Mit liv i København

sobota 18. srpna 2012

Norsko, zastávka druhá: Jotunheimen

Jotunheimen neboli „Domov obrů“ je pohoří, kde se prý nachází 29 nejvyšších hor Norska a to včetně té úplně, úplně nejvyšší. Kromě těch velehor, je tu i řada ledovců, horských bystřin a jezer. A samozřejmě tím pádem nechybí ani spousta dech beroucích pohledů na členitý krajinný reliéf.

Pohled od našeho stanu.

Hned po příjezdu do národního parku jsme na břehu jezera Gjende rozbili základní tábor. Hned v úvodu jsme zjistili, že jsme si spíš měli vzít ten větší stan, protože do něj by se nám vešly i batohy a nemusely by zůstávat venku (na dešti). Nakonec jsme tento malý zádrhel kreativně vyřešili a u stanu nám ležívaly dvě „mrtvolky“ :)

Ty naše "mrtvolky" :)

Ráno bylo dost ošklivé. Pršet přestalo až kolem 11 hod.

Na tamější turistické chatě jsme si nechali doporučit nějakou nepříliš náročnou túru po okolí. Prý k jezeru Bessvatnet by to i vzhledem k počasí šlo. Tak jsme vyrazili!

Jezero Gjende.

Cestou k jezeru Bessvatnet.

Cesta se tak hezky vinula vzhůru mezi kopečky, mechem a kameny.

Pohled na zpět k jezeru Gjende a horu Knutshøe.

Počasí se pozvolna vyjasňovalo. Asi za necelé dvě hodiny stoupání do kopce se před námi rozevřela planina a v jejím středu leželo ono jezero, obklopené jen několika chatkami.

Jezero Bessvatnet + hora Besshøe

I cesta zpátky nám utekla příjemně. Také hlavně pro to, že jsme oba měli svůj oštěp, kterým jsme zkoušeli lovit ovce.

Na cestě zpátky, když jsme sestupovali do údolí, jsme si nemohli nevšimnout mohutného masivu zahaleného do temných mraků, které se tyčil nad jezerem. Hora Besseggen nás tiše pozorovala a zlověstně kumulovala mlhu.

Vpravo Besseggen.

Ovšem my jsme se nenechali odradit a povzbuzeni svým turistickým výkonem, jsme se spontánně rozhodli, že na tu horu příští den vylezeme. Vždyť i žena – lovkyně nám to doporučila, že prý je tam nádherný pohled na dvě jezera a že jenom v jednom úseku se tam musí trošičku lézt, ale že jinak je to v pohodě procházka. Jak moc jsme se zmýlili, jsme samozřejmě zjistili až na té procházce...

Ale to až v dalším postu ;)

Další fotky z Jotunheimen TADY prosím

úterý 14. srpna 2012

Norsko: O stopování

Následující ráno jsem vstaly poměrně brzy. Zabalili jsem batohy, naposledy jsem se dlouze zadívali na postel a vyrazili jsme vstříc norské divočině. Naše kroky směřovali na silnici E6, kde (jak jsme pevně doufali) se nám mělo podařit stopnout auto.

To byl náš ambiciozní plán: dostopovat cca 300 km z Trondheimu
do národního parku Jotunheimen během jednoho dne.

Konečně jsme stáli na perfektním stopařském místě! Plni nadšení a povzbuzeni informacemi z blogu nějakých dobrodruhů napsaného kolem roku 2005 (možná 2001) jsme vytasili palce a začali stopovat. 5 minut… nic. 10 minut… nic. 15, 20 ani 25 minut nic. Pak se najednou začalo citelně ochlazovat a další průtrž mračen bylo na spadnutí. Asi po dalších deseti minutách, během kterých nas obšťastňoval studený vítr a mírné mrholení, nám konečně zastavila jedna slečna. K našemu překvapení to nebyla Norka, ale Kanaďanka. A hned v úvodu nás informovala, že Norové ze zásady neberou stopaře.

Slečna se živila jako instruktorka raftů v městečku Oppdal, do kterého nás svezla. Cestou nám vyprávěla své peripetie ohledně získání pracovního víza na pouhé čtyři měsíce. Do odjezdu z Norska jí zbýval měsíc a půl a pracovní vízum a výplata za „na černo“ odpracované hodiny zatím v nedohlednu...

