Martina vraždí dort
...
Annnna!
Není nad přirozený úsměv
Tequilla shots
the best of pix! X-D
...
...
Více fotek TADY
neděle 31. ledna 2010
Anny narozeninová párty
Nemám sílu na nějaké smysluplné komentáře...
Martina vraždí dort
...
Annnna!
Není nad přirozený úsměv
Tequilla shots
the best of pix! X-D
...
...
Více fotek TADY
Martina vraždí dort
...
Annnna!
Není nad přirozený úsměv
Tequilla shots
the best of pix! X-D
...
...
Více fotek TADY
Datum návštěvy ČR
Ano, ano! Už jsem si konečně zařídila letenky do ČR a zpět!
Přílet: úterý 23.3.2010 / Odlet: úterý 30.3.2010
:-D
Od středy jsem měla několik schůzek s Grzegorzem. Diskutovali jsme spolu o tématech souvisejících s EU (jak jinak, že?) Jsem opravdu, ale opravdu zvědavá, jak bude vypadat ta čtvrteční klauzura... Mimo jiné jsme včera oslavovali Anny narozeniny, tak jsem dneska taková zpomalenější... Za chvilku má přijít Pauline a máme v plánu se spolu učit na Adenauera. Pak oběda, znovu učení, bazén, učení... och, zábavné, že?
Přílet: úterý 23.3.2010 / Odlet: úterý 30.3.2010
:-D
Od středy jsem měla několik schůzek s Grzegorzem. Diskutovali jsme spolu o tématech souvisejících s EU (jak jinak, že?) Jsem opravdu, ale opravdu zvědavá, jak bude vypadat ta čtvrteční klauzura... Mimo jiné jsme včera oslavovali Anny narozeniny, tak jsem dneska taková zpomalenější... Za chvilku má přijít Pauline a máme v plánu se spolu učit na Adenauera. Pak oběda, znovu učení, bazén, učení... och, zábavné, že?
čtvrtek 28. ledna 2010
Zimní Bonn
Původně jsem vás chtěla ušetřit těchto fotek, ale nakonec jsem si řekla, že vás přece nemůžu připravit o procházku univerzitní alejí ;-)
Jinak co bych tak dělala jiného, než se učím, že? A co bych se učila jiného než EU, že? Momentálně smlouva z Nice. Ale stejně mám pocit, že je takhle instituce v permanentní krizi už od svého vzniku ...
Jo! A už jsem si vymyslela kostým na karneval (muheheh! :-)
 |
| Zdroj Bonn 2010 |
Jinak co bych tak dělala jiného, než se učím, že? A co bych se učila jiného než EU, že? Momentálně smlouva z Nice. Ale stejně mám pocit, že je takhle instituce v permanentní krizi už od svého vzniku ...
Jo! A už jsem si vymyslela kostým na karneval (muheheh! :-)
úterý 26. ledna 2010
Terorizovaná filmy
Právě jsem se přejedla improvizovaným těstovinovým salátem s fazolemi na špeku... A nemůžu se teď učit... (haha :-)
Tak jako téměř každé úterý mě ani dnes nebaví vařit. Na kolejích máme kantýnu. Otvírací doba je po, stř, pá večer a já si už dvanáctý týden v řadě říkám, proč sakra není otevřená v úterý? Momentálně jsem v mírné krizi. Za týden a kousek mě čekají první dvě zk a vtipně jsou obě dvě v jeden den. Takže tak přemýšlím, jestli mám jít obě zkusit, nebo si jednu nechat na březen (hahaha, už se vidím, jak se v březnu učím...), nebo jako co?
Jinak dnešek vtipnej (ironie). Byla jsem na dějinách terorismu, začali jsem ukázkami z filmu Let 93 (tj. to letadlo, které mělo 11. září narazit do Bílého domu). Celej ten film vypráví o tom, co se odehrávalo na palubě letadla, když ho ti čtyři teroristi unesli, a jak se pasažéři hrdinně vzbouřili (samozřejmě nechybí prostřihy na příbuzné, když jim pasažéři z toho letadla volají. A všichni brečí.). Nakonec to letadlo stejně havarovalo a nepodařilo se nikoho zachránit. Pak následovaly ukázky z filmu World Trade Center. To je pro změnu o dvou hrdinných policistech (jedním z nich je Nicolas Cage), kteří jdou bez bázně a hany zachraňovat lidi do WTC, které je těsně po nárazu dalších dvou unesených letadel, jejich smůla je, že v momentě, kdy se dvojčate hroutí k zemi, jsou uvnitř. Zavalí je to, oni tam po tmě leží (zranění, zaprášení, bez možnosti jakéhokoliv pohybu) a doufají, že je někdo najde a zachrání. (Opět nechybí prostřihy na příbuzné. A opět všichni brečí). Pak se tam objeví US-mariňák a prej to dopadne dobře... Takže jsem se na konci hodiny, taky málem přidala ke všem těm brečícím příbuzným. Sakra, čím to, že všechny americké (oslavné) filmy, jsou tak neskutečně sentimentální ?!
Za chvíli odcházím žonglovat, ale až se vrátím, tak mám v plánu se podívat na třetí film (nejradši bych se na to vykašlala, ale musím ho vrátit do knihovny). Tenhle se jmenuje Paradise Now a vypráví od dvou palestinských mladících, kteří se stanou členy radikální skupiny a mají za úkol vyhodit do vzduchu autobus plný izraelských civilistů. Blablabla... hrozně složité morální dilema, každopádně by to mělo končit tím, že jeden z těch Palestinců do toho autobusu (samozřejmě i s bombou, kterou má na sobě) nastoupí...
No... asi bych si pak měla půjčit nějakou pohádku nebo bollywood! Už se nemůžu dočkat, až mi ty všechny teroristické semináře skončí!
Tak jako téměř každé úterý mě ani dnes nebaví vařit. Na kolejích máme kantýnu. Otvírací doba je po, stř, pá večer a já si už dvanáctý týden v řadě říkám, proč sakra není otevřená v úterý? Momentálně jsem v mírné krizi. Za týden a kousek mě čekají první dvě zk a vtipně jsou obě dvě v jeden den. Takže tak přemýšlím, jestli mám jít obě zkusit, nebo si jednu nechat na březen (hahaha, už se vidím, jak se v březnu učím...), nebo jako co?
Jinak dnešek vtipnej (ironie). Byla jsem na dějinách terorismu, začali jsem ukázkami z filmu Let 93 (tj. to letadlo, které mělo 11. září narazit do Bílého domu). Celej ten film vypráví o tom, co se odehrávalo na palubě letadla, když ho ti čtyři teroristi unesli, a jak se pasažéři hrdinně vzbouřili (samozřejmě nechybí prostřihy na příbuzné, když jim pasažéři z toho letadla volají. A všichni brečí.). Nakonec to letadlo stejně havarovalo a nepodařilo se nikoho zachránit. Pak následovaly ukázky z filmu World Trade Center. To je pro změnu o dvou hrdinných policistech (jedním z nich je Nicolas Cage), kteří jdou bez bázně a hany zachraňovat lidi do WTC, které je těsně po nárazu dalších dvou unesených letadel, jejich smůla je, že v momentě, kdy se dvojčate hroutí k zemi, jsou uvnitř. Zavalí je to, oni tam po tmě leží (zranění, zaprášení, bez možnosti jakéhokoliv pohybu) a doufají, že je někdo najde a zachrání. (Opět nechybí prostřihy na příbuzné. A opět všichni brečí). Pak se tam objeví US-mariňák a prej to dopadne dobře... Takže jsem se na konci hodiny, taky málem přidala ke všem těm brečícím příbuzným. Sakra, čím to, že všechny americké (oslavné) filmy, jsou tak neskutečně sentimentální ?!
Za chvíli odcházím žonglovat, ale až se vrátím, tak mám v plánu se podívat na třetí film (nejradši bych se na to vykašlala, ale musím ho vrátit do knihovny). Tenhle se jmenuje Paradise Now a vypráví od dvou palestinských mladících, kteří se stanou členy radikální skupiny a mají za úkol vyhodit do vzduchu autobus plný izraelských civilistů. Blablabla... hrozně složité morální dilema, každopádně by to mělo končit tím, že jeden z těch Palestinců do toho autobusu (samozřejmě i s bombou, kterou má na sobě) nastoupí...
No... asi bych si pak měla půjčit nějakou pohádku nebo bollywood! Už se nemůžu dočkat, až mi ty všechny teroristické semináře skončí!
pondělí 25. ledna 2010
Pondělí
Tak co se tahle při pondělku událo ?!
Škola... škola áááž do odpoledních hodin. Mimo jiné jsem si odbyla svůj referát (no comment. hlavně, že to mám za sebou, ne?). Při té příležitosti jsem se dozvěděla, že nemusím psát na blízkovýchodní konflikt žádnou písemnou práci (tja, a já už jsem skoro začala vymýšlet téma! ;-) No prostě báječné!
Odpol jsem se bavila psaním dlouuuhééého dopisu, což mi vydrželo až do večerních hodin. Pak následovala četba nějakých kratších textů a dnešní den uzavře promítání filmu s tématikou RAF (levicoví teroristé v SRN. Pozor neplést s piloty v Británii!) a jeho následné kritické hodnocení a analýza. Well done, to zase budou sny!
A jinak nezavěšujte, vaše emaily budou v nejbližších dnech odbaveny!
Škola... škola áááž do odpoledních hodin. Mimo jiné jsem si odbyla svůj referát (no comment. hlavně, že to mám za sebou, ne?). Při té příležitosti jsem se dozvěděla, že nemusím psát na blízkovýchodní konflikt žádnou písemnou práci (tja, a já už jsem skoro začala vymýšlet téma! ;-) No prostě báječné!
Odpol jsem se bavila psaním dlouuuhééého dopisu, což mi vydrželo až do večerních hodin. Pak následovala četba nějakých kratších textů a dnešní den uzavře promítání filmu s tématikou RAF (levicoví teroristé v SRN. Pozor neplést s piloty v Británii!) a jeho následné kritické hodnocení a analýza. Well done, to zase budou sny!
A jinak nezavěšujte, vaše emaily budou v nejbližších dnech odbaveny!
neděle 24. ledna 2010
Francouzština
Mám za sebou první lekci! OMG! Ta výslovnost mě zabíjí!!! Ale už se umí představit a říct, že francouzština je těžká. (teda aspoň teoreticky to umím... respektive mám to napsané v sešitě ;-)
Zítra mě čeká referát na blízkovýchodním konfliktu. Jsem na to móóóóc zvědavá … :-/ Každopádně teď jdu ještě zkouknout film, co tam budeme s Yasserem pouštět.
Brou
Zítra mě čeká referát na blízkovýchodním konfliktu. Jsem na to móóóóc zvědavá … :-/ Každopádně teď jdu ještě zkouknout film, co tam budeme s Yasserem pouštět.
Brou
Tři fota ze včerejšího večera
Dneska jenom stručně: Skoro celý den se zabývám tou podivnou institucí začínající na E a U... grrrr! Za chvilku jedu za Héloïse, kde mě čeká česko-francouzská hodina. juch! ;-) A pak ještě večerní příprava na zítřejší referát... :-/
V Zebulonu ;-)
jo a ještě jsem si vzpomněla na nejlepší hlášku večera: "Carlos bridge" :-D
V Zebulonu ;-)
 |
| Zdroj Bonn 2010 |
jo a ještě jsem si vzpomněla na nejlepší hlášku večera: "Carlos bridge" :-D
Multikulturní večer
Na základě toho, že jsem byla dopol pilná a odpol jsem byla venku cvičit, jsem došla k závěru, že si večer zasloužím pivo. S Héloïse jsem klasicky vyrazila „na jedno“ (taky to tak dopadlo...). Jsou tři hodiny ráno a já jsem konečně dorazila domů... upsííí!
