Norsko: Cesta k fjordům

Následující ráno nevěstilo nic dobrého. Nebe bylo temně šedá a všude byl mlha tak hustá, že by se dala krájet. Rychle jsem pobalili naše (mokré) věci a tak tak jsme stihli autobus do Vågåmo. 

Trocha toho nezbytného sušení (uprostřed Vågåmo)

Můžete zkusit hádat, kdo během našeho výletu balil batohy...

  

Z Vågåmo nás svezl jeden Nor (tak trochu suchar). Vyklopil nás pak u odbočky na Geiranger. Nutno říct, že uprostřed ničeho a nutno taky říct, že to bylo na naše přání. Bylo tam jen poloprázdné parkoviště a ohromné hory, ze kterých se valily husté krémové mraky. Ze začátku nám moc stopařské štěstí nepřálo. Pomalu jsme začali přemýšlet o možnosti přespání v tamějším vřesovišti. Ale moc se nám do toho nechtělo. To místo totiž vyloženě vypadalo strašidelně.

Nakonec se nás řidičům zželelo a v jeden moment nám zastavila dvě auta (italský obytný vůz a černé auto ruských mafiánů). Po letmém zkontrolování vzhledů a SPZ aut, jsme se raději rozhodli pro Italy (kolikrát za život můžete jet uvnitř obytňáku ;-). 

Cesta do Geirangeru byla fascinující. Vybavují se mi zatáčky, zatáčky, jezero s ledovými krami, zatáčky, zatáčky a mraky.

Asi po dvaceti minutách jsme zastavili na vyhlídce (a to už se pod námi rozkládal Geiranger) a za dalších dvacet minut jsme byli dole na parkovišti.

Ten starý italský pár, co nás svezl, byl neskutečně milý! Na oslavu toho, že jsme v pořádku docestovali do Geirangeru nám uvařili baječné italské kafe a obdarovali nás originálními benátskými sušenkami.

Norsko: Dobytí hory Besseggen

Probudili jsme se přímo do pohádkového rána. Slunce svítilo, svahy se zelenaly, hory se třpytily a jemný mlžný opar nad jezerem se pomalu rozplýval.

  

O pár chvil později jsme už seděli na lodi a směřovali jsme do srdce Jotunheimen.

Naše cesta na vrchol Besseggen začala u chaty Memurubu, kolem které protékala krásná a dravá řeka Muru. V prvním úseku na nás čekal strmý výstup vzhůru, který však byl doplněn řadou nádherných výhledů na modrající se jezero Gjende.  

Po hodině a půl stoupání jsme se konečně došli k prvnímu plesu z několika, které jsme za ten den minuli. Bylo maličké, ledové a vytékal z něj nenápadný potok.

O něco později jsme prošli kolem druhého plesa.

Nezaměnitelné jezero Gjende

Cestou jsem překonávali i nebezpečné ledovcové pole :)

Až jsme konečně došli k třetímu plesu – Bessvatnet. Toto kouzelné místo – úzký pruh horského masivu, které od sebe odděluje dvě jezera – nás přímo svedlo k malému pikniku.

Bessvatnet

Byli jsme v polovině cesty. Teď už nám jenom zbývalo vylézt na Besseggen a sejít zpět dolů k chatě Gjendesheim.

Vpravo hora Besseggen

Posíleni obědem jsme opět nastoupili na cestu. Nejprve nás čekal poněkud strmý výstup na předvrchol. Po jeho zdolání jsme cítili ohromnou euforii a rozhodně jsme neočekávali, že by nás terén mohl ještě nějak překvapit. Ovšem během chvíle jsme zjistili, že jsme se zmýlili. Najednou se před námi objevila kolmá stěna, po které bychom museli vyšplhat, kdybychom chtěli pokračovat. Stáli jsme před zásadním rozhodnutím – šplhat a riskovat naše životy nebo se 3,5 hodiny vracet zpět do Memurubu a tam potupně nasednout na loď a nechat se odvést ke stanu? 

Nakonec zvítězila naše kuráž a my lezli vzhůru. Cituji Lubova slova z našeho cestovního deník: „Krize přišla, když jsme se dostali pod nejvyšší štít, kde jsme zjistili, že budeme muset lézt po kamenité stěně. Vzduch už začal být nebezpečně řídký, strach naplňoval naše těla. Uvážlivě jsme kladli naše ruce a nohy a dělali si miniaturní pauzy, abychom popadli dech a svlažili naše vyschlá ústa. Pod námi byla jen neúprosná propast a jediná chyba by znamenala jistou smrt. Do tváří se nám opíral mírný vítr a ostré slunce. Na vrcholu jsme padli na zem. Všude kolem další zmožení turisté, kteří si užívali fakt, že zítra spatří další ráno. Ano. Dobyli jsme Besseggen.“

A pak už jen následovala pouť nehostinnou krajinou a velmi strmý sestup k základnímu stanu.

Další fotky ZDE.

Norsko, zastávka druhá: Jotunheimen

Jotunheimen neboli „Domov obrů“ je pohoří, kde se prý nachází 29 nejvyšších hor Norska a to včetně té úplně, úplně nejvyšší. Kromě těch velehor, je tu i řada ledovců, horských bystřin a jezer. A samozřejmě tím pádem nechybí ani spousta dech beroucích pohledů na členitý krajinný reliéf.

Pohled od našeho stanu.

Hned po příjezdu do národního parku jsme na břehu jezera Gjende rozbili základní tábor. Hned v úvodu jsme zjistili, že jsme si spíš měli vzít ten větší stan, protože do něj by se nám vešly i batohy a nemusely by zůstávat venku (na dešti). Nakonec jsme tento malý zádrhel kreativně vyřešili a u stanu nám ležívaly dvě „mrtvolky“ :)

Ty naše "mrtvolky" :)

Ráno bylo dost ošklivé. Pršet přestalo až kolem 11 hod.

Na tamější turistické chatě jsme si nechali doporučit nějakou nepříliš náročnou túru po okolí. Prý k jezeru Bessvatnet by to i vzhledem k počasí šlo. Tak jsme vyrazili!

Jezero Gjende.

  

Cestou k jezeru Bessvatnet.

Cesta se tak hezky vinula vzhůru mezi kopečky, mechem a kameny. 

Pohled na zpět k jezeru Gjende a horu Knutshøe.

Počasí se pozvolna vyjasňovalo. Asi za necelé dvě hodiny stoupání do kopce se před námi rozevřela planina a v jejím středu leželo ono jezero, obklopené jen několika chatkami. 

Jezero Bessvatnet + hora Besshøe

I cesta zpátky nám utekla příjemně. Také hlavně pro to, že jsme oba měli svůj oštěp, kterým jsme zkoušeli lovit ovce.

Na cestě zpátky, když jsme sestupovali do údolí, jsme si nemohli nevšimnout mohutného masivu zahaleného do temných mraků, které se tyčil nad jezerem. Hora Besseggen nás tiše pozorovala a zlověstně kumulovala mlhu. 

Vpravo Besseggen.

Ovšem my jsme se nenechali odradit a povzbuzeni svým turistickým výkonem, jsme se spontánně rozhodli, že na tu horu příští den vylezeme. Vždyť i žena – lovkyně nám to doporučila, že prý je tam nádherný pohled na dvě jezera a že jenom v jednom úseku se tam musí trošičku lézt, ale že jinak je to v pohodě procházka. Jak moc jsme se zmýlili, jsme samozřejmě zjistili až na té procházce...

Ale to až v dalším postu ;)

Další fotky z Jotunheimen TADY prosím