Ode dneška (11.8.) bydlíme na pár dní u Mortena, ale začněme pěkně od začátku rozlučkou s Prahou. Nebo vlastně stěhováním z Nuslích, kde jsem poslední rok bydlela. Nebo vlastně tím, jak jsem potkala Luboše:
Pro ty, co o nejsou v obraze a neví, co dělám v Kodani. Přibližně před rokem jsem se v Jazz Docku seznámila s Lubošem. Spolužák ze střední Vítek nás představil. Luboš měl zrovna před odjezdem do Kodaně, kde měl absolvovat svůj roční Erasmus pobyt. Tak jsme se několik týdnů neviděli a pak mi najednou v říjnu přišla zpráva, že je Luboš v Praze a jestli se s ním nechci sejít. Tak jsme se sešli, dali se dohromady a začali tak náš několika měsíční vztah na dálku. Během té doby se Luboš rozhodl, že by v Kodani chtěl zůstat a studovat tam master program (pro úplnost: Luboš je saxofonista,
www.lubossoukup.com, v Kodani bude studovat hudbu) Vzhledem k tom, že Luboš úspěšně složil přijímačky a oba jsme dodělali naše bakaláře, tak jsme se rozhodli, že se spolu do Kodaně odstěhujeme. On tam bude dál studovat, já tam budu pracovat :)
Na začátku července jsme mě odstěhovali z Nuslí do Želiva (nábytek, nádobí a část oblečení). Zbytek věcí jsme pobalili do kufrů a batohů a nachystali do Dánska. Pak jsme několik týdnů pendlovali mezi dvěma pražskými byty našich (Lubošových) známých, Chrudimí a Želivem, snažili jsme se sehnat bydlení v Kodani přes internet, zařizovali poslední drobnosti, loučili se se známými atd. atp. A pak nás jeden den přestalo bavit hledání bytu přes net (protože to očividně nikam nevedlo) a vzhledem k tomu, že nám jedni Lubošovi známí z Norska slíbili, že si na pár dní můžeme půjčit jejich byt v Kodani, tak jsme se rozhodli prostě odjet. A tady vlastně začíná to naše „dobrodrůžo“ :-)
Odjížděli jsme v pátek (5.8.) super brzo ráno a samozřejmě, že nás z čisté nostalgie nenapadlo nic lepšího, než si dát večer předtím jedno české točené. A protože s Lubošem moc neumíme chodit jen na jedno, tak jsme domů přišli v jednu ráno... Pak jsme rychle dobalili (já vlastně ani pořádně nevím, co jsem si do toho Dánska zabalila...) a pak jsme měli asi tři hodiny na spánek. Já jsem se každou hodinu budila, jak jsem z té cesty byla nervozní.
V 6:30 jsme se naložili na hlaváku do vlaku do Berlína. Zabrali jsme si kupé a snažili se spát až do Drážďan. Tam si k nám přisedl starší německý pár. Pán byl klasik. Jen co se rozjel vlak (cca 9 hod ráno), vytáhl z ruksaku lahváče a když na něj manželka zle mrkla, tak jí řekl: „No, co?! Mám žízeň!“ A před Berlínem z ruksaku vytáhl wurst.
V Berlíně jsme měli deset minut na přestup, což se dvěma krosnami, velkým kufrem, batohem, taškou s jídlem, taškou s polštáři a se saxofonem není úplně mnoho. Ale zvládli jsme to. Jediná nevýhoda toho dalšího vlaku bylo, že jsme si tam neměli kam pořádně sednout. Takže jsme nakonec měli krosny v jedné půlce vagonu a kufr v druhé. A aby to nebylo málo, tak jsme si po přejezdu z Německa do Dánska trajektem museli jít sednou do nově přistaveného vagonu. A taky jsme měli hodinu zpoždění. A prostě jsem z toho všeho přesouvaní byla už úplně na nervy. Nevěděla jsem, kde mám pořádně všechny věci (jestli je tam teda vůbec mám), v krku se mi začínal dělat knedlík (ono se to sice snadno říká: „No, co?! Odstěhuju se do Dánska, najdem byt a práci a bude!“, ovšem hůř se to v praxi provádí. A jde to vůbec takhle udělat v praxi?!) Když jsem jela do Německa, tak mi pak v letadlo taky bylo trochu ouzko, ale v Bonnu jsem měla co dělat. A za rok jsme se měla vrátit... No ale teď?! Musím, říct, že když jsem vystoupila na kodaňském nádraží, tak mi nebylo lehko... Spíše na opak. Bylo mi velmi, velmi těžko...
 |
| Momentka z cesty - někde mezi Berlínem a Kodaní |