Večer byl více než příjemný, jak už to v bonnských hospůdkách bývá... Pohybovali jsme se někde mezi Bangladéší, Kolumbií, Nikaraguí, Španělskem, Francií a ČR. (hihi, už vím, kde budu trávit příští letní prázdniny ;-) Chlapcům jsem rozšířila lingvistické obzory. Naučila jsem je, jak se česky řekne: „Vysvlékni se.“ a „Jsi pěkná“. Carlos tvrdil, že tu první větu umí říct už v sedmi jazycích... okej... A pak jsem ještě dodala „Jedno pivo.“ To obzvláště patřilo těm třem jedincům, kteří se za čtrnáct dní chystají do Prahy. Ještě jsem jim vysvětlila, že kdyby náhodou došlo na tu první větu, tak před tím bezpodmínečně mají říct tu druhou ;-) Ale jsem moc zvědavá, jak se jim v Praze bude líbit (sakra, musím ještě sestavit seznam věcí, které určitě nemají opomenout. Někdo nějaké typy?!) Chudáčci z Bangladéše, střední Ameriky a Španělska... co budou říkat na zimní počasí ;-) Už jsem je varovala, že by si opravdu měli vzít teplé prádlo, rukavice, čepici a pořádný mantl!
Večer byl více než příjemný, jak už to v bonnských hospůdkách bývá... Pohybovali jsme se někde mezi Bangladéší, Kolumbií, Nikaraguí, Španělskem, Francií a ČR. (hihi, už vím, kde budu trávit příští letní prázdniny ;-) Chlapcům jsem rozšířila lingvistické obzory. Naučila jsem je, jak se česky řekne: „Vysvlékni se.“ a „Jsi pěkná“. Carlos tvrdil, že tu první větu umí říct už v sedmi jazycích... okej... A pak jsem ještě dodala „Jedno pivo.“ To obzvláště patřilo těm třem jedincům, kteří se za čtrnáct dní chystají do Prahy. Ještě jsem jim vysvětlila, že kdyby náhodou došlo na tu první větu, tak před tím bezpodmínečně mají říct tu druhou ;-) Ale jsem moc zvědavá, jak se jim v Praze bude líbit (sakra, musím ještě sestavit seznam věcí, které určitě nemají opomenout. Někdo nějaké typy?!) Chudáčci z Bangladéše, střední Ameriky a Španělska... co budou říkat na zimní počasí ;-) Už jsem je varovala, že by si opravdu měli vzít teplé prádlo, rukavice, čepici a pořádný mantl!
sobota 23. ledna 2010
Pátek
Dopoledne jsem strávila v knihovně. Pokoušela jsem se přelouskat nějaké texty ke zkouškám... Asi jsem to úplně nepochopila... Respektive přišlo mi, že tam není nic, co bych nebyla schopná vymyslet sama...
Odpol trocha relaxu a večer se za mnou stavila Héloïse. Přinesla mi filmy, které jsem si chtěla půjčit z městské knihovny, a taky sebou vzala úúúplně báječnou buchtu. Zbytek večera se nesl v duchu příjemného klábosení. Vyprávěla jsem Héloïse svůj včerejší sen, docela jsem ji tím pobavila, řekla bych. Pak jsme ještě začaly vymýšlet kostýmy na únorový karneval. Rozhodně si to nechci nechat ujít! A rozhodně do Kölnu nechci jet bez masky! To by byla velikánská škoda... Někdo nějaké nápady? ;-)
Odpol trocha relaxu a večer se za mnou stavila Héloïse. Přinesla mi filmy, které jsem si chtěla půjčit z městské knihovny, a taky sebou vzala úúúplně báječnou buchtu. Zbytek večera se nesl v duchu příjemného klábosení. Vyprávěla jsem Héloïse svůj včerejší sen, docela jsem ji tím pobavila, řekla bych. Pak jsme ještě začaly vymýšlet kostýmy na únorový karneval. Rozhodně si to nechci nechat ujít! A rozhodně do Kölnu nechci jet bez masky! To by byla velikánská škoda... Někdo nějaké nápady? ;-)
pátek 22. ledna 2010
Sny...
Dopol klasicky škola. Ústní zkoušku jsem vyměnila za písemnou, takže za pár dnů/týdnů uvidíme jestli to byla dobrá volba. Opět jsem byla pilná, ale ne tak moc, jak jsem si představovala... Odpol jsem usnula a dobrovolně jsem zaspala dnešní deutschkurs (no co no... jednou za čas, když tam mám téměř 100 % prezenci ;-) Každopádně měla jsem docela zajímavý sen...
Přijela jsem na návštěvu k E.P. a měla jsem u ní několik dní bydlet. Nevím přesně, jak to naše spolubydlení nakonec dopadlo, protože hned první den jsem se začala okusovat a ožírat. Mám pocit, že to nebylo z hladu... Nejdříve jsem si uloupla svých 6 přebývajících prstů na levé noze. Nakonec byly nějaký delší a chroupala jsem je jako mrkev. Pak jsem si na levé ruce vyoperovala kost loketní i s malíčkem. Myslím, že to bylo proto, že jsem došla k závěru, že tuhle část těla nebudu do konce svého života potřebovat. (???) Pak mi v tom snu došlo, že není úplně normální jíst sama sebe (a taky jsem si trochu přestala chutnat). Tak jsem se nechala nedojedenou. Potom jsem přemítala o tom, jestli sním či bdím. Nakonec jsem došla k závěru, že asi sním (protože by bolelo, kdybych si něco trhala a protože bych nebyla hned uvařená a tím pádem poživatelná), ale pořád mě znervózňoval fakt, že si v levém předloktí nahmatám jenom jednu kost a že mám (bohužel) jenom ty čtyři prsty... Pak přišla E.P. s A.CH. (nebo Z.Č.) a vůbec jim nebylo divný, že je mě trochu míň... Akorát u postele našly další vařenou nohu, která vypadala jako moje. Tak jsme na to koukaly, já jsem řekla, že není moje, že svoje dvě mám (což byla pravda). Tak jsme tam tu nohu nechaly, holky odešly do vedlejšího pokoje a já jsem šla možná za nim. Ale to už si nepamatuju... Každopádně bych to uzavřela tím, že to nebyla žádná noční můra, ale spíš naopak. Všude spousta slunce, světla...
Po probuzení jsem koukla do nějakého online snáře. Tak prej kanibalismus znamená: „kanibal pojídá pouze ty části těla, které u sebe považuje za málo vyvinuté a které chce u sebe zdokonalit„ (??? neblázněte, kdo by nechtěl mít jedenáct prstů na levé noze?! :-) Freuda se radši ptát nebudu...
A když už vyprávím o snech, tak před pár dny se mi zdálo o tom, že jsem na kdesi na Blízkém východě a nemůžu si vybrat mezi tím, jestli jsem Izraelka nebo Palestinka. ??? (no comment ;-)
Přijela jsem na návštěvu k E.P. a měla jsem u ní několik dní bydlet. Nevím přesně, jak to naše spolubydlení nakonec dopadlo, protože hned první den jsem se začala okusovat a ožírat. Mám pocit, že to nebylo z hladu... Nejdříve jsem si uloupla svých 6 přebývajících prstů na levé noze. Nakonec byly nějaký delší a chroupala jsem je jako mrkev. Pak jsem si na levé ruce vyoperovala kost loketní i s malíčkem. Myslím, že to bylo proto, že jsem došla k závěru, že tuhle část těla nebudu do konce svého života potřebovat. (???) Pak mi v tom snu došlo, že není úplně normální jíst sama sebe (a taky jsem si trochu přestala chutnat). Tak jsem se nechala nedojedenou. Potom jsem přemítala o tom, jestli sním či bdím. Nakonec jsem došla k závěru, že asi sním (protože by bolelo, kdybych si něco trhala a protože bych nebyla hned uvařená a tím pádem poživatelná), ale pořád mě znervózňoval fakt, že si v levém předloktí nahmatám jenom jednu kost a že mám (bohužel) jenom ty čtyři prsty... Pak přišla E.P. s A.CH. (nebo Z.Č.) a vůbec jim nebylo divný, že je mě trochu míň... Akorát u postele našly další vařenou nohu, která vypadala jako moje. Tak jsme na to koukaly, já jsem řekla, že není moje, že svoje dvě mám (což byla pravda). Tak jsme tam tu nohu nechaly, holky odešly do vedlejšího pokoje a já jsem šla možná za nim. Ale to už si nepamatuju... Každopádně bych to uzavřela tím, že to nebyla žádná noční můra, ale spíš naopak. Všude spousta slunce, světla...
Po probuzení jsem koukla do nějakého online snáře. Tak prej kanibalismus znamená: „kanibal pojídá pouze ty části těla, které u sebe považuje za málo vyvinuté a které chce u sebe zdokonalit„ (??? neblázněte, kdo by nechtěl mít jedenáct prstů na levé noze?! :-) Freuda se radši ptát nebudu...
A když už vyprávím o snech, tak před pár dny se mi zdálo o tom, že jsem na kdesi na Blízkém východě a nemůžu si vybrat mezi tím, jestli jsem Izraelka nebo Palestinka. ??? (no comment ;-)
čtvrtek 21. ledna 2010
Avatar
Íííííííí, proč už je zase tak brzo ráno?
Dokončila jsem referát, poslala jsem ho Yasserovi ke schválení, na deutschkursu jsem se dozvěděla, že nebudeme psát závěrečný test (sice jsem se díky tomu testu chtěla konečně naučit pasiv, ale nebudu se zlobit, že... Juch!!! Alespoň jedna učitelka je normální). Třešničkou na dnešním dortu byl návštěva kina a shlédnutí filmu Avatar... Pěkné, moc pěkné!
Posílám všem pusu, myslím na vás a slibuju, že v nejbližší době odpovím na emaily, které se mi tu nakupily.
A ještě bonus, který ke mě včera doputoval aneb Gruppenfoto z Frankfurtu:-D
Dokončila jsem referát, poslala jsem ho Yasserovi ke schválení, na deutschkursu jsem se dozvěděla, že nebudeme psát závěrečný test (sice jsem se díky tomu testu chtěla konečně naučit pasiv, ale nebudu se zlobit, že... Juch!!! Alespoň jedna učitelka je normální). Třešničkou na dnešním dortu byl návštěva kina a shlédnutí filmu Avatar... Pěkné, moc pěkné!
Posílám všem pusu, myslím na vás a slibuju, že v nejbližší době odpovím na emaily, které se mi tu nakupily.
A ještě bonus, který ke mě včera doputoval aneb Gruppenfoto z Frankfurtu:-D
.JPG) |
| Zdroj Frankfurt am Main |
pondělí 18. ledna 2010
Die Rolle der Medien im Nahosten Konflikt
Dneska jsem byla mimořádně mimořádně pilná! Od rána až do odpoledne škola – mj. závěr zvláštního jednání Rady EU. Jsme všichni báječní! Po dlouhých (zákulisích) jednáních a ustavičného přemlouvání Irska se nám (no, mně ne... já jsem na zasedání zodpovědně plnila roli pozorovatele. A ani jsem při tom pozorování nedutala ;-) podařilo jednohlasně odsouhlasit návrh na řešení krize v Alžírsku. Jenom škoda, že od té doby, co vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, je to v reálu trošku jinak... Ale nevadí...
Jinak jsem začala pracovat na referátu na Blízkovýchodní konflikt. To bude ještě komedie. Snažím se být velmi, velmi a ještě jednou velmi kreativní, ale stále ještě v otázce „role médii“ tak trochu tápu...chjo...Njo... Ale je to strašně zajímavý téma!!!
Už musím jít spát. Mám pocit, že jsem pro dnešek vyčerpala svoje mozkové kapacity ... a to úplně!
Jinak jsem začala pracovat na referátu na Blízkovýchodní konflikt. To bude ještě komedie. Snažím se být velmi, velmi a ještě jednou velmi kreativní, ale stále ještě v otázce „role médii“ tak trochu tápu...chjo...Njo... Ale je to strašně zajímavý téma!!!
