Tap, prý by to měla být komedie, tak uvidíme... Myslím na Zuzanku. O hodinu a půl později pouštím pilotní díl Twin Peaks. Doufám, že alespoň special agent Dale Cooper mě vytáhne z letargie. Ani o další hodinu a půl později se mi nechce spát. Prohlížím si materiály k pobytu: info o uvítacím týdnu, smlouvy k stipendiu... Jéé, a tady je brožura pro Erasmus studenty, co jsem si tiskla už v květnu. Vlastně jsem ještě neměla čas ji dopodrobna prostudovat... myslím, že teď konečně nadešla ta pravá chvíle. Tak schválně, co všechno jsem zapomněla udělat (hahahaha! :-) Info o Bonnu, o uni (blablabla), co dělat před odjezdem (no, tak tohle už číst nemusím), jak se dostat do Bonnu (blablabla), něco o pojištění, info o pracovním povolení (blablabla). Hm, možná bych si měla přečíst něco o imatrikulaci (aspoň si nachystám všechny papíry, co budu potřebovat) WTF?! Pořád těch pár řádků pročítám dokola a nejsem si jistá, jestli to v té nj chápu správně. Tak znova: „Každý student musí být pojištěn (to jsem a mám modrou eurokartičku pojišťovny)... blabla... student musí při imatrikulaci předložit potvrzení o pojištění (??? panika! Ale já nemám žádné potvrzení o pojištění! mám s sebou jenom tu modrou kartičku. Stačí to? Musím se na to zítra zeptat Alessy!) Dočítám zbytek brožury (výborně! a asi mi chybí jeden papír pro cizineckou policii, ráno musím bezpodmínečně zavolat otci!). Jsem najednou strašně unavená. Zhasínám a jdu spát. Stejně ale pořád nemůžu usnout a převaluju se. Sakra to pojištění! Potřebuju to potvrzení nebo ne? A když ho potřebuju a nemám ho, můžou mě kvůli tomu nezapsat do školy? Za jak dlouho sem přijde dopis z ČR. A ten papír pro cizineckou policii... Leničko, ty jsi fakt kráva, hlavně žes měla na zařizování těhle věcí celý září... chjo. Je mi ouzko a v duchu sestavuju bojový plán na zítra: zaprvé za hausmajstrem, pak otec, odpoledne Alessa a pojištění...

před odjezdem

Balím už třetí den. V pondělí jsem došla do sklepa pro kufr, trochu smrděl myšinou a zatuchlinou, chudáček, tak jsem ho dala větrat na balkon. Na večer jsem vytvořila obrovitánsky obrovitánskou hromadu věcí, které jsem si chtěla vzít s sebou do Bonnu. No, to určitě zabalím. Vlado s Terez sice pojedou přes Bonn, ale myslím, že jejich služby nevyužiju ;-) V úterý ráno jsem na hromadu přiházela pár drobností. Odpoledne jsem začala balit. Skoro všechno oblečení se mi vešlo do kufru. Ten už ani moc nesmrděl a dokonce šel i zavřít. juch! Koukám na zbytek věcí. Sakra?! Tohle se mi do krosny nebude vejít ani omylem. Tak znova! Vysypala jsem kufr a zahájila balící pokus č. 2. Dopadlo to o něco líp. Koukám na zbytek věcí. Hmmm, takže pokus číslo tři... Bůůů, mám strašně moc věcí. 20 minut sedím nad tou hromadou a přemýšlím, co nechám v Čechách. Sakra, musíš být trochu racionální! Po dlouhém vnitřním boji jsem z hromady vytáhla jedny kalhoty, svetr a košili. Fakt víc věcí prostě nemůžu odendat! Se s tim prostě nebudu mazlit! Cpu věci na střídačku do kufru a do krosny. Hurááá! Zabaleno. Nikde nic nezůstalo! Holka, ty jsi fakt dobrá! Samolibě se kochám pohledem na nacpaný kufr, krosnu, batoh a kabelku. Ty poslední dvě jsou přece příruční zavazadla. Jdu pro váhu. Takže kufr... 25 kg. Coo?! Sakra, krosna by musela mít 5 kilo, abych se vešla do 30 kg limitu. Vím, že normálně je jen 20, ale prozíravě jsem si připlatila 10 kg extra. Sjedu krosnu pohledem. No tak ta rozhodně pět kilo nemá! Holka, pojď na váhu. Coo? 20 kg?! No mě trefí! Jenom tak zkouším, kolik váží batoh a kabelka. Ooops... Jsem na 11 kilech. 25 + 20 + 11 … Nejenom, že mě nevezmou do letadla, ale to ani dohromady neunesu! Jsem na dně. Jdu spát. Hned ráno musím zavolat Terez, jestli by mi přeci jenom nějaké věci nevzali autem.

Terez slíbila, že jo. Takže balící pokus číslo čtyři... Mě už to tak nebaví... Všechno težký (zimní kabát, zimní boty, kozačky, balík papírů, fén, dvoje jeansy, mikinu, většinu toaletních potřeb a lékárničku...) jsem přeházela do modré megatašky. Sorry, děcka, není to lehký, ale tohle mi fakt budete muset vzít autem. Opět vážím kufr a krosnu. Neuvěřitelné! 17 a 11 kilo! Dokázala jsem to! Hmm... ale když pojedou autem, tak to by mi toho mohli vzít trochu víc... Vytvořila jsem novu hromádku (toustovač, karimatka, hrnec, mikina...) a šup s ní do šedé taška...

muhehehe (ďábelský smích)