V Oppdal jsme měli na stopování docela štěstí. Na okraji silnice jsme postávali jen chvilku, než nám zastavila další cizinka. Litevská žena ve středním věku, která cestovala se svou dcerou kamsi na jihovýchod. Spolujízda byla dlouhá, takže jsme si vyslechli dobrou půlku jejího životního příběhu. Litevka nás nakonec vyhodila kousek od městečka Vågåmo na takovém nádherném plácku u řeky, kousek od odbočky na Jotunheimenský národní park.

Naše "památné" místo.

Na tomhle prokletém místě jsme strávili dvě hodiny! A nemohli jsme se z něho dostat! Nepomohla ani cedule s názvem města ani naše kreativní šipka, kterou jsme ukazovali na odbočku. Prostě nic. Už jsme se vzdali naděje, že se ještě týž den dostaneme do NP Jotunheimen. Vydali jsme se pomalu po silnici směrem park, abychom ještě za světla mohli najít nějaké vhodné místo k přenocování (pozn.1.: v Norsku si můžete postavit stan, kde chcete, akorát nesmí stát na poli a musí být aspoň 100 m od obydlí; pozn. 2.: člověk by nevěřil, jak je občas těžké najít na strmých svazích rovný plácek splňující výše uvedené podmínky...). Ale abych to zkrátila. Stan jsme nikde u silnice nestavili! Nakonec nám přes všechna očekávání zastavilo auto. A překvapivě uvnitř seděla Norka.

Paní byla neuvěřitelně milá a ke všemu to byla zkušená horalka a milovnice Jotunheimenského parku. Trochu si kvůli nám zajela, dovezla nás na okraj Jotunheimen k boudě Gjendesheim a ještě nám doporučila zajímavé trasy na túry. Jo a abych taky nezapomněla zmínit. Paní byla vášnivá lovkyně sobů, co každoročně vyrážela se svým tátou a bráchou na týdenní sobí lov.

Už jen 20 km od NP Jotunheimen!

pondělí 13. srpna 2012

Norsko, zastávka první: Trondheim

Do Trondheimu jsme přiletili po půlnoci. Letiště je prťávé s příjemnou rodinnou atmosférou. Jedinou jeho nevýhodou je, že leží asi 40 km od centra Trondheimu. Takže jsme museli najít bus (jediný poslední, který odhodlaně čekal na nás cestující z Kodaně, kteřížto jsme měli více než hodinu zpoždění).

Trondheim v jednu ráno

Po úspěšném vylodění kdesi v centru Trondheimu jsme za pomoci mapy uložené ve foťáku doputovali k místu našeho noclehu. Dále nás čekalo otevírání vchodových dveří kreditní kartou, tiché plížení se po schodech do podkorví a hledání klíčů od bytu v botách. Za odměnu jsme pak mohli spočinout na holé matraci v jednom zaprášeném pidi-pokojíčku.

Bez komentáře

Následující ráno rozhodně nebylo růžové. Vzbudili jsme se do průtrže mračen, která trvala až do oběda. Po obědě jsme vyrazili na průzkum města. Trondheim by se dal rozdělit na několik architektonických částí: a) oblst s původními dřevěnými převážně rybářskými domy, b) oblast s moderními stavbami převážně hoteli a c) velmi svérázný mix budov.

Shodou okolností v centru probíhaly "Olafovy dny". Olaf jest král, který přivezl z Anglie do Norska křesťanství (jak jsem dočetla v průvodci). U kostela byly trhy s tradičními rukodělnými výrobky, všude vonělo pečené prase a člověk pořád potkával lidi ve středověkých kostýmech.

Na večer jsme se pak vydali na procházku k přístavu, kde jsme zasněně hleděli na tzv. ostrov mnichů. Od 13. stol na něm stojí klášter, který dnes ale zeje prázdnotou. K ostrovu přes den jezdí výletní lodě s truristy a prý je tam báječná restaurace. Každopádně tento ostrov pro nás zůstává velkou neznámou, protože jsme poslední výletní loď prostě nestihli. Tak třeba někdy příště...