Už musím jít spát. Mám pocit, že jsem pro dnešek vyčerpala svoje mozkové kapacity ... a to úplně!
neděle 17. ledna 2010
Planspiel 2.0
Takže ano, nevyspala jsem se... A abych byla upřímná, tak už v pátek mi došlo, že si nehrajeme na Evropský parlament, ale zřejmě na zasedání Rady EU... ...
V devět jsem dorazila do školy. Čekala tam na nás vyzdobená třída – všude samé EU-fáborky, vlajky všech členských států. Dostali jsem propisku a gumový náramek Evropské komise... Průběh byl opět veselý, pokoušeli jsem se dohodnout na návrhu řešení fiktivní krize v Alžírsku. Moc jsem se teda do diskuze nezapojila, ale jsem na sebe opravdu pyšná, protože jsem během těch čtyř úmorných hodin jednání neztratila nit! A znám pozice jednotlivých států! ;-) Každopádně argumenty mých spolužáků byly hodně dobrý!!! A včetně toho, že se Švédsko na poslední chvíli vytasilo s požadavkem schválení případné vojenské mise od Rady bezpečnosti OSN, čímž docela vtipně na okamžik zablokovalo jednání... hihi:-) Atd. Atp.
Večer jsem strávila u Héloïse na její oficiální narozeninové párty. Bylo to velkolepé a milé! Héloïse spolu s Viktorií uvařily úplně báječnáááá francouzská jídla... Takže jsem půl večera nedělala nic jiného, než jsem pořád něco ochutnávala a jedla. (Ale rozhodně nemám na Jihaga, protože ten se ale vážně ládoval úplně celičký večer. I v jednu, když už jsem odcházela, tak ještě jedl! :-) Becherovka (přinesená na oslavencovo přání) opět slavila ohromný úspěch. Hihi ;-) A já pro změnu miluju francouzský narozeninový dort – protože to je jenom hromada suchých palačinek, nahoře jsou zabodnuté svíčky a jeho největší předností je to, že tam není žádný krém a že si každý může namazat palačinku svých snů! ;-)
A co dneska ? Rozhodně jsem nechvátala z postele a dospávala jsem a dospávala... A odpoledne jsem se vrhla na nějaké drobnosti do školy...
Obrázek dne aneb tristní pravda o EU... Všechny možné mezinárodní organizace, státní aparáty a podniky mají rozhodně více než méně logickou strukturu, ale EU... ?!?!
V devět jsem dorazila do školy. Čekala tam na nás vyzdobená třída – všude samé EU-fáborky, vlajky všech členských států. Dostali jsem propisku a gumový náramek Evropské komise... Průběh byl opět veselý, pokoušeli jsem se dohodnout na návrhu řešení fiktivní krize v Alžírsku. Moc jsem se teda do diskuze nezapojila, ale jsem na sebe opravdu pyšná, protože jsem během těch čtyř úmorných hodin jednání neztratila nit! A znám pozice jednotlivých států! ;-) Každopádně argumenty mých spolužáků byly hodně dobrý!!! A včetně toho, že se Švédsko na poslední chvíli vytasilo s požadavkem schválení případné vojenské mise od Rady bezpečnosti OSN, čímž docela vtipně na okamžik zablokovalo jednání... hihi:-) Atd. Atp.
Večer jsem strávila u Héloïse na její oficiální narozeninové párty. Bylo to velkolepé a milé! Héloïse spolu s Viktorií uvařily úplně báječnáááá francouzská jídla... Takže jsem půl večera nedělala nic jiného, než jsem pořád něco ochutnávala a jedla. (Ale rozhodně nemám na Jihaga, protože ten se ale vážně ládoval úplně celičký večer. I v jednu, když už jsem odcházela, tak ještě jedl! :-) Becherovka (přinesená na oslavencovo přání) opět slavila ohromný úspěch. Hihi ;-) A já pro změnu miluju francouzský narozeninový dort – protože to je jenom hromada suchých palačinek, nahoře jsou zabodnuté svíčky a jeho největší předností je to, že tam není žádný krém a že si každý může namazat palačinku svých snů! ;-)
A co dneska ? Rozhodně jsem nechvátala z postele a dospávala jsem a dospávala... A odpoledne jsem se vrhla na nějaké drobnosti do školy...
Obrázek dne aneb tristní pravda o EU... Všechny možné mezinárodní organizace, státní aparáty a podniky mají rozhodně více než méně logickou strukturu, ale EU... ?!?!
 |
| Zdroj Bonn 2010 |
sobota 16. ledna 2010
Frankfurt am Main
Ve čtvrtek měla Héloïse narozeniny, tak jsme se večer sešly v jednom mexickém baru. Vážně jsem chtěla odejít brzo. Už jenom kvůli tomu, že jsem dnes vstávala v půl páté, abych stihla náš bus do Frankfurtu. Reálný výsledek byl bohužel 4,5 hodiny spánku. Následně jsem se to pokoušela dospat v autobuse během cesty. Ale upřímně, to bychom museli jet minimálně na české hranice, abych se cítila vyspale. Takže nic.
Frankfurt jako město je takové daleké, široké, rozplizlé... Do centra to trvá několik dlouhých kilometrů (hlavně v ranní špičce). Staré centrum je naproti tomu maličké, upjaté a utiskované moderními výškovými budovami. To je samá banka, pojišťovna, nákupák...
Návštěvu města jsme zahájili obligátním čekáním na schůzku s průvodkyní. (No, aspoň byla pauza na koblihu – čerstvou, s malinovou marmeládou ;-). Ačkoliv nebyla taková kosa jako tenkrát v Heidelbergu a nepršelo (jenom sněžilo), tak stejně to celé město získalo takovou smutnou modrošedavou náladu. Asi sem budu muset zajet někdy na jaře či v létě.
Prohlídka města s průvodkyní utekla docela rychle. Začali jsme na náměstí Römberg, kde jsme okukovali hrázděné domy, kašnu a posléze i radnici. Pak jsme se podél funkcionalistické betonové hrůzy (jedno z muzeí) přesunuli k Mainu, postáli jsme na mostě a poté jsme se obloukem kolem růžovo-oranžovo-červeného architektonického výstřelku a kolem frankfurtského Dómu vrátili na Römberg. Odtud jsme pokračovali směrem k nákupním domům, mrakodrapům a jiným výdobytkům technologického pokroku. Minuli jsme Goethův dům, Gutenbergův pomník a Pauluskirche. Nakonec jsem zakotvili v hospodě u Skořice a koriandru na vynikající skopovou polévku. Během občerstvování jsme se dozvěděli krutou pravdu o tom, že vstup na Main tower (= 200 metrů vysokou kancelářskou budovu s vyhlídkovou terasou) je z bezpečnostních (ledovkových) důvodů zakázán. Nebudu zastírat, že mi to zlomilo srdce... A vzhledem k tomu, že jsme rázem nabyli další hodinu a půl volného času, a vzhledem k tomu, že venku byla zima a muzea v nedohlednu, tak jsme s Radkem a Kubou vyrazili do nákupáku (odnesl to zlevněný svetr...) a pak do hospody na jedno malé římsko-frankfurtské...
V půl páté nás čekal sraz před hlavním vchodem do budovy Evropské centrální banky (ECB) a pak jsme se další hodinu všichni dostávali dovnitř, tj. kontrola pasů/ občanek a odškrtnutí v seznamu účastníků zájezdu, zisk modré kartičky a statutu návštěvníka, odbavení jako na letišti včetně prohlídky kabelky a projití detektorem kovů, doprovod do konferenčního sálu a předsálí... a to všechno šedesátkrát. My, co jsme byli v první polovině, jsme ještě měli reálnou šanci revitalizovat síly u šálku kávy či čaje aneb milého prezentu od ECB, zbytek plynule z kontroly pokračoval na přednášku o strukturách ECB. Anglicky přednášející pán byl docela vtipný, tak jsem ani moc nezaspala... Pak jsme vrátili modrou kartičku, přišli o statut návštěvníka a z ECB nás vyšoupli ven na ulici. Pak už jen zpáteční cesta do Bonnu.
Sakra! Už jsou dvě ráno a mně v devět začíná pokračování naší euro-hry. Ach... :-( To se zase moc nevyspím...
Jo a díky za emaily. Odpovím v nejbližších dnech.
A tady ještě pár fotek:
Tohle je pro mě typický Frankfurt...
... trocha historie a hned na vás ze zálohy bafá mrakodrap
Historie a...
... mrakodrap! (pozn. Main Tower - druhá nejviší věž na obr (tj. ta vpravo))
Socreálné a...
... surreálné
ECB - v celé své kráse
Frankfurt jako město je takové daleké, široké, rozplizlé... Do centra to trvá několik dlouhých kilometrů (hlavně v ranní špičce). Staré centrum je naproti tomu maličké, upjaté a utiskované moderními výškovými budovami. To je samá banka, pojišťovna, nákupák...
Návštěvu města jsme zahájili obligátním čekáním na schůzku s průvodkyní. (No, aspoň byla pauza na koblihu – čerstvou, s malinovou marmeládou ;-). Ačkoliv nebyla taková kosa jako tenkrát v Heidelbergu a nepršelo (jenom sněžilo), tak stejně to celé město získalo takovou smutnou modrošedavou náladu. Asi sem budu muset zajet někdy na jaře či v létě.
Prohlídka města s průvodkyní utekla docela rychle. Začali jsme na náměstí Römberg, kde jsme okukovali hrázděné domy, kašnu a posléze i radnici. Pak jsme se podél funkcionalistické betonové hrůzy (jedno z muzeí) přesunuli k Mainu, postáli jsme na mostě a poté jsme se obloukem kolem růžovo-oranžovo-červeného architektonického výstřelku a kolem frankfurtského Dómu vrátili na Römberg. Odtud jsme pokračovali směrem k nákupním domům, mrakodrapům a jiným výdobytkům technologického pokroku. Minuli jsme Goethův dům, Gutenbergův pomník a Pauluskirche. Nakonec jsem zakotvili v hospodě u Skořice a koriandru na vynikající skopovou polévku. Během občerstvování jsme se dozvěděli krutou pravdu o tom, že vstup na Main tower (= 200 metrů vysokou kancelářskou budovu s vyhlídkovou terasou) je z bezpečnostních (ledovkových) důvodů zakázán. Nebudu zastírat, že mi to zlomilo srdce... A vzhledem k tomu, že jsme rázem nabyli další hodinu a půl volného času, a vzhledem k tomu, že venku byla zima a muzea v nedohlednu, tak jsme s Radkem a Kubou vyrazili do nákupáku (odnesl to zlevněný svetr...) a pak do hospody na jedno malé římsko-frankfurtské...
V půl páté nás čekal sraz před hlavním vchodem do budovy Evropské centrální banky (ECB) a pak jsme se další hodinu všichni dostávali dovnitř, tj. kontrola pasů/ občanek a odškrtnutí v seznamu účastníků zájezdu, zisk modré kartičky a statutu návštěvníka, odbavení jako na letišti včetně prohlídky kabelky a projití detektorem kovů, doprovod do konferenčního sálu a předsálí... a to všechno šedesátkrát. My, co jsme byli v první polovině, jsme ještě měli reálnou šanci revitalizovat síly u šálku kávy či čaje aneb milého prezentu od ECB, zbytek plynule z kontroly pokračoval na přednášku o strukturách ECB. Anglicky přednášející pán byl docela vtipný, tak jsem ani moc nezaspala... Pak jsme vrátili modrou kartičku, přišli o statut návštěvníka a z ECB nás vyšoupli ven na ulici. Pak už jen zpáteční cesta do Bonnu.
Sakra! Už jsou dvě ráno a mně v devět začíná pokračování naší euro-hry. Ach... :-( To se zase moc nevyspím...
Jo a díky za emaily. Odpovím v nejbližších dnech.
A tady ještě pár fotek:
Tohle je pro mě typický Frankfurt...
