Ubrus

Tak konečně jsem dopřeložila, to co jsem slíbila. A teď už jenom dohnat resty na blogu...

Pátek byl uklízecí. Musela jsem na moje místní poměry vstávat vražedně brzo – už ve čtvrt na sedm. Což by možná nebylo tak hrozné, kdybych nešla spát v půl druhé... U rodinky jsem uklidila za dvě hod a kousek. Pak jsem si jela uvařit domů oběd. Při té příležitosti jsem u nás v kuchyňce potkala paní domovnici. Opravdu velmi vtipné!!! Začalo to tím, že mi s milým úsměvem řekla, že tu máme strašný nepořádek a že to přeci takhle nejde. Tak jsem jí řekla, že to vím, že uklízím, ale ostatní tam prostě v té kuchyni dělají bordel. Pak následovala úplná klasika: „Ale všechno je o komunikaci“, „Zkuste jim domluvit a když nebudou uklízet, tak za mnou přijďte a řekněte mi jména.“ Tak jsem na ní úplně tupě koukala (a přemýšlela jsem, jak jí taktně sdělit, že nemám náladu převychovávat svoje sousedy – když asi někdo do pětadvaceti nepochopil, že má po sobě uklízet aspoň ve společných prostorách (včetně toalety), tak moje prosba bude opravdu platná...) Tak jsem jí řekla, že nevím, kdo konkrétně u nás dělá bordel (což je pravda, protože já se jenom domnívám, že to vím, a podezírám prvního souseda – toho se špagetama). Paní byla očividně zvyklá řešit obdobné situace: „No tak je všechny obejděte a řekněte jim, ať uklízejí. Znáte přece svoje sousedy, ne? No tak vidíte! Uvařte dneska odpoledne čaj a všechny je pozvěte. (hahaha... vtip dne!) Řekněte jim, že jste tady nová. Sednete si, pobavíte se, ne?“ Tak jsem na paní stále tupě hleděla (opravdu tupě a nechápavě), pak jsem ze sebe vysoukala něco v tom duchu, že je to moc hezký nápad (ani omylem toto nepodniknu! Za prvý vůbec nevím, kdy kdo je doma. Za druhý, my v naší kuchyni nežijeme, my tam chodíme jenom vařit. Za třetí opravdu na to nemám náladu. Řekla bych, že se svými spolubydlícími mám společné jenom to, že dýcháme a občas si potřebujeme uvařit jídlo. A za čtvrtý stejně nemívám odpoledne čas!). Pak jsem si na chvilku myslela, že rozhovor s domovnicí je u konce. Omyl! Paní se vytasila s trumfem, který jsem nečekala a který mě naprosto rozsekla. Přinesla nám do kuchyně ubrus!!! A ne-e ledajakej!!! Igelitovej a úplně rudej, úplně kur*píp*sky rudej, přesně takovej, kterým byste šli dráždit býka do arény. „No tady jsem vám přinesla ubrus. Abyste to tady měli hezčí. (Jestli se paní líbí tahle barva, tak asi není úplně duševně v pořádku. Protože ta červená barva je tak agresivní, že nezútulní naprosto nic!) Už tady máme jaro, ne? Líbí se vám?“ „E-e... Jo,“ jsem řekla s vyděšeným výrazem. Sakra, to to tady fakt budeme mít? Zřejmě ano... „No, tak pěkný den. Se sousedy promluvte. Přece to nemůžete uklízet pořád sama,“ řekla a odplula se svým sladkým úsměvem pryč... Myslím, že naší kuchyni a přátelštějším vztahům nic nepomůže, vzpomněla jsem si na to, že když jsem v říjnu poprvé uklízela kuchyň a vyhazovala bordel i ze společných skříněk, tak jsem tam objevila cosi velkého, neforemného, červeného, igelitového a jednoznačně odporného. Takže až teď mi došlo, co to vlastně bylo. Ano, původní ubrus... Myslím, že naše kuchyň prostě leží v patogenní zóně...

V jednu jsem šla uklidit k zubaři. Chtěla jsem se potom pěkně prospat, ale psala mi Héloïse jestli se s ní nechci večer zajít na jedno. Jak už to bývá z jednoho se staly dvě, ze dvou tři… a já jsem se dostala domů tak ve čtyři ráno... Nejdřív jsme byly v jednom baru kousek od uni. Pak jsme se přesunuly do irského pubu, kde jsme se potkaly se zbytkem známých nereasmáků. Jako vtip – irský pub, kde obsluhují středo- / jihoameričani a hraje tam salsa muzika. Každopádně jsem protančila tak půl noci (jsem ani netušila, že zvládám salsu)...