... trocha historie a hned na vás ze zálohy bafá mrakodrap
Historie a...
... mrakodrap! (pozn. Main Tower - druhá nejviší věž na obr (tj. ta vpravo))
Socreálné a...
... surreálné
ECB - v celé své kráse
 |
| Zdroj Frankfurt am Main |
čtvrtek 14. ledna 2010
Kolumbijský večer
Je jedna ráno (takže už vlastně čtvrtek), tak trochu svačím... tousty se sýrem a šunkou... Včera jsem byla líná zapínat počítač a psát. Namísto toho jsem si užila velmi příjemný večer s knihou, čajem a dekou. Kromě toho se stejně skoro nic neudálo. Chvilka přemýšlení... ne... nic... Akorát jsem byla žonglovat. Což bylo obzvláště vtipné anébržto jsme žonglovali s kuželi v páru. Já bych teda moc netvrdila, že jsem žonglovala, ale jsem pevně přesvědčena o tom, že už se to k tomu alespoň trochu blíží ;-)
Dnešek byl oproti tomu vtipnější. Ráno jsem chtěla okopírovat jeden text pro Cleménta (= Klima, říkám mu já po česku). Vzhledem k tomu, že moje první kopírovací karta překvapivě zůstala ve ztracené peněžence, tak jsem si chtěla koupit druhou. Ale bohužel jsem tak trošku zapomněla postup nákupu. Takže jsem přišla o 10 €... grrrrrr... Měla jsem totiž platit 15, ale neměla jsem pěti-eurovou bankovku a ten zpropadenej automat nevracel. A ke všemu mi nevrátil ani těch prvních 10 €, které jsem do něj tak srdečně nacpala. Místo toho vyzvrátil (a to až po strašně dlouhé době) potvrzení, že jsem mu ty peníze dala a že jsem si tu kartou nekoupila. (Neodpustím si svou obligátní otázku) Proč??? Takže teď mě čeká pátrací akce po oddělení/ sekretariátu/ pověřené osobě, která mi buď vrátí peníze nebo mi dá tu kartu... Gosh! Nemám ráda automaty!!!
Pak přednáška a oběd. Odpol jsem předstírala, že cvičím (ííííí, už bych si moc přála jaro! To plácání po pokoji mě opravdu nebaví), pak deutschkurs a po osmé hodině jsem vyrazila na kolumbijský večer. Přišla jsem pozdě, už na mě nezbylo žádné jídlo... :-( A stejně ten klub zavíral docela brzo. Nakonec jsme s Héloïse, Stefi a jedním Bangladéšanem skončili v nějaké knajpě (zřejmě té poslední, která byla ve středu po 23 hodině otevřena... pořád nemůžu věřit tomu, že všichni Němci (i studenti) v noci spí a nechodí do hospod... Nebo že by fakt chodili "na jedno" ?!)
Dnešek byl oproti tomu vtipnější. Ráno jsem chtěla okopírovat jeden text pro Cleménta (= Klima, říkám mu já po česku). Vzhledem k tomu, že moje první kopírovací karta překvapivě zůstala ve ztracené peněžence, tak jsem si chtěla koupit druhou. Ale bohužel jsem tak trošku zapomněla postup nákupu. Takže jsem přišla o 10 €... grrrrrr... Měla jsem totiž platit 15, ale neměla jsem pěti-eurovou bankovku a ten zpropadenej automat nevracel. A ke všemu mi nevrátil ani těch prvních 10 €, které jsem do něj tak srdečně nacpala. Místo toho vyzvrátil (a to až po strašně dlouhé době) potvrzení, že jsem mu ty peníze dala a že jsem si tu kartou nekoupila. (Neodpustím si svou obligátní otázku) Proč??? Takže teď mě čeká pátrací akce po oddělení/ sekretariátu/ pověřené osobě, která mi buď vrátí peníze nebo mi dá tu kartu... Gosh! Nemám ráda automaty!!!
Pak přednáška a oběd. Odpol jsem předstírala, že cvičím (ííííí, už bych si moc přála jaro! To plácání po pokoji mě opravdu nebaví), pak deutschkurs a po osmé hodině jsem vyrazila na kolumbijský večer. Přišla jsem pozdě, už na mě nezbylo žádné jídlo... :-( A stejně ten klub zavíral docela brzo. Nakonec jsme s Héloïse, Stefi a jedním Bangladéšanem skončili v nějaké knajpě (zřejmě té poslední, která byla ve středu po 23 hodině otevřena... pořád nemůžu věřit tomu, že všichni Němci (i studenti) v noci spí a nechodí do hospod... Nebo že by fakt chodili "na jedno" ?!)
pondělí 11. ledna 2010
Planspiel
Tak jsem si dneska vychutnala první kolo hry na Evropský parlament. Téma zvláštního zasedání: konflikt v Alžírsku. Teda skoro nic jsem nerozuměla, rozhovory jsem nestíhala, ale přišlo mi to docela vtipné. Do soboty musím zjistit, co vlastně dělá na parlamentárním zasedání Vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (= já). Přijde mi totiž dost divný, že by nedělal vůbec nic (i když EU...?!). Teda upřímně, trošku jsem se tam dneska nudila, protože ze své pozice nemůžu ani hlasovat o tom, o čem se bude v parlamentu mluvit. Na druhou stranu jsem se měla účastnit tiskové konference, ale novináři mi nepoložili žádnou otázku... tak já nevím... ?:-/
A jinak mise "Studentský průkaz" splněna! Už nemusím jezdit na černo! ;-D
A tady jsem si ještě tak vzpomněla na ty, kteří
A jinak mise "Studentský průkaz" splněna! Už nemusím jezdit na černo! ;-D
A tady jsem si ještě tak vzpomněla na ty, kteří
- už viděli moji novou zimní sukni a kteří nevěřili, že bych v ní kdy vyrazila ven (byla jsem v ní dnes ve škole. A v so se mnou šla na koncert)
- ještě neviděli moji novou zimní sukni -> tadáááá! Tak tady je!
 |
| Zdroj Bonn 2010 |
neděle 10. ledna 2010
10.01.10.
Hezké datum...
Každopádně včerejší koncert neměl chybu. Byly jsme v jednom klubu na kraji Kölnu. Ten klub se jmenoval Blue Shell (modrá mušle), ale já mu stejně přezdívám Modrá ústřice ;-) Hrály čtyři kapely a s Héloïse jsme se shodly na tom, že nejlepší byla ta třetí – rock'n'rollová! Do Bonnu jsem se dostaly až v půl třetí ráno a já jsem přespávala u Héloïse, protože na černo se tady dá jezdit jenom přes den... Už abych zase měla studentský průkaz!
Jinak teď vytvářím text na pondělní cvičení. Hohoho... vůbec nechápu, co budeme zítra dělat. Měli bychom si hrát na Evropský parlament ?!?!?! Ale nějak stále nemůžu pochopit, jak to bude probíhat.... ach... :-/
Ale tyhle fotky mi dnes udělaly radost. Thanx Vendy! Jo, a ž se zase budete chtít stavit v Želivě na čaj, tak prosím s kartáčkem a pyžamem ;-)
Každopádně včerejší koncert neměl chybu. Byly jsme v jednom klubu na kraji Kölnu. Ten klub se jmenoval Blue Shell (modrá mušle), ale já mu stejně přezdívám Modrá ústřice ;-) Hrály čtyři kapely a s Héloïse jsme se shodly na tom, že nejlepší byla ta třetí – rock'n'rollová! Do Bonnu jsem se dostaly až v půl třetí ráno a já jsem přespávala u Héloïse, protože na černo se tady dá jezdit jenom přes den... Už abych zase měla studentský průkaz!
Jinak teď vytvářím text na pondělní cvičení. Hohoho... vůbec nechápu, co budeme zítra dělat. Měli bychom si hrát na Evropský parlament ?!?!?! Ale nějak stále nemůžu pochopit, jak to bude probíhat.... ach... :-/
Ale tyhle fotky mi dnes udělaly radost. Thanx Vendy! Jo, a ž se zase budete chtít stavit v Želivě na čaj, tak prosím s kartáčkem a pyžamem ;-)
 |
| Zdroj Vánoce_2009 |
sobota 9. ledna 2010
Zurück in Bonn!
Jsem zpátky v Bonnu!
Peněženku jsem nenašla (pro ty, kterým jsem to nevyprávěla, tak těsně před svým odletem do ČR (a když říkám těsně, tak myslím asi tak 10 minut před tím, než jsem se chystala odjet na letiště), jsem zjistila, že nemůžu najít svou peněženku. Ano! A všechny důležité doklady, bez kterých se dnes jednice neobejde, tj. občanka, řidičák, ISCI, německý studentský průkaz, kreditky, kartu do menzy, kopírovací kartu..., byly v ní... Takže smolík... :-/ A jediné moje štěstí bylo, že jsem tu měla i pas. Protože to bych asi jinak neodletěla...). Takže jsem dnes volala na český konzulát, pak jsem se prošla na policii ohlásit ztrátu dokladů. Fascinující jak ta německá policejní služebna naprosto splývá se svým okolím. Kdyby na netu nepsali adresu, tak bych mě ani ve snu nenapadlo hledat strážníky hned v protějším paneláku... Pak jsem ještě volala na studijní ohledně ztráty studentského průkazu. A přesně podle zákonu schválnosti jsem propásla otvírací dobu kanceláře, kde by mi ho znovu měli vystavit, tak snad to vyjde v pondělí.
Dnes večer se za mnou stavila Héloïse. Dostala ode mě opožděny vánoční dárek a jako přídavkem učebnici čj, kterou jsem jí v Praze koupila. Už za sebou máme úvodní lekci češtiny a já osobně se moc těším na pokračování a na hodiny francouzštiny (Héloïse prý taky ;-). Pak jsme ještě zkoukly Román pro ženy. Báječné! Byl s francouzskými titulky. A zítra asi vyrazíme na koncert do Kölnu. Teda vyrazíme za předpokladu, že celé Německo nezapadne pod slibovanou sněhovou peřinu, že bude fungovat elektřina a že nezkolabuje doprava. Četla jsem zprávy na BBC. K Deutschlandu se prý žene sněhová bouře „Daisy“. Pak v jedněch zprávách hlásili, že spolkový úřad varuje před přívaly sněhu, výpadky elektřiny apod... Uf! Ještě že mám dostatečné zásoby těstovin i tuňáka a baterku! ;-)
Pár fotek z ČR. Těm co jsou na fotkách, děkuji za setkání a těm, co tam nejsou, ale viděla jsem je taky děkuji! ;-)
Peněženku jsem nenašla (pro ty, kterým jsem to nevyprávěla, tak těsně před svým odletem do ČR (a když říkám těsně, tak myslím asi tak 10 minut před tím, než jsem se chystala odjet na letiště), jsem zjistila, že nemůžu najít svou peněženku. Ano! A všechny důležité doklady, bez kterých se dnes jednice neobejde, tj. občanka, řidičák, ISCI, německý studentský průkaz, kreditky, kartu do menzy, kopírovací kartu..., byly v ní... Takže smolík... :-/ A jediné moje štěstí bylo, že jsem tu měla i pas. Protože to bych asi jinak neodletěla...). Takže jsem dnes volala na český konzulát, pak jsem se prošla na policii ohlásit ztrátu dokladů. Fascinující jak ta německá policejní služebna naprosto splývá se svým okolím. Kdyby na netu nepsali adresu, tak bych mě ani ve snu nenapadlo hledat strážníky hned v protějším paneláku... Pak jsem ještě volala na studijní ohledně ztráty studentského průkazu. A přesně podle zákonu schválnosti jsem propásla otvírací dobu kanceláře, kde by mi ho znovu měli vystavit, tak snad to vyjde v pondělí.
Dnes večer se za mnou stavila Héloïse. Dostala ode mě opožděny vánoční dárek a jako přídavkem učebnici čj, kterou jsem jí v Praze koupila. Už za sebou máme úvodní lekci češtiny a já osobně se moc těším na pokračování a na hodiny francouzštiny (Héloïse prý taky ;-). Pak jsme ještě zkoukly Román pro ženy. Báječné! Byl s francouzskými titulky. A zítra asi vyrazíme na koncert do Kölnu. Teda vyrazíme za předpokladu, že celé Německo nezapadne pod slibovanou sněhovou peřinu, že bude fungovat elektřina a že nezkolabuje doprava. Četla jsem zprávy na BBC. K Deutschlandu se prý žene sněhová bouře „Daisy“. Pak v jedněch zprávách hlásili, že spolkový úřad varuje před přívaly sněhu, výpadky elektřiny apod... Uf! Ještě že mám dostatečné zásoby těstovin i tuňáka a baterku! ;-)
Pár fotek z ČR. Těm co jsou na fotkách, děkuji za setkání a těm, co tam nejsou, ale viděla jsem je taky děkuji! ;-)
 |
| Zdroj Vánoce_2009 |
středa 23. prosince 2009
pondělí 21. prosince 2009
pátek 18. prosince 2009
Snížek sněhobílý
:-)
No já vím, že teď poslední dobou nepíšu... Mě to teď tak nějak nebavííí... Já už nechci nic psát! Já už chci domůůůůů! :-)))
Ale tady je sumáž za poslední dny:
pondělí: velký smutek po odjezdu Hell a Vrátíka. Přednášky tak trochu poodpadaly, vlastně ze tří byla jenom jedna, tak jsem se vydala na obhlídku vánočních trhů do Kölnu. Trhy nic moc, ale na ulici jsem potkala lamu... živou!
úterý: sakra, co jsem dělala??? Odpol škola, ale zbytek dne... ??? A už to mám! Byla jsem v divadle! Konečně jsem si doplnila kulturní vzdělání a shlédla jsem svůj první balet: Labutí jezero. Pěkné! Předváděné ruským baletním souborem.... Ale upřímně, ještě že mi Petra M. řekla, o čem to má být. Jinak bych to asi tak úplně nepochopila ;-)
středa: Veselo na přednášce o Adenauerovi. Učitel onemocněl a nepřišel. A ti co měli přednášet referát uvízli ve vlaku kdesi mezi Kölnem a Bonnem. Večer deutschkurs a wichteln. To slovo na w je strašně milé a znamená nadělování dárků na tajnačku. V praxi na deutschkursu to vypadá tak, že si vylosujete něčí jméno a tomu dotyčnému koupíte maličkost. Zabalíte ji a hodíte do velkého černého pytle, tak aby nikdo nevěděl, co je od koho. Dostala jsem čokoládu a byla jsem naprosto spokojená. hihi. Po kurzu následovala další návštěva vánočních trhů. Musím se přiznat, že jsem propadla kouzlu německých vánočních trhů a setkávání se u stánků se svařákem... Tentokráte to bylo s Héloïse, Thomasem (ten z narozeninové párty) a s jeho kamarády. Vesměs veselá záležitost.
čtvrtek: nejvtipnější den z celého týdne, řekla bych. Poprvé v Bonnu sněžilo! Dopol škola. Oooops, zapsala jsem se na svou první zk. Trocha cvičení na zasněženém parkovišti. Pak jsem byla kreativní a vyráběla jsem andělská křídla a balila dárek pro naší učitelku na deutschkursu. No nám s Radkem přišlo tak trochu líto, že ona ten předchozí den nic nedostala. Tak jsme se domluvili, že koupíme bonboniéru a že ji okázalým způsobem darujeme. Výsledek byl trošku surreálný a ležel někde mezi Mikulášem, andělem, Santa Clausem a Dědou Mrázem... A pozdě v noci jsem rozkoukala jeden z indických bollywoodských filmů. Skončila jsem po 90 minutách (a to jsem byla teprv v půlce!)... A nevěřím, že ty filmy Helena shlédne najadou. OMG! Tři hodiny a pět minut ?!
pátek: Ve směs nicnedělání... trocha četby textů do školy, vaření, cvičení, plavání... A v Bonnu tak krásně sněží! Večer jsem dokoukala zbytek filmu. Och, tolik romantiky! Kam se hrabou americké slaďáky! ;-)
zítra: jdeme s Pauline na průzkum dalšího muzea...
Hihi, už jenom 5 dní!
Sněží!
Výroba andělských perutí a balení dárku. btw. co říkáte na Wichteln-mužíčky ;-)
Radek :-)
Okřídlená... ;-)
No já vím, že teď poslední dobou nepíšu... Mě to teď tak nějak nebavííí... Já už nechci nic psát! Já už chci domůůůůů! :-)))
Ale tady je sumáž za poslední dny:
pondělí: velký smutek po odjezdu Hell a Vrátíka. Přednášky tak trochu poodpadaly, vlastně ze tří byla jenom jedna, tak jsem se vydala na obhlídku vánočních trhů do Kölnu. Trhy nic moc, ale na ulici jsem potkala lamu... živou!
úterý: sakra, co jsem dělala??? Odpol škola, ale zbytek dne... ??? A už to mám! Byla jsem v divadle! Konečně jsem si doplnila kulturní vzdělání a shlédla jsem svůj první balet: Labutí jezero. Pěkné! Předváděné ruským baletním souborem.... Ale upřímně, ještě že mi Petra M. řekla, o čem to má být. Jinak bych to asi tak úplně nepochopila ;-)
středa: Veselo na přednášce o Adenauerovi. Učitel onemocněl a nepřišel. A ti co měli přednášet referát uvízli ve vlaku kdesi mezi Kölnem a Bonnem. Večer deutschkurs a wichteln. To slovo na w je strašně milé a znamená nadělování dárků na tajnačku. V praxi na deutschkursu to vypadá tak, že si vylosujete něčí jméno a tomu dotyčnému koupíte maličkost. Zabalíte ji a hodíte do velkého černého pytle, tak aby nikdo nevěděl, co je od koho. Dostala jsem čokoládu a byla jsem naprosto spokojená. hihi. Po kurzu následovala další návštěva vánočních trhů. Musím se přiznat, že jsem propadla kouzlu německých vánočních trhů a setkávání se u stánků se svařákem... Tentokráte to bylo s Héloïse, Thomasem (ten z narozeninové párty) a s jeho kamarády. Vesměs veselá záležitost.
čtvrtek: nejvtipnější den z celého týdne, řekla bych. Poprvé v Bonnu sněžilo! Dopol škola. Oooops, zapsala jsem se na svou první zk. Trocha cvičení na zasněženém parkovišti. Pak jsem byla kreativní a vyráběla jsem andělská křídla a balila dárek pro naší učitelku na deutschkursu. No nám s Radkem přišlo tak trochu líto, že ona ten předchozí den nic nedostala. Tak jsme se domluvili, že koupíme bonboniéru a že ji okázalým způsobem darujeme. Výsledek byl trošku surreálný a ležel někde mezi Mikulášem, andělem, Santa Clausem a Dědou Mrázem... A pozdě v noci jsem rozkoukala jeden z indických bollywoodských filmů. Skončila jsem po 90 minutách (a to jsem byla teprv v půlce!)... A nevěřím, že ty filmy Helena shlédne najadou. OMG! Tři hodiny a pět minut ?!
pátek: Ve směs nicnedělání... trocha četby textů do školy, vaření, cvičení, plavání... A v Bonnu tak krásně sněží! Večer jsem dokoukala zbytek filmu. Och, tolik romantiky! Kam se hrabou americké slaďáky! ;-)
zítra: jdeme s Pauline na průzkum dalšího muzea...
Hihi, už jenom 5 dní!
Sněží!
Výroba andělských perutí a balení dárku. btw. co říkáte na Wichteln-mužíčky ;-)
Radek :-)
Okřídlená... ;-)
 |
| Zdroj Bonn 2009 II |
neděle 13. prosince 2009
Roztokošný víkend
V pátek jsem jela (jak bylo domluveno) vyzvednou Vrátíka na letiště. Po půl hodině běhání sem a tam se mi konečně podařilo najít ten správný terminál s příletama. Vráťovi jsem pak rovnou skočila kolem krku. Sakra mi jsme se neviděli snad o té doby, co začal pracovat v Ostravě! A pak následovalo překvapení týdne, měsíce a možná i celého roku. Protože pak se odkudsi z útrob letištní haly vynořila i Hell! Upřímně, kdyby Vráťa přijel s žirafou a zebrou, tak mě to snad překvapí míň! Ta pacholata mi tajila celý jeden měsíc, že má Hell letenku!!! :-D
Víkend byl jinak naprosto báječný! Byl sestavený z čerstvých houstiček, starých hitovek z youTube, z piva, glühweinu a wurstu, z vánočních trhů, jízdy na kolotoči a procházky křížovou chodbou, z irish pubu, ze zlatých, stříbrných a růžových prasátek, z rybiček a z mých několika erasmus-kamarádů... :-)
Už se těším do Čech!
Takhle jednou v Bonnu...
Křížová chodba v Münsteru - ráj ve středu města
Pohlednice z vánočních trhů
Catwoman meets Supergirl (sleva, no... ;-)
Více fotek TADY :-)
Enjoy! A já si jdu zalézt s knihou do postele! juch!
Víkend byl jinak naprosto báječný! Byl sestavený z čerstvých houstiček, starých hitovek z youTube, z piva, glühweinu a wurstu, z vánočních trhů, jízdy na kolotoči a procházky křížovou chodbou, z irish pubu, ze zlatých, stříbrných a růžových prasátek, z rybiček a z mých několika erasmus-kamarádů... :-)
Už se těším do Čech!
Takhle jednou v Bonnu...
Křížová chodba v Münsteru - ráj ve středu města
Pohlednice z vánočních trhů
Catwoman meets Supergirl (sleva, no... ;-)
Více fotek TADY :-)
Enjoy! A já si jdu zalézt s knihou do postele! juch!
čtvrtek 10. prosince 2009
Prezentace studia v ČR.
Už je zase dobře. V úterý to bylo trošku horší. Njn, poslední den před tím, než jsem měla odevzdat tu recenzi... Ještě jsem se tam pokoušela dopsat závěr dle Kevinových rad, ale stejně jsem měla sto chutí to všechno zmačkat (obrazně - s laptopem to tak lehce nejde) a vyhodit do koše... Večer jsem si ještě udělala malou přípravu na středeční prezentaci, tzn. že jsem si vedle osnovy toho, co budu říkat, dopsala věty typu: „Uklidni se.“ „Mluvíš úplně skvěle!“ „Není kam spěchat, zpomal.“ apod. :-)
Ve středu ráno jsem konečně (!) odevzdala recenzi. Pak jsem do čtyř (do té prezentace) měla čas. Prošla jsem si ještě několikrát to, co jsem měla v plánu odříkat. Do konce jsem se dostala do fáze, kdy jsem nabyla přesvědčení, že to zvládnu a když tak trochu zaimprovizuju. Budu přece mluvit o Čechách! (a abych se opravdu uklidnila, tak si šla i zacvičit).
Když jsem dojela na místo, tak jsem zjistila, že jsme tam na prezentování tři. Což je rozhodně lepší než jedna. Pak jsem teda trochu neradostně zjistila, že ti dva zbývající nejsou zahraniční studenti, ale Němci. Jeden studoval v Polsku a ten druhý v Turecku. Každopádně celý můj příběh končí tím, že nepřišel ani jeden Němec, který byl měl zájem o studiu směrem na východ od Berlína. :-D (což vlastně není zas až tak překvapující) Takže ve výsledku jsem nic neprezentovala. hihi :-) (lhala bych, kdybych řekla, že mě to áááále tak stráááášně mrzí... ;-)
A poučení pro příště (Zuzanka už ho zná): Nebojme se hrdinně postavit problému. Třeba se nás zalekne a uteče! ;-)
Ve středu ráno jsem konečně (!) odevzdala recenzi. Pak jsem do čtyř (do té prezentace) měla čas. Prošla jsem si ještě několikrát to, co jsem měla v plánu odříkat. Do konce jsem se dostala do fáze, kdy jsem nabyla přesvědčení, že to zvládnu a když tak trochu zaimprovizuju. Budu přece mluvit o Čechách! (a abych se opravdu uklidnila, tak si šla i zacvičit).
Když jsem dojela na místo, tak jsem zjistila, že jsme tam na prezentování tři. Což je rozhodně lepší než jedna. Pak jsem teda trochu neradostně zjistila, že ti dva zbývající nejsou zahraniční studenti, ale Němci. Jeden studoval v Polsku a ten druhý v Turecku. Každopádně celý můj příběh končí tím, že nepřišel ani jeden Němec, který byl měl zájem o studiu směrem na východ od Berlína. :-D (což vlastně není zas až tak překvapující) Takže ve výsledku jsem nic neprezentovala. hihi :-) (lhala bych, kdybych řekla, že mě to áááále tak stráááášně mrzí... ;-)
A poučení pro příště (Zuzanka už ho zná): Nebojme se hrdinně postavit problému. Třeba se nás zalekne a uteče! ;-)
pondělí 7. prosince 2009
Tai Chi (ale to jiné)
Ano, ale tai chi je jen z událostí dne...
Ráno jsem začala tutoriem s Kevinem. Chlapec mi vrátil opravenou recenzi, kterou jsem mu v pátek poslala. Já bych to radši moc nekomentovala... No, aspoň je to teď už německy... … … A pak mi alespoň budiž přičteno k dobru, že jsem se asi pochopila, co chtěla autor touto knihou říct (což je u recenze to klíčové), protože osnovu mého textu Kevin zachoval... Ještě prý dopsat trochu více svého mínění o knize (pravda, u recenze by to chtělo...). A pak jsem trochu nepochopila, že tam mám připsat něco o Spiegel aféře a o tom, jak se k ní autor staví (Kevin se mi snažil trochu napovědět). A to je tak trošku problém, to s tou aférou. Autor se k ní nestaví skoro nijak, respektive ji přehlíží jako krajinu a moc o ní nepíše (Napadlo by vás, že když o tom autor nepíše, tak to taky může být důležité? No, mě to právě moc nenapadlo. Sice už mám za sebou zkoušku z Dějin německy mluvících zemí a pojem Spiegel aféra mi není zas až tak neznámý, ale sakra jak mám vědět, jak tenhle skandál reflektovala tehdejší německá společnost? Že byl (zřejmě) zásadní pro Adenauerovu kariéru kancléře? A proč je tak zajímavý, že o tom autor nepíše?!). No, radši popojedem...
Pak jsem zašla na Blízkovýchodní konflikt. Klasika. Je to strašně zajímavá přednáška, jenom z ní pokaždé odcházím taková skleslá... No, moc mi nedělá dobře se učit o aktuálním konfliktu. Dneska jsem viděla několik propagandistických videí (jedno které strany)... něco v duchu dětí v baretech a se samopalama v rukách, ženských zahalených v burkách se samopalama v rukách a přísahajících pomstu, ostnatých drátů, pak několika mrtvol... Myslím, že ten konflikt je naprosto neřešitelný...
Pak jsem si odbyla nejtrapnější část dne, páč jsem prezentovala svoji řeč, kterou jsem včera sepsala. Obsah dobrý, provedení špatný. I přes všechna moje nejlepší předsevzetí, že budu silná, jsem se při přednesu, a to i navzdory tomu, že moje řeč byla fakt dobrá, že jsem si to několikrát pročetla, že mi Maria opravila všechny chyby, klepala jako ratlík. (Oh ne, pravda! Ratlík se klepe trochu míň). Radši už to taky nebudu dál rozebírat. Aspoň, že už to mám za sebou.
Pak jsem se vrátila na kolej. Tam na mě v kuchyni čekal liebesbrief od hospodářky o tom, jakej máme v kuchyni bordel. No, mám no... Ale v neděli v pět hodin odpoledne tam nebyl, to jsem celou kuchyň uklidila! Zajímavé, co se přes noc urodí, že?! Aspoň, že výtky k mému pokoji nebyly žádné. Maminka by ze mě zajisté měla radost ;-)
Večer sraz s Markusem (Ten, co cvičil tai chi)... Ano, už jsme se dostali až sem. Takže večer sraz s Markusem... (vsuvka: kam jsem dala svoji ostražitost?! A proč jsem zapomněla na důvody, proč jsem přestala hledat tai chi školy v Bonnu? A proč jsem ignorovala vzpomínky na kurzy jógy organizované Karlovkou a vedené ryzími nadšenci?) Takže ještě jednou: Večer sraz s Markusem... Kašlu na to. Rovnou k věci. No prostě pointa mého příběhu spočívá v tom, že to opravdu nebyl úplně nejlepší nápad vyrazit na tai chi kurz organizovaný naší uni. Kromě všech věcí, které jsem měla udělat před tím, než jsem tam šla, jako si třeba pořádně přečíst info na webovkách, tak jsem se v první řadě vůbec neměla těšit (vždycky, když se moc těším, tak to nedopadne) a hned v druhé řadě jsem měla poslechnout svou intuici, protože kdybych měla pocit, že ten kurz bude dobrej, tak jsem tam začala chodit hned na začátku semestru.
První zádrhel spočívá v tom, že pán cvičí Chen (tzn. že úplně něco jinýho). Blablabla nějaký úvod našeho setkání. Pak to nemilé zjištění pro mě a pro Markuse. Pak nemilé zjištění pro toho pána, když jsem řekla, že se od něj nechci učit. Markus se takticky tvářil, že možná ;-) Pak to trošku o mezi mnou a pánem zaskřípalo. Pak kompromis, protože mě vážně zajímalo, jak cvičí. A když už jsem tady... (teď přeskakuju takový ty věci jako: „Á, vy cvičíte Yang. To jsem dělal dřív, teď už ne. Teď si to střihnu jednou za čas, abych to úplně nezapomněl“ ???)
A teď vám popíšu, co se všechno dá stihnout za hodinu a čtvrt: (některých částí se aktivně účastním)
1)Hromadný pozdrav
2)Rozcvička: trošku zakroutit zápěstím, trošku se zhoupnout v bocích, pak v pánvi, uvolnit ramena, kolena, protáhnout nohy (to by šlo)
3)Pak začínáme s prvním chen pohybem. Něco jako mraky, akorát že tak nějak úplně jinak. Přijde mi to strašně srandovní. Ale přemýšlím, jestli tohle budu moc vůbec někdy vyprávět sifu... No, radši ne... ;-) Zpět k mému prvnímu chen pohybu. Snažím se, ale myslím, že to musí vypadat úplně příšerně.
4)Pak takový ten postoj s podsazenou pánví a s rukama před sebou. Trvá to max tři minuty. Co?! Všichni kolem mě se klepou, já se ani nestačím zpotit... (Jo, ještě pro kompletní informaci: studenti jsou tři → slečna, mladík, stařík (hm... s tím staříkem jsem to přehnala, prostě postarší pán)
5)Pauzička na pití
6)Pak následuje moje performance. V rámci kompromisu jsem slíbila, že předvedu, co cvičím já. Nekomentovala bych to (radši moc)... příliš mnoho veřejných vystoupení během jednoho dne. Ale vzhledem k tomu, že při tom nemusím mluvit německy, tak se klepu trochu méně než odpoledne. Ale i přesto se klepu...
7)Pak cvičeni formy. Jedenkrát. S Markusem se neučastníme. Pozoruju pána. Teda já tomuhle stylu moc nerozumí, ale postoj vypadá docela stabilně, uvolněně... Jediný, co se mi nelíbí, jsou ty sešmajdaný boty...
8)Studenti cvičí kus sestavy sami, pán si s námi (hlavně Markusem) povídá.
9)Posledních 10 minut do konce hodiny. Šupšupšup, ať ještě rychle stihneme pushing hands (tlačící ruce). To jsem nedělala … měsíce (mě-sí-ce. Ježiš, to fakt zní hrozně!) Začínáme těma, který znám, a pak následujou takový nějaký jiný... snažím se... aspoň trochu, když už tady jsem...
10)Pak už je konec. Hromadný pozdrav.
Myslím, že pánovi je jasný, že už se neuvidíme. Dostane se mi ještě několik rad. Jj, já vím kolena, lokty dolů. Pořád ty samý chyby. Ale díky za připomenutí!
Cesta lesem na zastávku a vyhlídka 50 minut v buse. Jedu skoro z konečný na konečnou. Ale aspoň nemusím přesedat. Markus mě opouští po osmi minutách. Se někdo má... Myšlenky na Haštalskou... Návrat na kolej opravdu pozdní. Posílám prezentaci o studiu v ČR koordinátorovi. (Představa mého dalšího veřejného vystoupení mě upřímně děsí). Taky bych měla dopsat tu recenzi. Ale fakt na to nemám sil... Proto vlastně vzniká tenhle dlouhý záznam. Protože mám pocit, že nemám síly na nic. Z nedovřeného šuplíku na mě vyskočilo to depresivní, tak snad se to podaří přikolíčkovat tady na blog. Stejně si myslím, že by každý měl mít právo jednou za tři měsíce zaspat jeden den. Vlastně to dneska mohl být tak nádherný den, kdybych se ráno nenamáhala vstát z postele ;-)
Ach, každý růžový sad má svoje trny...
Ráno jsem začala tutoriem s Kevinem. Chlapec mi vrátil opravenou recenzi, kterou jsem mu v pátek poslala. Já bych to radši moc nekomentovala... No, aspoň je to teď už německy... … … A pak mi alespoň budiž přičteno k dobru, že jsem se asi pochopila, co chtěla autor touto knihou říct (což je u recenze to klíčové), protože osnovu mého textu Kevin zachoval... Ještě prý dopsat trochu více svého mínění o knize (pravda, u recenze by to chtělo...). A pak jsem trochu nepochopila, že tam mám připsat něco o Spiegel aféře a o tom, jak se k ní autor staví (Kevin se mi snažil trochu napovědět). A to je tak trošku problém, to s tou aférou. Autor se k ní nestaví skoro nijak, respektive ji přehlíží jako krajinu a moc o ní nepíše (Napadlo by vás, že když o tom autor nepíše, tak to taky může být důležité? No, mě to právě moc nenapadlo. Sice už mám za sebou zkoušku z Dějin německy mluvících zemí a pojem Spiegel aféra mi není zas až tak neznámý, ale sakra jak mám vědět, jak tenhle skandál reflektovala tehdejší německá společnost? Že byl (zřejmě) zásadní pro Adenauerovu kariéru kancléře? A proč je tak zajímavý, že o tom autor nepíše?!). No, radši popojedem...
Pak jsem zašla na Blízkovýchodní konflikt. Klasika. Je to strašně zajímavá přednáška, jenom z ní pokaždé odcházím taková skleslá... No, moc mi nedělá dobře se učit o aktuálním konfliktu. Dneska jsem viděla několik propagandistických videí (jedno které strany)... něco v duchu dětí v baretech a se samopalama v rukách, ženských zahalených v burkách se samopalama v rukách a přísahajících pomstu, ostnatých drátů, pak několika mrtvol... Myslím, že ten konflikt je naprosto neřešitelný...
Pak jsem si odbyla nejtrapnější část dne, páč jsem prezentovala svoji řeč, kterou jsem včera sepsala. Obsah dobrý, provedení špatný. I přes všechna moje nejlepší předsevzetí, že budu silná, jsem se při přednesu, a to i navzdory tomu, že moje řeč byla fakt dobrá, že jsem si to několikrát pročetla, že mi Maria opravila všechny chyby, klepala jako ratlík. (Oh ne, pravda! Ratlík se klepe trochu míň). Radši už to taky nebudu dál rozebírat. Aspoň, že už to mám za sebou.
Pak jsem se vrátila na kolej. Tam na mě v kuchyni čekal liebesbrief od hospodářky o tom, jakej máme v kuchyni bordel. No, mám no... Ale v neděli v pět hodin odpoledne tam nebyl, to jsem celou kuchyň uklidila! Zajímavé, co se přes noc urodí, že?! Aspoň, že výtky k mému pokoji nebyly žádné. Maminka by ze mě zajisté měla radost ;-)
Večer sraz s Markusem (Ten, co cvičil tai chi)... Ano, už jsme se dostali až sem. Takže večer sraz s Markusem... (vsuvka: kam jsem dala svoji ostražitost?! A proč jsem zapomněla na důvody, proč jsem přestala hledat tai chi školy v Bonnu? A proč jsem ignorovala vzpomínky na kurzy jógy organizované Karlovkou a vedené ryzími nadšenci?) Takže ještě jednou: Večer sraz s Markusem... Kašlu na to. Rovnou k věci. No prostě pointa mého příběhu spočívá v tom, že to opravdu nebyl úplně nejlepší nápad vyrazit na tai chi kurz organizovaný naší uni. Kromě všech věcí, které jsem měla udělat před tím, než jsem tam šla, jako si třeba pořádně přečíst info na webovkách, tak jsem se v první řadě vůbec neměla těšit (vždycky, když se moc těším, tak to nedopadne) a hned v druhé řadě jsem měla poslechnout svou intuici, protože kdybych měla pocit, že ten kurz bude dobrej, tak jsem tam začala chodit hned na začátku semestru.
První zádrhel spočívá v tom, že pán cvičí Chen (tzn. že úplně něco jinýho). Blablabla nějaký úvod našeho setkání. Pak to nemilé zjištění pro mě a pro Markuse. Pak nemilé zjištění pro toho pána, když jsem řekla, že se od něj nechci učit. Markus se takticky tvářil, že možná ;-) Pak to trošku o mezi mnou a pánem zaskřípalo. Pak kompromis, protože mě vážně zajímalo, jak cvičí. A když už jsem tady... (teď přeskakuju takový ty věci jako: „Á, vy cvičíte Yang. To jsem dělal dřív, teď už ne. Teď si to střihnu jednou za čas, abych to úplně nezapomněl“ ???)
A teď vám popíšu, co se všechno dá stihnout za hodinu a čtvrt: (některých částí se aktivně účastním)
1)Hromadný pozdrav
2)Rozcvička: trošku zakroutit zápěstím, trošku se zhoupnout v bocích, pak v pánvi, uvolnit ramena, kolena, protáhnout nohy (to by šlo)
3)Pak začínáme s prvním chen pohybem. Něco jako mraky, akorát že tak nějak úplně jinak. Přijde mi to strašně srandovní. Ale přemýšlím, jestli tohle budu moc vůbec někdy vyprávět sifu... No, radši ne... ;-) Zpět k mému prvnímu chen pohybu. Snažím se, ale myslím, že to musí vypadat úplně příšerně.
4)Pak takový ten postoj s podsazenou pánví a s rukama před sebou. Trvá to max tři minuty. Co?! Všichni kolem mě se klepou, já se ani nestačím zpotit... (Jo, ještě pro kompletní informaci: studenti jsou tři → slečna, mladík, stařík (hm... s tím staříkem jsem to přehnala, prostě postarší pán)
5)Pauzička na pití
6)Pak následuje moje performance. V rámci kompromisu jsem slíbila, že předvedu, co cvičím já. Nekomentovala bych to (radši moc)... příliš mnoho veřejných vystoupení během jednoho dne. Ale vzhledem k tomu, že při tom nemusím mluvit německy, tak se klepu trochu méně než odpoledne. Ale i přesto se klepu...
7)Pak cvičeni formy. Jedenkrát. S Markusem se neučastníme. Pozoruju pána. Teda já tomuhle stylu moc nerozumí, ale postoj vypadá docela stabilně, uvolněně... Jediný, co se mi nelíbí, jsou ty sešmajdaný boty...
8)Studenti cvičí kus sestavy sami, pán si s námi (hlavně Markusem) povídá.
9)Posledních 10 minut do konce hodiny. Šupšupšup, ať ještě rychle stihneme pushing hands (tlačící ruce). To jsem nedělala … měsíce (mě-sí-ce. Ježiš, to fakt zní hrozně!) Začínáme těma, který znám, a pak následujou takový nějaký jiný... snažím se... aspoň trochu, když už tady jsem...
10)Pak už je konec. Hromadný pozdrav.
Myslím, že pánovi je jasný, že už se neuvidíme. Dostane se mi ještě několik rad. Jj, já vím kolena, lokty dolů. Pořád ty samý chyby. Ale díky za připomenutí!
Cesta lesem na zastávku a vyhlídka 50 minut v buse. Jedu skoro z konečný na konečnou. Ale aspoň nemusím přesedat. Markus mě opouští po osmi minutách. Se někdo má... Myšlenky na Haštalskou... Návrat na kolej opravdu pozdní. Posílám prezentaci o studiu v ČR koordinátorovi. (Představa mého dalšího veřejného vystoupení mě upřímně děsí). Taky bych měla dopsat tu recenzi. Ale fakt na to nemám sil... Proto vlastně vzniká tenhle dlouhý záznam. Protože mám pocit, že nemám síly na nic. Z nedovřeného šuplíku na mě vyskočilo to depresivní, tak snad se to podaří přikolíčkovat tady na blog. Stejně si myslím, že by každý měl mít právo jednou za tři měsíce zaspat jeden den. Vlastně to dneska mohl být tak nádherný den, kdybych se ráno nenamáhala vstát z postele ;-)
Ach, každý růžový sad má svoje trny...
neděle 6. prosince 2009
Sie ist aber fleißig!
Nevím, proč ale vážně jsem nejpilnější vždycky v neděli ;-)
Dopol jsem napsala svou řeč na zítřejší seminář (to je ten, kde si hrajeme na Evropský parlament). Jsem naprosto přesvědčená, že bych svou řečí coby Vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečností politiku přemluvila všechny státy EU, aby se konečně angažovaly při vytváření společné evropské armády. Aneb je plná naléhavých diplomatických klišé! ;-)
Pak jsem si šla zacvičit (na dlouho), pak jsem uklízela (dlouho). A dokonce jsem se obětovala a uklidila jsem i kuchyň. A taky jsem tam tak trochu umyla okno. Zítra by totiž u nás na koleji (jestli jsem to dobře pochopila) měla propuknout velká kontrola pořádku... Radši se ani neptám, co to je. Už se tady v Německu nedivím skoro ničemu... A pak v podvečer ještě příprava dalších věcí do školy.
Jinak ještě jsem se nezmínila o dalším setkání třetího druhu. Moje spolužačka, která se mnou hraje Mr. GASP (= Vysoký představitel pro blablabal...), mluví slovensky. První setkání bylo strašně vtipné, protože já jsem z našeho rozhovoru zpočátku moc nestíhala. Po tom, co jsem se ujistily, že jsme skutečně spolu ve skupince, padla věta: „Ty si zo Česka?“ Já jsem rozuměla, odpověděla jsem česky, akorát mi něco přišlo divnýho, ale nebyla jsem schopná identifikovat co. Až došlo mi to, až když Maria řekla, že žila tři roky na Slovensku. No jasně! Ona na mě nemluví německy! Vážně to bylo trochu šokující, protože od Němce normálně nečekáte, že umí mluvit česky, potažmo slovensky ;-)
Maria je totálně roztomilá. Snaží se mnou mluvit slovensky a je to strašně milé :-) A hlavě její slovenština je vážně hodně dobrá! Její otec prý pracoval v Bratislavě na německé ambasádě a ona tam normálně chodila na gympl.
Dopol jsem napsala svou řeč na zítřejší seminář (to je ten, kde si hrajeme na Evropský parlament). Jsem naprosto přesvědčená, že bych svou řečí coby Vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečností politiku přemluvila všechny státy EU, aby se konečně angažovaly při vytváření společné evropské armády. Aneb je plná naléhavých diplomatických klišé! ;-)
Pak jsem si šla zacvičit (na dlouho), pak jsem uklízela (dlouho). A dokonce jsem se obětovala a uklidila jsem i kuchyň. A taky jsem tam tak trochu umyla okno. Zítra by totiž u nás na koleji (jestli jsem to dobře pochopila) měla propuknout velká kontrola pořádku... Radši se ani neptám, co to je. Už se tady v Německu nedivím skoro ničemu... A pak v podvečer ještě příprava dalších věcí do školy.
Jinak ještě jsem se nezmínila o dalším setkání třetího druhu. Moje spolužačka, která se mnou hraje Mr. GASP (= Vysoký představitel pro blablabal...), mluví slovensky. První setkání bylo strašně vtipné, protože já jsem z našeho rozhovoru zpočátku moc nestíhala. Po tom, co jsem se ujistily, že jsme skutečně spolu ve skupince, padla věta: „Ty si zo Česka?“ Já jsem rozuměla, odpověděla jsem česky, akorát mi něco přišlo divnýho, ale nebyla jsem schopná identifikovat co. Až došlo mi to, až když Maria řekla, že žila tři roky na Slovensku. No jasně! Ona na mě nemluví německy! Vážně to bylo trochu šokující, protože od Němce normálně nečekáte, že umí mluvit česky, potažmo slovensky ;-)
Maria je totálně roztomilá. Snaží se mnou mluvit slovensky a je to strašně milé :-) A hlavě její slovenština je vážně hodně dobrá! Její otec prý pracoval v Bratislavě na německé ambasádě a ona tam normálně chodila na gympl.
sobota 5. prosince 2009
Heidelberg
Proloupla jsem oko v šest hodin ráno. Dneska není moc času na převalování se v posteli. Výlet na obzoru. Hurááá! Rychlá snídaně, teple se obléknout... a deštník! To tak většinou bývá, že leje jako z konve, když se jede na výlet, že?
Svůj obligátní spánkový deficit dospávám v buse. Cesta do Heidelbergu trvá cca 3 hodiny, což je tak akorát. Autobus staví na nějakém malém parkovišti hned na břehu Neckaru. Je zima! Je strašná zima! Asi jako v Čechách. Nechci se moc chlubit, ale na to, že už začal prosinec, tak v Bonnu máme teplotně takový pěkný začátek listopadu. (muheheee)
Od půl dvanácté do půl druhé je naplánována prohlídka města s průvodcem. Paní je docela milá, sice na začátku říká něco o tom, že bude mluvit pomalu, abychom jí všichni rozuměli, ale po prvních třech větách na to zapomíná... Průvodcovská klasika;-)
Začínáme na parkovišti, pak se chvilku potulujeme na kraji centra města. Nad námi se tyčí ona proslavená zřícenina heidelbergského zámku. Průvodkyně vypráví něco o tom, že město bylo během třicetileté války zničeno Francouzi a znovu bylo vystaveno v osmnáctém století, proto si nezachovalo svou středověkou tvář. Zámek (z architektonického pohledu vlastně hrad) třicetiletou válku přežil téměř bez úhony. Až později v jedné z jeho částí propukl požár. A oheň hořel, hořel a hořel po tři dlouhé dny. A všichni věděli, že jakmile zámek přijde o střechu, tak se z něj stane ruina, protože to nikdo opravovat nebude... A tak se skutečně stalo...
Architektura města je taková idylická, bez zbytečných výstředností. V centru tvoří největší část domy z osmnáctého století, sem tam se mezi ně sice připleta devatenácté nebo jiné, ale to spíš jenom výjimečně. Budovy jsou dvojího druhu. Buď na první pohled luxusní měšťanské vily a nebo uzounké, malinké dělnické domy. Vážně maličkaté! (vsuvka: navštívili jsme rodný dům Fridricha Eberta, tj. první prezident Výmarské republiky. Byla jsem vyšší než futra mezi ložnicí a kuchyní. Uznejte, takový věci se nestávaj denně ;-)
Pak jsme se taky byly ohřát ve dvou kostelích: protestantském a katolickém. Atmosféra, jak už to tak bývá, naprosto nesrovnatelná. Nevím, který je hezčí... Pak jsme se taky trochu prošly po Starém mostě. Zima, zima a ke všemu fouká! Mám pocit, že už je ze mě chodící rampouch. A tím prohlídka končí.
Míříme na oběd do místní menzy. A pak jdeme s Héloïse na kafe. Hmmm, nevím, jak to děláme, ale podařilo se nám najít dvě místa v jedné kavárně s neopakovatelnou atmosférou počátku dvacátého století! Jsme obě tak trochu lemřičky, jsme rády, že sedíme v teple, a tak zamítáme výpravu nahoru na zříceninu. (Ani vlastně nevím, jestli se tam někdo vypravil...) Pak se vydáváme na průzkum místních vánočních trhů. Kýč, jak už to bývá. Ale aspoň tu mají horký kaštany. Pak se Héloïse objevujeme ale super kýč! Kamenný obchod, kde prodávají jenom vánoční dekorace a podobný cerepetičky. Jsme z toho úúúplně paf. A pak jsme taky paf z těch cen. Ale honem zpátky na trh. Potkáváme živé oslíky, stánek, kde prodávají perníková srdíčka a pak další a další spoustu stánků, které jsou zajisté k nalezení i na Staromáku. A pak už jen cesta zpět do Bonnu...
Marně přemýšlím o tom, proč jsem si myslela, že Heidelberg je jedno z nejkrásnějších měst v Německu. (Hölderlinův vliv?) Možná, že jsem si jenom vybrala špatnou roční dobu. Cesta filozofů na jaře, v létě nebo na podzim zajisté vypadá líp než teď v zimě. Asi sem budu muset zajet ještě jednou a pochopit... i Goethe se tu prý zamiloval...
Heidelberg v pěti obrazech...
Zbytek na: Heidelberg
Svůj obligátní spánkový deficit dospávám v buse. Cesta do Heidelbergu trvá cca 3 hodiny, což je tak akorát. Autobus staví na nějakém malém parkovišti hned na břehu Neckaru. Je zima! Je strašná zima! Asi jako v Čechách. Nechci se moc chlubit, ale na to, že už začal prosinec, tak v Bonnu máme teplotně takový pěkný začátek listopadu. (muheheee)
Od půl dvanácté do půl druhé je naplánována prohlídka města s průvodcem. Paní je docela milá, sice na začátku říká něco o tom, že bude mluvit pomalu, abychom jí všichni rozuměli, ale po prvních třech větách na to zapomíná... Průvodcovská klasika;-)
Začínáme na parkovišti, pak se chvilku potulujeme na kraji centra města. Nad námi se tyčí ona proslavená zřícenina heidelbergského zámku. Průvodkyně vypráví něco o tom, že město bylo během třicetileté války zničeno Francouzi a znovu bylo vystaveno v osmnáctém století, proto si nezachovalo svou středověkou tvář. Zámek (z architektonického pohledu vlastně hrad) třicetiletou válku přežil téměř bez úhony. Až později v jedné z jeho částí propukl požár. A oheň hořel, hořel a hořel po tři dlouhé dny. A všichni věděli, že jakmile zámek přijde o střechu, tak se z něj stane ruina, protože to nikdo opravovat nebude... A tak se skutečně stalo...
Architektura města je taková idylická, bez zbytečných výstředností. V centru tvoří největší část domy z osmnáctého století, sem tam se mezi ně sice připleta devatenácté nebo jiné, ale to spíš jenom výjimečně. Budovy jsou dvojího druhu. Buď na první pohled luxusní měšťanské vily a nebo uzounké, malinké dělnické domy. Vážně maličkaté! (vsuvka: navštívili jsme rodný dům Fridricha Eberta, tj. první prezident Výmarské republiky. Byla jsem vyšší než futra mezi ložnicí a kuchyní. Uznejte, takový věci se nestávaj denně ;-)
Pak jsme se taky byly ohřát ve dvou kostelích: protestantském a katolickém. Atmosféra, jak už to tak bývá, naprosto nesrovnatelná. Nevím, který je hezčí... Pak jsme se taky trochu prošly po Starém mostě. Zima, zima a ke všemu fouká! Mám pocit, že už je ze mě chodící rampouch. A tím prohlídka končí.
Míříme na oběd do místní menzy. A pak jdeme s Héloïse na kafe. Hmmm, nevím, jak to děláme, ale podařilo se nám najít dvě místa v jedné kavárně s neopakovatelnou atmosférou počátku dvacátého století! Jsme obě tak trochu lemřičky, jsme rády, že sedíme v teple, a tak zamítáme výpravu nahoru na zříceninu. (Ani vlastně nevím, jestli se tam někdo vypravil...) Pak se vydáváme na průzkum místních vánočních trhů. Kýč, jak už to bývá. Ale aspoň tu mají horký kaštany. Pak se Héloïse objevujeme ale super kýč! Kamenný obchod, kde prodávají jenom vánoční dekorace a podobný cerepetičky. Jsme z toho úúúplně paf. A pak jsme taky paf z těch cen. Ale honem zpátky na trh. Potkáváme živé oslíky, stánek, kde prodávají perníková srdíčka a pak další a další spoustu stánků, které jsou zajisté k nalezení i na Staromáku. A pak už jen cesta zpět do Bonnu...
Marně přemýšlím o tom, proč jsem si myslela, že Heidelberg je jedno z nejkrásnějších měst v Německu. (Hölderlinův vliv?) Možná, že jsem si jenom vybrala špatnou roční dobu. Cesta filozofů na jaře, v létě nebo na podzim zajisté vypadá líp než teď v zimě. Asi sem budu muset zajet ještě jednou a pochopit... i Goethe se tu prý zamiloval...
Heidelberg v pěti obrazech...
Zbytek na: Heidelberg
pátek 4. prosince 2009
O několik hodin později...
FERTIG!!! Úplně neuvěřitelné! Dostala jsem se nakonec svého pětistránkového výtvoru. A to vše s nulovým využitím sekundární literatury! Takže deprese uklízím zase na chvilku do šuplíku. Zítra je rozhodně potřebovat nebudu, jedu totiž na výlet do Heidlbergu. juch! Hmm... ale možná je vytáhnu zase v neděli... ach, ale o tom budu přemýšlet až v ne-dě-li! Dneska už radši vypínám...
Btw. miluju dostávat dopisy. Je to tak děsně romantický! Kam se hrabe celý internetový svět! Kdybyste se někdo nudil, tak tady je moje adresa ;-)
L.P.
Zi. 40131
Hirschbergerstr. 64
531 19 Bonn
Deutschland
P.S. přijímám všechno od pohledů až po marmeládu! :-D
Ach...
A tohle mi přišlo dneska... Copak asi bude uvnitř?
;-)
Btw. miluju dostávat dopisy. Je to tak děsně romantický! Kam se hrabe celý internetový svět! Kdybyste se někdo nudil, tak tady je moje adresa ;-)
L.P.
Zi. 40131
Hirschbergerstr. 64
531 19 Bonn
Deutschland
P.S. přijímám všechno od pohledů až po marmeládu! :-D
Ach...
A tohle mi přišlo dneska... Copak asi bude uvnitř?
;-)
 |
| Zdroj Bonn 2009 II |
Píšu, píšu...
... píšu a pozvolna při tom umíráááám. Konráde, my asi nikdy nebudeme přátelé...
No aspoň že ten výhled za něco stojí...
No aspoň že ten výhled za něco stojí...
 |
| Zdroj Bonn 2009 II |
úterý 1. prosince 2009
Proč, Konráde, proč?!
Jsem depresivní. (teď, momentálně!) Kromě toho, že se ze mě za chvíli zřejmě stane kosatka, protože dobrá polovina všech jídel, které tady jím obsahuje tuňáka (vařím si já vůbec něco jiného než těstoviny s tuňákem?! … jo, ještě čaj! :-), tak jsem se úplně neskutečně zasekla při psaní tý připitomnělý recenze. Bůůů, proč mi to nejde jako v češtině? Konráde, proč?! grrrrr! Už asi pět hodin sedím u laptopu a výsledek je opravdu tristní: dva odstavce a asi patnáct začátků toho třetího. Fňuk! A to musím napsat tak tři stránky... Ani jsem dneska nešla žonglovat... A zítra asi nepůjdu s holkama na výlet... A ve čtvrtek (to bude den nejvyššího zoufalství) nepůjdu na deutschkurz... A pak přijde pátek a to bude vtipný den, protože to pro změnu budu muset někam jít, anébržto nám na koleji nepůjde celý den elektrika...
Pak bych tak měla sepisovat svůj „projev“ na seminář k EU. My si totiž teďka hrajeme na Evropský parlament a já coby Vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku mám přesvědčit zástupce jednotlivých EU zemí o tom, jak je super vybudovat společnou evropskou armádu... Ano, WTF! A abych toho neměla málo, tak jsem včera slíbila, že připravím (a veřejně odmluvím) prezentaci o tom, jaké je úúúúžasné studovat v ČR. Pokud se ptáte, jak jsem k takové poctě přišla, tak odpověď je velmi, velmi prostá. Protože všichni ostatní Češi se nato vykašlali a hrajou mrtvý brouky! A já jako pravá a společensky angažovaná vlastenka se s tím nedokážu smířit! Takže... já bych to už radši moc nekomentovala, protože je samozřejmě jasné, že si za to můžu sama. Ale pokud máte nějaké nápady, proč je tak úúúúžasné studovat v Praze, tak sem s nimi. A to, že je UK strašně stará a má dlouholetou tradici a že Praha je strašně krásná a je tady dobrý pivo, se nepočítá, protože o tom už vím! :-)
ok. Ještě bych mohla zkusit napsat něco pozitivního. Následující pondělí se zřejmě půjdu podívat na jeden tai chi kurz. Anébržto mi napsal ten, který cvičil tai chi. (Markus z páteční párty. Ale myslím, že mu budu říkat „Ten, který cvičil tai chi“, protože mi to zní tak Dougles-Adamsovsky a protože si teď připadám jako Marvin...)
„Och, jsem také tak hluboce depresivní,“ řekla Lenka, plouživě překlikla na vedlejší okno wordu a dalších pět hodin tupě zírala na monitor...
Pak bych tak měla sepisovat svůj „projev“ na seminář k EU. My si totiž teďka hrajeme na Evropský parlament a já coby Vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku mám přesvědčit zástupce jednotlivých EU zemí o tom, jak je super vybudovat společnou evropskou armádu... Ano, WTF! A abych toho neměla málo, tak jsem včera slíbila, že připravím (a veřejně odmluvím) prezentaci o tom, jaké je úúúúžasné studovat v ČR. Pokud se ptáte, jak jsem k takové poctě přišla, tak odpověď je velmi, velmi prostá. Protože všichni ostatní Češi se nato vykašlali a hrajou mrtvý brouky! A já jako pravá a společensky angažovaná vlastenka se s tím nedokážu smířit! Takže... já bych to už radši moc nekomentovala, protože je samozřejmě jasné, že si za to můžu sama. Ale pokud máte nějaké nápady, proč je tak úúúúžasné studovat v Praze, tak sem s nimi. A to, že je UK strašně stará a má dlouholetou tradici a že Praha je strašně krásná a je tady dobrý pivo, se nepočítá, protože o tom už vím! :-)
ok. Ještě bych mohla zkusit napsat něco pozitivního. Následující pondělí se zřejmě půjdu podívat na jeden tai chi kurz. Anébržto mi napsal ten, který cvičil tai chi. (Markus z páteční párty. Ale myslím, že mu budu říkat „Ten, který cvičil tai chi“, protože mi to zní tak Dougles-Adamsovsky a protože si teď připadám jako Marvin...)
„Och, jsem také tak hluboce depresivní,“ řekla Lenka, plouživě překlikla na vedlejší okno wordu a dalších pět hodin tupě zírala na monitor...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)